Téma zaznělo na konferenci Mezioborová spolupráce ve prospěch ohrožených dětí a mládeže, která proběhla 16. 5. 2024 v Goethe-Institutu Praha. Příspěvek Lucie Váchové a Jakuba Gantnera referoval o využití grantu Nadace Kooperativa, díky kterému mohlo 21 NZDM spolupracovat s terapeuty a zajistit svým klientům odbornou péči.
Jaká byla vaše motivace vstoupit do projektu a navázat mezioborovou spolupráci v NZDM ZASTÁVka?
Jakub: V roce 2022, 2023 k nám začala chodit řada klientů s tím, že mají nějaký duševní problém, někdy těžko pojmenovatelný, ale nejčastěji říkali, že mají úzkost, depresi, že nejsou schopni dál žít a pomýšlejí na sebevraždu. Dost často se také objevovaly poruchy příjmu potravy. Chtěli jsme na to nějakým způsobem reagovat a kladli jsme si otázku, jak my jako sociální pracovníci můžeme do této oblasti vstoupit, do jaké hloubky můžeme v podpůrném rozhovoru jít a kam až spadají naše kompetence.
To jsou bohužel těžká témata, zároveň je vidět, že se vám daří vybudovat s klienty vztah založený na důvěře. O jak staré klienty se jednalo?
Jakub: Naše cílová skupina je 10–26 let, nejčastěji k nám chodili klienti okolo 14 let. Za tu dobu fungování, což je nějakých 15 let, jsme na ZASTÁVce vytvořili velmi bezpečný a krásný prostor podporující sdílení, klienti zde mohou být sami sebou a z toho důvodu se nebojí s námi o svých tématech otevřeně hovořit. A začali jsme řešit, jak dále pokračovat, kde jsou naše hranice.
Samozřejmě se nabízela možnost klienty přeposlat k psychologovi, psychoterapeutovi. V tu chvíli jsme ale narazili na limity malého města, jako např. nutnost dojíždět za odbornou pomocí půl hodiny cesty do Jihlavy, nebo nepochopení, předsudky až odpor ze strany klientů, které jim bránily vyhledat odborníka.
V ten moment se nám ale otevřela možnost získat peníze na terapeutické služby, a tak jsme se do toho pustili.
Jaký rámec terapeutické práce v NZDM jste si nastavili?
Lucie: Měli jsme možnost jít cestou 15 sezení, ale vydali jsme se trochu jiným směrem. V prvé řadě jsme totiž chtěli klientům přiblížit, co to ta psychoterapie je, udělat z toho slova menší strašák a nechat klienty, aby si to osahali, aby zjistili, že není nic špatného na tom, říct si o pomoc, jít k odborníkovi.
Naplánovali jsme proto na ZASTÁVce podpůrné skupiny, které probíhaly jednou za měsíc a kdokoliv chtěl, mohl se na skupinu přijít podívat. Zároveň jsme nabízeli individuální setkání, kterých bylo šest, bylo to tedy v rámci psychoterapie hodně krátkodobé, nicméně náš cíl nebyl řešit konkrétní traumata, ale spíše byly moje terapeutické ambice ve vytvoření vůbec prvního kontaktu, navázaní a zjištění, že terapeut může být normální člověk a není se čeho bát.
Jakub: Zároveň jsme se snažili o destigmatizaci – mluvili jsme o tom s klienty, měli jsme i preventivní programy, kde jsme jim vysvětlovali jednotlivé rozdíly mezi službami, co mohou očekávat a postupně jsme tak na terapeutickou práci klienty připravili.
S čím dalším, kromě předsudků klientů, jste se během realizace potýkali?
Lucie: Ze začátku tam byla obava – a samozřejmě reálná – z toho, že klienti NZDM nebudou schopní chodit pravidelně v určitý čas, protože na to nejsou zvyklí. V rámci podpůrných skupin se tyto obavy trochu naplnily, to je nutné říct, nicméně pracovali jsme s tím. Klienti dopředu věděli, že pokud přijdou, bude to na hodinu a půl, že tam máme nějaká pravidla. Byla to tedy i ochutnávka určitého závazku.
