Michal pracuje v káčku a v terénu v Charitě Jihlava. Nepřehlédnete jej, je nejvyšším terénním pracovníkem v ČR. A rozvíjí možnosti prvního kontaktu.
Co jsi vystudoval, kolik Ti je, kolik měříš?
Dělám
zajímavou práci, jinak jsem docela nudnej. Je mi 31. Poslední škola, kterou
jsem dodělal, je gymnázium, pak mám na kontě ještě dva neúspěšné pokusy o
zdolání VŠ. Zájmy fádní - muzika, filmy, některý komiksy, rodiny. Kdybych měl
víc volnýho času, věnoval bych se obnově zpustlejch německejch hřbitovů v Sudetech.
Jak ses dostal k práci v oboru?
Při studiu VŠ v Praze jsem obrážel různé praxe. A pak jsem jednou došel do Sananimského káčka. Byl to můj první kontakt s drogovými službami, ale v podstatě už první den jsem pochopil, kde jsem „doma“. Z krátkodobé stáže se stala dlouhodobá a v průběhu té mi tehdejší šéfová nabídla místo za odcházejícího kolegu.
Pamatuješ si svůj první den v práci a první kontakt s klientem?
Na svůj první den v Sananimu nikdy nezapomenu - nastupoval jsem 1. ledna, neměl jsem ještě ani klíče a nedorazil mi kolega na službu, zdržel se někde cestou ze Silvestra a nebral telefon. z toho taky vyplývá, že tehdejší kontakt s klienty byl hodně bezprostřední. Čekali jsme na něj asi hodinu a pak jsem zavolal šéfové, která přijela, odemkla a byla se mnou na službě. Klienti byli tenkrát hrozně milí - radili mi, kde je který HR materiál apod.
Jaká byla pro Tebe práce s uživateli drog v Praze v Sananimském káčku?
To bylo neuvěřitelný (a něčím nádherný) období - při zpětným pohledu jsem vůbec nedělil osobní a pracovní prostor a žil jsem tu práci. Na školu jsem v podstatě rezignoval, do káčka chodil i jen tak, třeba ráno na snídani, občas jsem tam spal, apod. To mi vydrželo tak asi dva roky, pak jsem se začal profesionalizovat. Denně jsme měli 100 i víc klientů (nejvíc si pamatuju 144), byl to šílenej šrumec a do toho tehdejší tým procházel složitým obdobím personálních změn. Zároveň jsem se v Sananimu potkal s lidma, který měly zásadní vliv na to, jak chápu tuhle práci, a jak o ní a o klientech přemýšlím (jmenovitě zejména pánové Vejrych a Termer). V tom období se formovaly „filozofický východiska“, na kterých do dneska stavím a nepochybně vždycky stavět budu.
A co přechod na Vysočinu? Co bylo stejné a co se lišilo?
To byl
velkej šok. Tenkrát jsem žil v domnění, že Sananim je jediná (a jediná
správná!) možnost, jak tuhle práci dělat a pak jsem přišel do Jihlavy, kde byla
tenkrát totální krize s klientama a denně přišel do káčka třeba jeden člověk.
Najednou nás v týmu bylo 5 a
ne 11, služby se neplánovaly každej měsíc, ale byly pevně daný, s klientka se
tu trávilo mnohem víc času, vztahy s nima byly daleko bližší atd. Všechno bylo
naprosto jinak, jenom supervizor byl stejnej.
Jak se vám nyní v práci daří? Jaká je u vás situace?
Máme fungující, profesionální a gendrově vyvážený tým. Sdílíme cosi jako ducha zařízení, chápeme práci podobně, což nám usnadňuje vymýšlet a zavádět novinky, protože se nemusíme dohadovat o tom, jestli to máme dělat, ale řešíme, jak to uděláme. Komunikujeme otevřeně, nejen v týmu, ale i s klienty, což se nám vyplácí, protože u nás prakticky nedochází k závažným konfliktům. S klienty udržujeme vztahy na bázi profesionálního kamarádství, což funguje skvěle, protože se nám daří udržovat s nimi kontakt i ve VTOS nebo když se přestěhují na druhý konec republiky. Používáme jen techniky, které se nám osvědčí a nebojíme se sami sebe zpochybňovat. Máme téměř výhradně pervitinovou klientelu, s letními přesahy k makovým polím (ale žádný kempy, pěkně nasbírat a domů) a jednu lokální subutexovou komunitu.
Na Letní škole HR jsi měl přednášku o prvním kontaktu. Co Tě přimělo se tématu věnovat?
