Rozhovor s Jiřím Frýbertem

PhDr. Jiří Frýbert je vedoucí terénního programu plzeňské organizace Ulice - Agentura sociální práce.

Jsi vzděláním učitel. Jak ses dostal k práci v oboru?

Byl to postupný vývoj s různými vlivy. Jeden moment byl, když jsem si v roce 1988, to mi bylo 13 let, přečetl knihu My děti ze stanice ZOO. Zhltnul jsem to během jednoho či dvou dnů a ten svět mě úplně fascinoval. Po revoluci jsem četl vše, co bylo na téma drogy dostupné. Na gymplu jsem pak měl spolužáka, který mne hodně ovlivnil. Psal básně, zpíval v punkové kapele, odebíral A-kontra, zajímal se o filosofii, přestal jíst maso, zpřístupnil mi spoustu hudby, kterou by mně v té době nenapadlo vůbec poslouchat, byl pro mě velkou inspirací. On postupem času přešel od experimentování s drogami k závislosti, měl za sebou několik pokusů o léčbu a před pár lety zemřel v souvislosti s braním. Asi v roce 1994 jsem s ním strávil (ve formě pozorovatele) část léta na náměstí Republiky v Praze, v té době to bylo centrum drogové scény, a pro mě to byl pozoruhodný svět. Jedna známá tenkrát pracovala jako vrchní sestra v nemocnici a tak mi pro něj nosila čisté stříkačky a občas i konzelíny a náplasti.

Během studia Pedagogické fakulty v Brně jsem se začínal zajímat čím dál více o různé subkultury a kultury na okraji, prošel jsem si různými jednorázovými experimenty. Jeden z předmětů při studiu pak byl Protidrogová výchova, na který měla škola externí pracovnice z Kontaktního a poradenského centra pro drogové a jiné závislosti (na Sládkové). Ony nám pak nabídly, abychom si svoji praxi odučili při výcvikových pobytech pro peer aktivisty. Dvě z těch psycholožek pak odešly pracovat do Podaných rukou a ony mě jako tělocvikáře braly i na výjezdy pro klienty metadonové substituční léčby.

Po škole jsem odjel pryč a žil asi 2,5 roku v zahraničí a během těch cest a setkávání s různými lidmi jsem se rozhodl, že bych chtěl pracovat v pomáhajících profesích a v neziskovém sektoru. Že to musí být drogy, jsem pevně dáno neměl. Kvůli přítelkyni jsem se nakonec přestěhoval do Plzně, začal jsem dělat dobrovolníka ve dvou neziskovkách, začal jsem obcházet výběrová řízení (ještě neplatil zákon o sociálních službách) a po pár neúspěšných pokusech vyšlo zrovna to do Ulice.

Můžeš představit Váš terén v plzeňské Ulici?

Naši organizaci založil v roce 2001 Petr Matoušek (již u nás nepůsobí a v současnosti učí na Klinice adiktologie), který před tím odešel z jiné organizace, protože měl o práci v terénu jiné představy a chtěl to dělat jinak. Spíš než na jednu cílovou skupinu se orientoval na prostor, kde byli provázáni uživatelé drog, lidé v oblasti prostituce a Romové z prostředí sociálního vyloučení. A tak to zůstalo až do současnosti. Jsme tedy terénní program, který se u zmiňovaných cílových skupin snaží o snižování rizik jejich způsobu života a tím přispívat i k ochraně veřejného zdraví. Co je jiné oproti většině programů, tak chodíme pravidelně na byty klientů, tam měníme něco přes polovinu všech stříkaček. V oblasti sexbyznysu chodíme na trasu pouliční prostituce a za účelem testování navštěvujeme i erotické kluby a priváty. Když jsem nastupoval, tvořili tak 90% našich klientů Romové (respektive lidé s tmavou barvou pleti, které my automaticky považujeme za Romy). Dnes je to tak 50%, to snížení je dáno nárůstem klientů z majority. Kromě samotného chození do terénu přednášíme studentům, děláme workshopy pro návštěvníky NZDM, podílíme se na pořádání krajské AT konference, účastníme se komunitního plánování a několika pracovních skupin, jsme partnerem portálu eDekontaminace a jednou ročně pořádáme divadelně-preventivní akci Den s Ulicí. Tam zveme terapeutické komunity, které odehrají svá představení a pak diskutují s diváky, kterými jsou studenti gymnázií a odborných učilišť. Jsem rád, že je ta náplň poměrně pestrá, že jde jak o práci s klientem v terénu, tak o možnost realizovat se i v jiných oblastech.

Nyní jste se rozšířili i do dalších lokalit Plzeňského kraje. Tobě se moc nechtělo. Pročpak?

