Jak dlouho pracujete v této škole?
Na škole působím s přestávkami již 15 let. Začala jsem jako asistentka pedagoga, během studií a po nich jsem vedla dětské skupiny, učila výchovu k občanství a chvíli dělala i metodika prevence. Během té doby jsem si dodělávala vzdělání v oblasti učitelství a sociální pedagogiky. Dokončuji také psychoterapeutický výcvik.
Co máte za úkoly jako sociální pedagožka? Jaké dopady to má na žáky, pedagogy a školu?
Pracuji na čtyřech rovinách. Spolupracuji s dětmi, s učiteli, s rodinami a s jinými institucemi (nízkoprahy, SAS, OSPOD). Tyto skupiny jsou vzájemně propojené, přesto je třeba s každou z nich pracovat individuálně. Za svůj úkol beru to, abychom právě díky vzájemné spolupráci mohli nejen zmírnit školní neúspěšnosti dětí, ale také jim pomoci v situacích, které je trápí. Není to jen o tom soustředit se na již vzniklé „problémy“, ale těmto problémům především předcházet.
Jakou roli hraje sociální pedagog při spolupráci s učiteli, rodiči a dalšími odborníky?
Sociální pedagog má velkou výhodu v tom, že nemá přímou pedagogickou práci. Má tedy dost času na aktivní komunikaci se všemi zapojenými. Učitelé a asistenti při veškeré snaze prostě nemají kapacitu a kompetence na to, aby vyhledali všechny dostupné možnosti. Pokud tak činí, je to většinou nad rámec jejich pracovní doby. Učitelům tak sociální pedagog nabízí i další možnosti, které je třeba ještě nenapadly. Zároveň je schopný je poté i zajistit. Jde třeba o možnosti podpory rodiny i mimo školu – pomoc při zaplacení družiny, obědů, volnočasových aktivit, výletů, ale také navázat je na další pomáhající organizace. To považuji za velmi důležité. Sociální pedagog by měl vědět, na koho se může obrátit, aby se situace změnila jak ku prospěchu rodiny, tak školy.
Máte z poslední doby nějaké konkrétní příklady toho, kdy vaše zapojení coby sociální pedagožky přispělo k pozitivní změně?
Takových příkladů bylo několik, šlo třeba o zaplacení obědů, kroužků či navázání na jiné pomáhající organizace. Také se nám podařilo u jedné rodiny sjednat proplacení jízdného ve chvíli, kdy se musela dočasně přestěhovat mimo místo školy a neměla peníze na každodenní cestu vlakem. Nicméně jako nejvíc pozitivní vnímám to, že můžu přispět k pozitivnímu vztahu rodiče (zákonného zástupce) vůči škole. Když má rodič telefonát ze školy, obvykle čeká, že se „něco stalo“. Tím, že rodiny vědí, že škola jim nabízí pomocnou ruku, je pak daleko jednodušší s nimi komunikovat a získat si jejich důvěru a tím mít parťáka pro zlepšení situace.
Jaká je podle Vás budoucnost sociálních pedagogů v českých školách? Co byste sama potřebovala, abyste svou práci mohla dělat co nejlépe?
Myslím, že je velká mýlka myslet si, že sociálního pedagoga využijí jen školy, které mají vysoké procento sociálně znevýhodněných dětí. Mnoho rodičů, u kterých by to možná na prvních pohled nebylo znát, si nese těžká břemena a velmi často se to projevuje právě na jejich dětech. Témata jako problémové rozvody, domácí násilí, psychické potíže, rodič samoživitel se vyskytují u žáků každé školy a právě takovéto děti mnohdy potřebují naši pomoc.
Já ani většina sociálních pedagogů v Česku dnes stále nemáme svou pozici jistou. Jsme placeni z různých projektů či z dobrovůle obcí. Pozice sociálního pedagogika by proto potřebovala legislativní ukotvení a jasné financování. Z čistě ekonomického hlediska je přitom ukotvení této pozice investicí do státního rozpočtu. Pokud dítě dostane potřebnou podporu co nejdříve, zvyšuje se pravděpodobnost, že v budoucnu dostuduje, najde si práci a nebude závislé na systému. Myslím, že je výzvou, aby společnost, včetně politiků, pochopila význam této pozice i její přínos.
Spolupracujete i s Českou asociací streetwork. V čem tato spolupráce spočívá?
Přímé zkušenosti s Českou asociací streetwork mám z projektu IKAP. V něm asociace vede projekt zaměřený na využívání case managementu s dětmi a dospívajícími, kterým hrozil předčasných odchod ze vzdělávání, Považuji tuto metodu za velmi přínosnou. Spolupráce mezi školou, rodinou a jinými profesemi může mít reálně největší potenciál při pomoci dětem, jejichž šance dosáhnout maxima svých možností jsou na začátku nižší, než u jiných dětí.
Vaše škola spolupracuje i s nízkoprahovým zařízením pro děti a mládež Husita. Jak tato spolupráce vypadá?
Spolupráce s Husitou je nadstandartní, ať při společných projektech či v běžné rovině. Jsme rádi, že máme možnost odkázat děti či rodiny na jejich návazné služby, jakou jsou třeba terapie či kroužky. Spolupracujeme i s dalšími nízkoprahovými kluby na Žižkově. Hodně našich žáků využívá služeb Teenchallege a R-mostů. I s nimi máme navázanou komunikaci a vzájemné aktivity.
V jakých chvílích a s jakými požadavky se na nízkoprahové kluby obvykle obracíte?
Naše škola spolupracuje s těmito kluby již řadu let. Začala s tím dávno před tím, než jsem zde začala pracovat jako sociální pedagožka. Pracovníci klubu Teenchallenge si například už delší dobu vyzvedávají děti do klubu přímo v budově školy, R-mosty sídlily ve stejné budově jako škola, měli jsme tedy s nimi společné projekty. Vnímám ale, že od té doby, co jsem v této pozici, je komunikace mezi jednotlivými kluby a školou ještě silnější. Několikrát mi bylo sděleno, že jsou rádi, že mají na škole nějakou „spojku“, která má čas na to je vyslechnout a zkusit společně něco vymyslet.
Na kluby se obracíme z různých důvodů. Často v případech, když je žádoucí, aby žáci snížili počet svých absencí, omezili rizikové chování, i v případech, kdy chceme více angažovat či opečovat rodiče.
Vedla tato spolupráce k některým pozitivním změnám v životech žáků či celých rodin?
Máme několik rodin zapojených do spolupráce s NZDM Husita, v rámci projektu ČAS a u některých z nich se znatelně zlepšila například docházka dětí do školy a způsob komunikace. Minulý rok jsme měli společný projekt, který měl za cíl, aby se u žáků snížil počet pozdních příchodů a absencí. Po dohodě s rodiči pracovnice z Husity vyzvedávaly a doprovázely ráno naše žáky z domovů přímo do školy. Děti díky tomu byly ve škole častěji a celkově si i lépe plnily své školní povinnosti.
Děkujeme za rozhovor!
-red-