Nutnost a praxe. Když jsem nastoupil, tak tu prvokontakt nikdo moc neřešil, tady jsou letáky, nějak se jim představ a čau. Začali jsme zajíždět do nových terénních lokalit a nic se nedělo. Ti klienti tam prostě nebyli. Začal jsem tedy s oslovováním a byla to katastrofa. Něco jsem tam koktal, podával jim letáky, ti lidi je nechtěli, celý to bylo divný a složitý. A když jsem náhodou potkal klienta, kontakty byly jednorázový nebo přinejlepším občasný. Opakovaně jsem zažíval frustrující situace, kdy jsem se několik týdnů nepotkal s žádným klientem. Pochopil jsem, že musím něco dělat jinak. Začal jsem zvolna měnit styl oslovování a ono to začalo přinášet výsledky. A navíc, čím víc jsem se tomu věnoval a osvojoval si svůj styl, tím víc mě to bavilo.
A jaký je Tvůj styl prvního kontaktu?
Obecně se dá říct, že jsem lovec. Nebojím se vstupovat do situací, „dojít“ si pro klienta do auta, oslovovat lidi, který dělaj, že v naší blízkosti nejsou (např. na ubytovně v pokoji, kam přijdeme za klientem a setkáme se tam s někým, koho neznáme) apod. ale umím si i počkat, bejt v situaci a reagovat velmi jemně, podle toho, jak se okolnosti vyvinou. Rejstřík mám, myslím, docela pestrej, ale s ohledem na profil našich lokalit a klientů nejčastěji využiju právě tu dravou polohu.
Co vnímáš na prvním kontaktu s klienty jako obtížné?
Máme lokality, kde je obtížné klienty vůbec potkat nebo rozklíčovat, že jsou to klienti. To je jedna věc. A druhá věc je, jak toho klienta zaujmout, ideálně jednou větou, abych získal alespoň minimální prostor pro práci.
Pro řadu pracovníků je nepříjemné být "asertivní", tedy aktivně kontaktovat a ptát se klientů... jak to máš Ty?
Někdy je to lehčí, jindy těžší. Mě pomáhá to, že to beru jako součást svý práce, součást tý role, kterou tam hraju. Takže, ačkoliv jsem v reálným životě docela plachej, v práci už s tím obvykle problémy nemívám.
Komunikujete v rámci jihlavského terénu s klienty hodně aktivně. Berete si na ně telefon, píšete jim na facebook. Přitom bylo v minulosti typické v rámci prvního kontaktu zdůrazňovat anonymitu a celkově přistupovat ke klientům nesměle, aby "se nevyplašili". Jak se Vám to osvědčuje?
Mluvil jsem
o tom i při své přednášce na LŠHR - my žijeme v sevřeným kraji, na první pohled
nevlídným a nepřátelským, život tady není jednoduchej. A lidi jsou stejný jako
ta krajina, takže co by jinde (na „placatým“) možná bylo tlačení na pilu, u nás
je krok ke klientovi a projev zájmu. Jinak anonymitu plachejm klientům
zdůrazňujeme, zároveň ale vysvětlujeme, jaký má výhody to či ono. Konečný
rozhodnutí je vždycky na klientovi, my ho k ničemu nenutíme.
Přednášíš o vaší práci na školách a ve spolupracujících institucích. Jaký v tom vidíš smysl?
Předáváme informace o našich službách, zvyšujeme kompetence posluchačů a zkracujeme vzdálenost mezi potenciálními klienty/spolupracujícími odborníky a naším zařízením. Potenciálními klienty míním spíš osoby blízké než aktivní klienty, ale to hodně závisí na typu školy. Jsme schopni dělat ty přednášky v podstatě na klíč, podle zájmu té které skupiny, která má zájem o informace. Odzkoušeno to máme od 7. třídy ZŠ a horní věková nebo odbornostní hranice prakticky neexistuje - mohou to absolvovat stejně tak žáci jako učitelé, veřejnost, úředníci, kdokoliv.
Jsi v sebezkušenostním výcviku SUR. Myslíš, že by terénní pracovníci a kontaktní pracovníci měli absolvovat psychoterapeutický výcvik?
Nemyslím si, že je to nezbytný. Na druhou stranu, sebezkušenost člověku umožňuje vidět sebe sama s odstupem a potkat se s různými svými já dřív, než ho s nimi konfrontuje (byť nevědomky) klient.
Co se Ti při práci s klienty osvědčilo?
Milá důslednost, srozumitelná komunikace a trvanlivost v čase.
Nějaké vzkazy?
SANANIME, DÍKY !