Jak došlo k tomu, že jste se rozhodl jít pracovat na základní školu?
Už během vysokoškolského studia jsem si říkal, že by bylo fajn pracovat na základce přímo jako sociální pedagog. A když jsem ukončil bakalářské studium, v Přerově na ZŠ zrovna hledali sociálního pedagoga. Byla to taková výzva, přihlásil jsem se a vybrali mě.
Tato pozice není zcela obvyklá, má ji jen pár škol – víte, jaká byla geneze pozice sociálního pedagoga u vás, z čeho je financována?
Pozice vznikla asi v roce 2010 v rámci velkého evropského projektu konkurenceschopnosti, jako podpora žáků se sociálně-kulturním znevýhodněním. Dva roky byla financována přes projekt, a když projekt skončil, domluvilo se s městem, že tu pozici bude jako zřizovatel školy dále financovat. A od té doby pozici sociálního pedagoga v naší škole financuje město Přerov. Nové vedení města schválilo financování na celé své funkční období, tj. do roku 2023 a dále o tom bude rozhodovat zastupitelstvo.
Jaká je Vaše náplň práce sociálního pedagoga ve škole?
Hodně rozmanitá a různorodá, jednak chodím do terénu, kde s rodiči řeším různé věci, např. pozvání žáků či rodičů na pohovor, nebo vyřízení vzkazů od třídních učitelů. Poskytuji sociální poradenství, zároveň pomáhám identifikovat rodiče, kteří neplní svoje povinnosti nebo nezabezpečují dostatečně péči o své děti. Ve škole se podílím na prevenci rizikového chování a intervenci, dělám preventivní programy, řeším výchovné problémy, občas i vzdělávací. Dále organizuji různé školní akce nebo při těchto akcích pomáhám. Spolupracuji s učiteli, asistenty, členy školního poradenského pracoviště, podílím se na odhalování a řešení šikany. Občas dělám i krizovou intervenci a také spolupracuji s dalšími organizacemi – s OSPOD, policií, s neziskovými organizacemi, se SAS a tak různě.
Zmínil jste spolupráci se školním poradenským pracovištěm – kdo je u vás ve škole jeho součástí?
Máme kompletní školní poradenské pracoviště, takže kromě výchovného poradce a metodika prevence máme i školního psychologa a speciálního pedagoga (ty máme dokonce dva, jedna kolegyně je přímo speciální pedagožka a druhá je třídní učitelka se specializací speciální pedagogika a logopedie). Ve školním poradenském pracovišti je nás tedy pět, spolupracujeme, domlouváme se na postupech, kdo co bude řešit, kdo koho bude kontaktovat a tak dále. Spolupráce je hrozně důležitá, fungujeme dobře jako tým, poskytujeme si podporu a zároveň je fajn, že řešíme věci všichni společně. Hodně spolu komunikujeme a máme pravidelné porady školního poradenského pracoviště.
Je to dva roky, co sedíme ve společné kanceláři – předtím jsme měli každý svůj vlastní kabinet a řešili jsme hodně komunikaci, nakonec jsme si tedy po domluvě s paní ředitelkou udělali společnou kancelář, zároveň máme i své pracovny.
V praxi naše spolupráce vypadá např. tak, že se domluvíme, koho si pozveme, já zanesu pozvánku rodičům, pak pohovor společně vedeme a řešíme situace žáka nejen ve škole, ale i v rodině, ať už jde o výchovné problémy, vzdělávací potíže, nebo když to v té rodině nějak nefunguje.
Pracujete s třídními kolektivy, jak konkrétně vypadá tato práce? Jaké problémy tam řešíte?
Řešíme takové to obyčejné nevhodné chování – vyrušování v hodině, nespolupráci s učiteli, nebo se pak jedná o konkrétní žáky, kteří mají vážnější výchovné problémy, ať už směrem k učitelům, nebo jsou tam nějaké konflikty mezi žáky.
Hodně často řešíme počátky šikany, buď vstoupíme do třídy a uděláme komunitní kruh, otevíráme problémy, řešíme je a domlouváme se na tom, jak by to mohlo fungovat. Nebo dělám preventivní programy (letos je to program Kočičí zahrada), kde hodně spolupracuji s metodičkou prevence a s kolegyní psycholožkou.
Kde vidíte rozdíl mezi psychologem a sociálním pedagogem ve škole?
Pracujeme podobně, přesto je mezi námi velký rozdíl. Oba poskytujeme hodně podpory, ale zatímco psycholog jde do hloubky, do niterních problémů a pocitů žáka, sociální pedagog se zaměřuje na řešení konfliktů a problémů mezi žáky nebo mezi žáky a učiteli.
Dám příklad kluka, který má výchovné problémy, ty s ním řeším já – on má občas výbuchy vzteku, když už některé věci neunese a chytá se pak do afektivních stavů. Společně pracujeme na tom, jak by to mohl řešit ve třídě, ve škole, jak vycházet s paní učitelkou, a tak dále. Já se toho jako sociální pedagog dotknu lehce a víc to s ním rozebere psycholožka, která jde do hloubky, po pocitech. Cílem mé práce je vyřešení té aktuální situace.
