Bylo nebylo…
Na Senovážném dvorku, při cigáru po supervizi, kdy jsme mlčeli, ale občas došlo i na nepracovní obsahy, Petr zničehonic říká: „Já už žádnej bazén čistit nebudu!“
Nikdy jsem Petra na Slapech nenavštívil. Představuji si tedy „středostavovský“ výdobobytek symetrického tvaru. Slzu azurové barvy na modravém greenu… Nevěděl jsem, co na to říci, netušil jsem, co ta věta pro Petra znamená. Sklopil jsem oči a prohlížel si (pokolikáté už) Petrovy masivní kožené sandály. Zdálo se, že jsou vždy připravené na cestu, k pouti. Bylo toho víc, co jsme měli společně v úctě.
Býval jsem v té době (teď už to vím) otravný opakovanou zakázkou: „Chtěl bych pojmenovat svůj supervizní styl.“ Petr nikdy nereagoval. Nevyhýbal se, nevysvětloval, prostě tu hloupost navýsost taktně a s důslednou asertivitou přecházel. Myslím, že přesně tohle patřilo k jeho stylu – učil tím, jaký byl. Dnes už tomu více rozumím.
V rozhovoru S Martinou (2004) Petr říká, že považuje za nutné rozpoznat, co je skutečně potřebné a nutné…doporučuje citlivěji reagovat na reálné podmínky a situace.
… „Abychom rozpoznali, kam má smysl jít a jaký a k čemu tam má pracovník být.“
Petr je pro mne především věrnou,pevnou a laskavou autoritou. Občas mu ve snu volám.
Ve Svítkově,
Srpen 2020