Rozhovor s Petrem Klímou objasňuje vznik terénní sociální práce v regionu Prahy 12. Je pohledem člověka, který stál při zrodu tehdejšího o. s. Proxima Sociale, které jako jedno z prvních poskytovatelů zavedlo v roce 1995 službu terénní sociální práce s dětmi a mladými lidmi na ulici v ČR.
Za dlouhodobý přínos oboru získal v roce 2005 Petr Klíma ocenění ČASovaná bota.
Ponořte se do rozhovoru a nechte se přenést do doby počátků terénní práce s mládeží.
Co vás vedlo k založení Komunitního centra Krok?
K myšlence založení Komunitního centra mne a mé kolegy vedla především smutná zkušenost s mladistvými v prostředí výchovných ústavů, tedy setkání s již dosti vyhraněnou socialitou v nepřirozeném prostoru. A také dosti kladné výsledky s preventivními způsoby práce s mladistvými ve formě ambulantních či krátkodobě pobytových programů. Tedy poznání, že je nutné se dostat co nejblíže více k jejich reálnému životu a běžným starostem a problémům – více k problémům, které mají než k těm, které dělají.
Před a těsně po revoluci tyto zkušenosti podpořily inspirace z Německa, které považuji asi za nejpodstatnější pro vznik komunitního centra. Byly to zejména koncepce terénní práce – streetworku a nízkoprahových center od Tonnyho Elicha, Timma Kunstreicha, a dalších kolegů z Brém a Hamburgu. Tito lidé nám pomohli kultivovat naše myšlenky a záměry a převést je do praktické roviny.
No a proč zrovna lokalita Modřan? Tam jsme měli nejsnazší vstup. Jedna z dlouholetý kolegyň zde bydlela a pracovala. My jsme ale zkoušeli hledat i v dalších třech pražských částech. Zde (na Praze 12, pozn. autorky) ale byla demograficky nejzajímavější situace z hlediska generačního stromu, ve kterém výrazně převládala věková skupina kolem 11 let. Bylo jasné, že do dvou let budou tyto děti na prahu klíčového věku mladistvých s množstvím problémů a obtíží. Vycházeli jsme i z obdobné situace z Jižního města a Proseka, kde také proběhla velká generační vlna s obrovským nárůstem sociálně patologických jevů mezi mládeží. Zkusili jsme tedy to vzít jako modelové místo pro prověření užitečnosti nových způsobů zacházení s mladistvými v podpoře k jejich socializaci.
Kdy a proč vás napadlo zavést službu terénní sociální práce?
Já osobně považuji za nezbytné, aby streetwork a nízkoprahový klub fungovaly paralelně. Jsou to dvě nohy celého systému. Klub bez streeta, to není ono. Tyto dvě služby jsme zakládaly vedle sebe, najednou. Cílem terénní práce mělo být dosáhnout na skupiny mládeže, které budou míjet i klub a propojit jejich běžný svět s jeho programy včetně poradenství.
Jakou roli zde sehrála radnice městské části Praha 12?
Myslím, že v té době velmi klíčovou. Po mnoha kontaktech se radnice MČ Prahy 12 ukázala jako nejosvícenější. Když se podívám zpátky, musím říci, že to bylo otevřeností lidí, kteří městskou část v té době vedli. Uvěřili v prospěšnost této služby i díky různým analýzám, které si nechávali vypracovat – byla to taková předzvěst současného komunitního plánování. Byli ochotni i experimentovat a riskovat. Byli v té chvíli schopni i velice rychle nabídnout potřebné prostory, a to i byt pro mladistvé v běžné zástavbě, který byl určený pro mladistvé, kteří měli velké problémy ve své rodině a chtěli z rodiny díky mnoha konfliktům odejít. Tato městská část přijala se zájmem prakticky všechny naše koncepty a úvahy.
Jak to bylo s finanční stránkou?
Bylo štěstí, že v té době byl zájem o zavádění nových metod sociální práce, zejména u mládeže, i ze strany ministerstev. Zejména MPSV bylo hlavním zadavatelem témat různých projektů. A také byly na tyto projekty značné finanční prostředky z fondu Phare. Od počátku jsme s MPSV velice úzce spolupracovali na řadě projektů včetně tohoto. Původní název zadání projektu zní značně komplikovaně – „Experimentální pracoviště pro neorganizovanou mládež s důrazem na teritoriální aspekt“, ale na druhou stranu vystihuje podstatu celého záměru. Museli jsme se účastnit výběrového řízení a uspěli jsme právě díky celistvosti projektu od streetu, přes nízkoprahový klub, poradenské a sociální služby až k sociálnímu bytu pro mladistvé.
Když se zpátky vrátím k terénní práci: věděli jste o její potřebnosti? Ptali jste se cílové skupiny, zda tuto službu potřebuje nebo byla uměle vysazena, protože jste předpokládali, že v dané lokalitě tato služba bude potřebná?