Povězte, prosím, něco bližšího ke spolupráci s třídními učiteli.
Třídní učitelé za námi zpravidla přijdou do školního poradenského pracoviště, komunikují s námi situaci ve třídě a my se pak s nimi i s asistenty (máme v každé třídě asistenta pedagoga) domlouváme na dalším postupu, pohovorech, termínech, pravidlech třídy, děláme nový zasedací pořádek, intervenujeme podle toho, co vyžaduje situace. Domluvíme se, s kým je třeba promluvit jako první a zároveň probereme i možnosti odměn, kterými můžeme žáky oceňovat za chování, jež po nich vyžadujeme.
Mám na starost i absenci, což je další věc, kterou hodně s třídními učiteli řešíme. Pokud jsou tam nějaké neomluvené hodiny, žák do školy nechodí, potom potřebuji k jednání rodiče, obvolávám lékaře a ověřuji omluvenky. Následně posílám hlášení neomluvené absence na oddělení přestupků nebo na policii s tím, že to jde vše v kopii na OSPOD.
Jakým způsobem spolupracujete s rodinami žáků?
Rodiče mě zpravidla oslovují v terénu, občas také přijdou do školy sami. V terénu je navštěvuji přímo u nich doma, chodím namátkově, neohlašuji se. S některými rodiči se domluvíme třeba jen na chodbě, když se např. jedná pouze o pozvánku, tak jim krátce vysvětlím, proč s nimi potřebujeme mluvit. Někteří rodiče mě pozvou dál, dáme si kafe, popovídáme si a já jim vysvětluji, že se nemusí bát, že se s nimi potřebujeme domluvit, nebo proč je důležité chodit do školy a spolupracovat s učitelkami, že potřebujeme jejich spolupráci, protože jsou pro nás důležití.
Spousta těch rodičů řeší i svoje existenční problémy, exekuce, nebo problémy s bydlením apod., těm pak poskytuji sociálně-právní poradenství, informuji je o dalších možnostech, na koho se mohou obrátit, pomáhám jim zprostředkovat návazné služby, např. psychiatra, nebo docházení na Armádu spásy, dětí do nízkoprahu apod. A zároveň u těch rodičů, kteří neplní svoje povinnosti a rodičovskou odpovědnost, se snažím v rámci rozhovorů pomáhat a radit jim, jak by to mohli dělat lépe, co je potřeba, aby dělali a co se musí změnit, aby to šlo.
Jak se vám tyto intervence v rodinách daří?
V některých rodinách to celkem jde, důležité je mít navázaný vztah. To někdy hodně zabere a rodiny se opravdu snaží, spolupracují a funguje to. S jinými rodinami už je to komplikovanější a tam žádáme o spolupráci OSPOD, děláme výchovné komise, nebo případové konference.
Jakým způsobem Vás přijímají a vnímají rodiče žáků?
Chápou, že nabízíme pomoc. Někdy je ta cesta ale složitější. Vzpomenu třeba jednu mladou maminku, která měla u nás dva syny v přípravné třídě. Děti předtím nechodily do školky a ona si na začátku roku vůbec neuvědomovala, že docházka je povinná, že je to pro ně důležité, aby si začaly zvykat na režim, začaly se rozvíjet a zvládaly pak první třídu. Děti do školy nechodily, neposílala je tam, nevěděla, proč by to měla dělat. Hodně jsme to s ní řešili, museli jsme nakonec požádat o spolupráci OSPOD, ověřovali jsme omlouvání od lékaře a ve finále tam byly nějaké neomluvené hodiny. Šlo to až na policii a v ten moment se ta maminka vzpamatovala. Přestože jsem jí to několikrát vysvětloval u ní doma, až v tento moment si vše uvědomila a spolupráce začala fungovat. Nyní komunikuje, když je cokoliv potřeba, tak přijde, když jdu do terénu a potkám ji, sdílí se mnou, jak se má, jak se jim daří, takže to začalo najednou fungovat dobře.
Je spolupráce rodičů dobrovolná?
Ano, v podstatě ano. Je na nich, jestli mě pustí k sobě domů anebo spolupráce bude probíhat jenom na poli školy, zároveň ale rodiče podepisují souhlas s poskytnutím služby školního poradenského pracoviště, v rámci kterého jako sociální pedagog také působím. Svým podpisem tedy vlastně stvrzují spolupráci se mnou.
Jsou rodiče, kteří se mnou moc spolupracovat nechtějí, takže tam je kontakt s nimi na úplně nejnižší možné úrovni – když je nějaký problém, tak jim zavolám, ale většinu věcí komunikují s třídní učitelkou. Pak je to vyloženě na rodičích, jestli chtějí nebo nechtějí spolupracovat.