Zároveň, vzhledem k tomu, že jsem tanečně pohybová terapeutka, tak to bylo hodně interaktivní, byla tam podpora sociálních kompetencí, to, jak sdílet společně s ostatními svoje témata. Vyloženě terapeutická skupina to nebyla, byla otevřená, takže klienti se opravdu spíše učili mluvit o svých tématech, být sami sebou a nahlížet svoje myšlenky v kruhu dalších lidí, nešli jsme do konkrétních problémů. Bylo to hodně nízkoprahové, nevyžadovala jsem ani podpisy rodičů, v rámci projektu jsem se i potkala s klienty, kteří opravdu nechtěli, aby to rodiče věděli. Ale byli motivovaní svoji situaci řešit a přišlo mi strašně důležité je k tomu zplnomocňovat. Samozřejmě jsem na mnohých supervizích řešila etickou rovinu toho, že „maminka o tom neví“, nicméně tím, že jsme nešli do takových hloubek a zároveň jsme téma, že rodiče o tom neví s klienty otevírali, bylo to neustále verbalizované.
Můžete uvést konkrétní kazuistiky, příklady toho, co klienti NZDM řešili, s jakými problémy se na Vás obraceli?
Lucie: Uvedu příklad jednoho klienta, který se obrátil na pracovníky nízkoprahového zařízení po traumatické události a velkým úkolem zde bylo to, aby si dokázal říct o pomoc. Jednalo se tam o sexuální obtěžování v minulosti, klientovy vzpomínky a hodně jsme diskutovali a vyjednávali spolupráci.
A zde bych také vyzdvihla roli nízkoprahového zařízení v životě daného klienta, protože to bylo první místo, kde tohle mohl říct, měl k pracovníkům takovou důvěru, že se mohl otevřít.
Když se ohlédnete za dosavadní zkušeností, jakou cestou se chcete vydat do budoucna a jaké závěry byste vyzdvihli?
Jakub: Samozřejmě vyhodnocujeme úspěšnost projektu pro klienty i pro nás a došli jsme ke dvěma závěrům. Jeden je ten, že bychom moc rádi, aby terapie u nás pokračovaly, hledáme způsoby, jak je financovat skrze různé nadace, soukromé organizace.
S Luckou jakožto terapeutkou také konzultujeme to, jakým způsobem máme dál ke klientům přistupovat a jak sami sebe posílit, abychom byli schopni klientská témata ustát, být oporou, naslouchat. Takže v rámci projektu je tam i práce směrem k nám, pracovníkům NZDM, kterou vnímáme jako velmi prospěšnou. Cítíme, že i my jako sociální pracovníci máme v terapeutickém procesu svoje pevné místo a můžeme být klientům nápomocní tím, že klienty přijímáme a empaticky jim nasloucháme.
Děkujeme za sdílení vašich zkušeností s terapeutickou prací v NZDM ZASTÁVka v Telči a přejeme, ať se vám daří najít cesty, jak tuto skvělou práci i nadále dostávat blíže k dětem a dospívajícím.
A čtenáře zveme ke shlédnutí záznamů přednášek z konference Mezioborová spolupráce ve prospěch ohrožených dětí a mládeže, které je možné nalézt ZDE.
Související články:
Světy vzdělávání a sociální práce se čím dál více přibližují – rozhovor s Ferdinandem Hrdličkou, zmocněncem MŠMT pro wellbeing, dětské duševní zdraví a ústavní a ochrannou výchovu o propojení světa vzdělávání a sociální práce ve prospěch dětí, pedagogů a zdravého a bezpečného prostředí na školách.
"Doufám, že jednou bude sociální pracovník důležitější než psychiatr,“ říká peerka Jana Krejčí. Epizoda podcastové série ČAS od ČASU o duševním zdraví dětí a dospívajících a o roli sociální práce v systému péče o mladé lidi se zkušeností s duševním onemocněním.