Musím přiznat, že to bylo především to druhé, náš odborný předpoklad, že je to potřebné. Také na začátku to bylo o velkých rozpacích a obtížích s vyjasňováním si pozice terénního sociálního pracovníka. Nyní už běžná populace mladistvých ví, kdo a co je streetworker. Když je někdo osloví, tak jsou mladí lidé již schopni identifikovat, o koho asi jde. Tehdy se nebylo možné o toto povědomí opřít. Mladí byli velice překvapení, že se o ně někdo zajímá jinak než byli zvyklí. Celý první rok to bylo o kontaktování a seznamování na úrovni: „Jsem tady, jsem tady s touto nabídkou pomoci a podpory, nic od vás nechci, ale přijdu zase, budu tady. Počítejte se mnou, zajímá mne, jak žijete.“ Bylo to místy i konfrontační, ale ne vyhraněné. Důležité bylo, aby si mladí lidé začali zvykat na přítomnost sociálního pracovníka, s určitou perspektivou, s určitými názory, s odvahou vstupovat s nimi do kontaktu – prostě komunikovat bez diskvalifikací. Během roku se nám podařilo ve třech lokalitách terénní práci stabilizovat – mladiství či spíše určité skupiny přijali tyto pracovníky bez odporu a byli více ochotni ke kooperaci, sdílení problémů. Také docela rychle využívali výzvy ke konkrétní pomoci při řešení každodenních problémů, přijímali rady a názory. My jsme pak začali uvažovat o mobilní maringotce a Garáži jako dalších kontaktních místech pro mladistvé a jako o prostorech pro ně (terénní zázemí pro pracovníky, které provozuje KC Krok, pozn. autorky). První rok byl velmi komplikovaný. Často jsme zjišťovali, že mnohé věci, které nám přinášeli a supervidovali kolegové z Německa, prostě zde nefungují. Oni sami byli překvapeni. Zavedení streeta na zelené louce bez jakékoliv tradice, pochopení, porozumění, bylo trochu kaskadérské.
Bylo ještě něco na co jste naráželi při zavádění této metody? Konflikty s okolím, policií, školou apod.
Na žádné větší problémy jsme nenarazili. Prošli jsme sice mnohé složité diskuse právě s policií i se zástupci škol. Docházelo pouze k různých názorovým střetům na to jak se k mladistvým na ulici stavět, mnohé přežívají dodnes. Vyhraněný problém nebyl, a tím, že zde byla záštita zastupitelstva, kde se mnohé věci diskutovaly, zhodnocovaly, otevíraly a popisovaly, tak se problémové situace vždy zvládly.
Šel byste znovu do zavedení této metody práce na zelené louce, bez tradic, které jste zmiňoval?
Asi již ne. V tuto chvíli vím, že by musel předcházet komplexnější typ přípravy a zavádění. Více se věnovat rozpoznání, co je skutečně potřebné a také možné. Citlivěji reagovat na reálné podmínky a situace dané oblasti. Nepropadat přílišnému idealismu, že dobré myšlenky budou pracovat samy od sebe, aby to nebylo zbytečné plýtvání sil. K účelné terénní a nízkoprahové práci nestačí vidět, že to někde funguje a opírat se o vizi potřebnosti této služby.
Co byste doporučil při zavádění této metody?
Přímé konkrétní doporučení nemám. Snad jen s rozvahou si procházet lokalitou, uchopovat místa, rozpoznávat určité genius loci. Terénní práci bych viděl nejen v oslovování cílové skupiny, ale i práci s prostředím, s těmi malými teritorii, které mladí lidé obsazují, s životním stylem a projevy, které si oni v konkrétním prostředí chrání. Tzn. důsledně projít všechny vrstvy kontaktů od jednotlivých osob, jejich životní styl, specifiku malého teritoria, ke konkrétním činnostem až ke každodennosti a všedním obtížím a starostem. Abychom rozpoznali kam má smysl jít a jaký a k čemu tam má pracovník být. Udělat si důslednou mapu kam vlastně chodit, za kým a proč? Nikoliv těkat jako molekula. To vidím jako nešťastné, to nemá hranice. Také velice opatrně pracovat s nabídkou „pomoci“. Někdy to na mne působí jako klišé, které vede k podbízení. Věta: „Jsem tady, abych vám pomáhal s problémy,“ je komplikovaná informace, které mladí lidé ani nerozumí a nepřijímají ji – nemají ani jak a proč. Docela bych více prosazoval i zviditelnění kontrolující funkce, že: „Já sem chodím také pro to, aby byl kolem vás klid.“ Důležité je mít přesně zhodnocené, v čem může být přínos naší přítomnosti v jejich reálném světě. Střízlivá pomoc může být i to, že jako terénní pracovník budu komunikovat s lidmi, kteří jsou na mladé naštvaní, tzn. pracovat i s tím druhým prostředím, například minimalizovat napětí v konfliktech, oddělovat věcné obsahy sporů od vášní, přinášet výzvy a návrhy na jednoduchá řešení.
Jakou vidíte souvislost mezi komunitním plánováním a pozicí streeta v terénu?
Já v komunitní plánování velmi věřím. Komunitní plánování může jasněji ohraničit potřebnost a obsah terénní a kontaktní práce pro určitou oblast, vmezeřit ji mezi ostatní služby a formy práce a také zabránit časté samoúčelnosti.
_____________________________________________________
Pozn.:
Rozhovor na téma Jak vzniklo Komunitní centrum Krok byl publikován v Martinině diplomové práci Terénní sociální práce jako integrální součást nabídky sociálních služeb v regionu Prahy 12, kterou napsala v rámci studia Sociální práce při FF UK Praha, obor Sociální práce v roce 2005.
V roce 2006 byl rozhovor publikován na webu streetwork.cz a původní text najdete v našem archivu ZDE.