Tématu financování sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách se v České asociaci streetwork věnujeme dlouhodobě. Opakovaně se při osobních setkáních s řadou z nich setkáváme s konkrétními důsledky toho, jak je tato profese v České republice podfinancovaná. V souvislosti s následky pandemie, ekonomické recese i zhoršujícím se duševním zdravím dětí i dospělých přitom potřebnost a význam sociálních pracovníků roste.
Pro podrobnější náhled na současnou situaci sociálních pracovníků a pracovnic jsme vypracovali interní anketu mezi zástupci členských organizací asociace. Anketa s podtitulem „Jaké je to dnes být sociálním pracovníkem/sociální pracovnicí?“, probíhala ve formě vyplnění online formuláře v únoru a březnu 2024 a zapojilo se do ní celkem 185 sociálních pracovníků a pracovnic z nízkoprahových sociálních služeb na různých místech České republiky.
Zde uvádíme nejzajímavější výstupy z této ankety:
44 procent odpovídajících sociálních pracovníků/ic má hrubou mzdu pod hranicí 30 000 korun měsíčně (Minimální výše důstojné hrubé mzdy za rok 2022 přitom podle Aliance pro Minimální důstojnou mzdu byla v rámci ČR 40 912 Kč a v Praze 42 776 Kč, viz web Důstojná mzda).
Bohužel, na špatné mzdové ohodnocení sociálních pracovníků doplácí především klienti, protože z oboru tak odchází kvalitní a zkušení pracovníci. Jak uvádí jeden z respondentů: „I přes moji kvalifikaci, vzdělání a délku praxe nevycházím s penězi a musím mít další brigády a žádat úřad práce o příspěvek na bydlení.“ To je skutečně alarmující, uvážíme-li, že se jedná o vysokoškolsky vzdělaného a plně kvalifikovaného sociálního pracovníka s praxí v oboru více než 10 let.
Na výši Minimální důstojné mzdy, která má zajistit důstojný život s dostupnou kulturou, koníčky, každoroční dovolenou, dosáhne jen necelých 14 procent odpovídajících.
Riziko vyhoření, které jde s nedůstojnými podmínkami ruku v ruce, je přitom dotazovanými pracovníky a pracovnicemi vnímáno spolu s nízkým finančním ohodnocením jako jedno z nejčastějších ohrožení jejich dalšího setrvání v oboru. Jeden z respondentů ho popsal takto: „Tak velká únava, že nenajdu důvod, proč i po 20 letech znovu vysvětlovat institucím, k čemu NZDM či TP je, ztráta radosti a naděje“.
Další pracovní aktivity kromě svého primárního zaměstnání má dnes přes 60 procent odpovídajících (ve zhruba polovině případů jde o pracovní aktivity ve stejném oboru, druhou polovinu tvoří pracovní aktivity mimo obor sociální práce). I tento fakt samozřejmě významně zvyšuje přetížení pracovníků a riziko vyhoření.
“Jako největší ohrožení pro moje setrvání v oboru vnímám přepracovanost s nedostatečným finančním ohodnocením. Bez dalšího zaměstnání bych nebyla schopna jako matka samoživitelka vyžít,“ říká o své situaci sociální pracovnice ve vedoucí pozici. Není sama, téměř 40 procent odpovídajících uvádí jako jeden z důvodů toho, proč má k primárnímu pracovnímu úvazku další pracovní aktivity „bez dalšího příjmu bych finančně nevyšel“.
Zajímavá zjištění vyplývají také z otevřených otázek, na které dotazovaní odpovídali. Kromě nízkého finančního ohodnocení v kontrastu s vysokými nároky na kvalitu (přes 60 procent odpovídajících investuje do svého dalšího vzdělávání i nad rámec vzdělávání poskytnutého zaměstnavatelem) se pracovníci a pracovnice potýkají také s předsudky a neznalostí veřejnosti.
Respondenti uváděli, že „Mnohdy lidé nevědí co to je sociální práce a služby v podstatě neznají“. Kromě negativního hodnocení („poflakování se“, „zbytečná práce“, „obtěžování lidí na ulici“, „podpora v užívání drog“) jsou časté také předsudky a stereotypní vnímání nízkoprahových sociálních služeb („služba pro Romy“, „družina“, „hraní si s dětmi“ „“sociální práce je práce se seniory“. Nízkoprahové služby jsou také často vnímány jen jako zařízení, kam si chodí uživatelé drog zdarma měnit injekční materiál. „Hlavní představy veřejnosti o práce sociálního pracovníka jsou dvě - buď, že jsem "spasitel" a dokážu vše změnit, že je moje práce velice důležitá, ale daný člověk by ji rozhodně dělat nechtěl. Druhý nejčastější je hodně negativní - že je to k ničemu, špatné řešení, vyhozené peníze,“ vyjádřil se jeden z respondentů.
Dotazovaní v anketě uváděli i odpovědi na otázku, co vnímají jako největší ohrožení pro obor nízkoprahových sociálních služeb. Mezi nejčastějšími odpověďmi bylo uváděno: nedostatek financí (nízké mzdy), nestabilní financování, nedostatek kvalitních pracovníků, přetížení pracovníků, vyhoření a politický nezájem na dlouhodobých řešeních. Někteří pracovníci také uváděli jako ohrožující nízkou prestiž nízkoprahových služeb a to, že nejsou dalšími institucemi vnímáni jako odborníci. „Začíná mě ubíjet, že se věci nehejbou, stále se vracíme, děláme stejné chyby, nefunkční spolupráce se školami, s některými OSPODy a MČ. Peněz dostáváme málo, pozdě a vyúčtováním grantů trávíme mnoho času a detailní dokládání všeho hraničí se šikanou.“
„Na potřebnost jasnějšího a dlouhodobého financování upozorňujeme při jednání se zástupci ministerstva práce a sociálních věcí v rámci příprav novely zákona o sociálních službách i při řadě dalších příležitostí. Dnešní Světový den sociální práce je další příležitostí připomenout, v kolika případech a u kolika složitých lidských příběhů a společenských problémů sociální pracovníci pomáhají, a jak málo jsou za to na druhé straně placeni a oceňováni,“ uvádí k tématu nedostatečného a nejistého financování sociálních pracovníků a pracovnic ředitelka České asociace streetwork Martina Zikmundová.
Česká asociace streetwork dlouhodobě upozorňuje na nízké a nejisté odměňování sociálních pracovníků prakticky na všech pozicích, které zastávají. Přestože jde o odborné pracovníky, v řadě případů s vysokoškolským vzděláním, kteří si své vzdělání pravidelně doplňují, jde o jeden z oborů s potřebným vysokoškolským vzděláním s nejnižšími mzdami.
Na špatnou situaci ohledně nízkých mezd a nutnosti hledat si ke svým úvazkům sociálního pracovníka další zaměstnání jsme upozornili v tomto článku na blogu Martiny Zikmundové na Seznam mediu, tématu se věnoval i tento článek Seznam zpráv.