Vraťme se do doby Vašich začátků na ZŠ. Dostal jste nějakou metodiku, nebo si ji tvoříte sám?
Nedostal, dostal jsem náplň práce, kterou bych měl ve škole vykonávat a v průběhu let jsem ji trošku přetvářel – dělám hodně terénní práci a zas tak úplně často jsem nevstupoval do tříd, sem tam udělám preventivní program, ale nebylo to gró mé práce, takže jsem si náplň práce trošičku utvářel v rámci toho, na co jsem se chtěl více zaměřit.
Metodiku jako takovou jsem nedostal, spíše jsem hodně načítal z různých publikací, co vlastně sociální pedagog může dělat a dělá. V Ostravě vznikla metodika pro školní sociální pedagogy, kde je všechno krásně napsáno, ale byla vytvořena nedávno, dva tři roky zpátky. Když jsem nastoupil, žádnou metodiku jsem neměl, měl jsem jenom tu náplň práce.
Máte nějakou odbornou oporu, například supervizi?
Supervizi nemám, ve školství je to se supervizí takové složité, ale podporu mám v rámci školního poradenského pracoviště. Děláme si intervize, kde rozebíráme svoje případy, co momentálně řešíme, takže mám podporu v týmu. A občas jsem byl na skupinové supervizi, které dělá pedagogicko-psychologická poradna. Dále jezdím hodně na školení, na různé kurzy, výcviky - momentálně jsem frekventantem sebezkušenostního výcviku KVP ve vedení třídy a skupiny osobnostního rozvoje, a v rámci těchto školení a výcviku si můžu jakousi supervizi trošičku udělat a podívat se na záležitosti, které zrovna řeším.
Prosazujete zakotvení pozice sociálního pedagoga do zákona o pedagogických pracovnících, v čem je to podle Vás důležité?
Sociální pedagog potřebuje legislativní ukotvení. Když jsem nastoupil do školy, ta pozice už nějakou chvíli fungovala, přesto nebyla úplně uchopitelná. Povědomí je hodně roztříštěné i v rámci odborné společnosti, kdy ani samotní ředitelé neví, co od sociálního pedagoga chtít a co by mohl dělat. Spousta lidí, i učitelů, nevědělo, co je vlastně smyslem a obsahem práce sociálního pedagoga.
Kdyby byl sociální pedagog v zákoně o pedagogických pracovnících, měl by danou náplň práce a nedocházelo by k situacím, kdy nastupující sociální pedagog pořádně neví, co má ve škole dělat, nebo že mu ředitelé ukládají takové činnosti, které nesouvisí s jeho odbornými kompetencemi. Je třeba, aby skutečně patřil mezi pedagogy a měl svoje pevné místo. Je to i organizační problém, protože já mám např. jenom 25 dní dovolené, což je potíž, když se o velkých prázdninách úplně zavírá na tři týdny škola. Pokud by sociální pedagog byl zařazen mezi pedagogické pracovníky, měl by stejně dovolené jako jiní učitelé.
Proč jste se rozhodl založit Asociaci sociálních pedagogů?
Ta myšlenka mě držela asi dva tři roky, přemýšlel jsem nad tím, že my, sociální pedagogové, potřebujeme nějakou podporu a zároveň jsem cítil, že nemám úplně s kým sdílet zkušenosti.
Bylo třeba, aby vznikl další subjekt, který by efektivně šířil osvětu a prosazoval legislativní ukotvení sociálních pedagogů. Jako společnost odborníků, lidí pracujících ve škole a zabývajících se sociální pedagogikou, už máme větší váhu, než jako jednotlivci. Chceme, aby se sociální pedagogika více rozvíjela, aby vznikaly nové metodiky práce.
V rámci kulatého stolu na fakultě v Olomouci jsem tuto myšlenku sdělil kolegům a kolegyním, těm to přišlo jako hodně dobrý nápad a tak se to vlastně rozjelo.
Připravilo Vás studium na vysoké škole na práci, kterou vykonáváte?
V něčem jsem se musel dovzdělat kurzy, třeba v případě krizové intervence, kde jsem si nebyl úplně jistý, ale v podstatě mě škola hodně připravila. Já jsem vystudoval střední průmyslovou školu a o sociální pedagogice jsem se dozvěděl až při volbě vysoké školy – pořádně jsem ani nevěděl, co obor sociální pedagogiky obnáší.Studium sociální pedagogiky mi dalo strašně moc a hodně mě připravilo na moji práci i po osobnostní stránce.
Bio
Mgr. Jiří Daněk – pracuje osmým rokem jako sociální pedagog na ZŠ Boženy Němcové v Přerově, kde je zároveň vedoucím školního poradenského pracoviště. Vystudoval sociální pedagogiku na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Je jedním ze zakládajících členů Asociace sociálních pedagogů, jež si krom osvěty a podpory klade za cíl prosazení sociálního pedagoga do zákona o pedagogických pracovnících.