Naším hlavním těžištěm práce je Plzeň, od roku 2004 dojíždíme i do Rokycan. Letos na jaře se na nás obrátil Krajský úřad Plzeňského kraje s tím, jestli by náš terénní program mohl pokrýt i některá další města v kraji. Organizace, které se tomu věnovaly dříve, s tím přestaly a je pravda, že v Plzeňském kraji je většina adiktologických služeb soustředěna do Plzně a v jiných částech regionu není téměř nic. Dohodli jsme se, že provizorně tento rok budeme dojíždět jednou za dva týdny do Klatov a jednou za dva týdny do Nepomuku. A to v současném složení týmu. Když pak byla valná hromada našeho občanského sdružení, vzešel tam návrh, abychom v těch městech zůstali i nadále a věnovali se tomu naplno. Já jsem s tím nesouhlasil, ale byl jsem přehlasován. Základem je, že moc nevěřím tomuto způsobu práce v regionech a nevidím v něm smysl. Tím myslím, když terén z velkého města objíždí menší města v okolí a přijede tam jednou za týden na tři hodiny. Myslím si, že jestli člověk někde vyhoří, tak v regionech, které jsou ubíjející.

Naše služby jsou hodnoceny a dotovány především podle výkonů a přepočtu na cenu. Pokud se přijmou 1-2 lidi a začneme jezdit do regionů, kde si výkonama zrovna moc nepřilepšíme, zákonitě se stane naše služba mnohem dražší. Rozpočet nenavyšují ani tak nové aktivity, jako další zaměstnanci. Díky regionům se nám zvýší rozpočet, ale ne výkony.

Zdá se mi, že organizace, které bobtnají a furt se rozšiřují, pak najednou omezují jiné služby, protože se špatně shání najednou tolik peněz a už se to těžko celé ufinancuje. Myslím si, že nemá cenu toužit po megalomanství za každou cenu, že nemá cenu rozbíjet něco, co super funguje kvůli něčemu, co fungovat nebude. Můj pohled je, že by se organizace našeho typu měla soustředit na to, co děláme dobře a nepřibírat něco, co je mimo a snažit se expandovat za každou cenu. Možná jsem v některých ohledech moc konzervativní.

Pak je tady negativní dopad na klienty a naši práci s nimi. Rozšíření terénu znamená přijmout nové lidi. Pokud se terén v Plzni začne dělat ve více jak 4 lidech (jak je to doposud), začnou se pracovníci víc točit, což má vliv na četnost potkávání se s klientem a tím i na vzájemnou důvěru. Ve více lidech uvidíš ty klienty méně často, ovlivní to vztahy pracovník-klient. Což je to, na čem si tady zakládáme a na čem tu práci stavíme. Když se pak něco stane a klient bude potřebovat něco řešit, těžko bude mít důvěru k někomu, koho potkává v terénu 1x za měsíc. I pro nás jako pracovníky je jednodušší předávat si prvokontakty ve čtyřech lidech než v šesti.

A důvodem pro mě byl i nárůst starostí jako je nové výběrové řízení, noví lidi, zaškolování, sehnat peníze na jejich vzdělávání atd. Pro mě jako vedoucího víc lidí znamená víc problémů. Je to velký zásah do fungování programu jako organismu.

Západní Čechy jsou specifické zneužíváním opioidního léku Vendal Retard. Můžeš stručně přiblížit, oč jde?

Od počátku byla většina našich klientů uživateli heroinu. Na konci roku 2010 si klienti začali stěžovat, že heroin v Plzni lze jen těžko sehnat a druhou výtkou bylo, že je velmi nekvalitní. Někteří heroinoví klienti proto přešli raději na pervitin, jiní heroin nahradili jinými opioidy. Převážně se jedná o lék Vendal retard, kde je účinnou látkou morfin. S tímto lékem, který je na předpis, se rozjel černý trh a cena za jednu tabletu se dostala na 500 Kč. Letos třeba proběhl soud s jedním dealerem (člověk nemocný rakovinou, který měl léky na předpis, ale část z toho přeprodával dál), ale na černý trh to nemělo žádný vliv.

Tento lék na zmírnění bolestí je určen k orálnímu užití, naši klienti si ho však aplikují injekčně, což s sebou nese značná rizika. Z ohmataných tablet jim jde do žil množství bakterií, z čehož plyne nebezpečí endokarditidy. Tableta samozřejmě obsahuje i další látky, takže je zde důležité dbát na filtrování. Ale už to není záležitost jen Plzně. Podle kolegů z Preventu, se s tím od loňského roku setkávají i v Českých Budějovicích a okolí.

Mají Západní Čechy z drogového hlediska ještě nějaká další specifika?

Letos jsme se začali častěji setkávat se zneužíváním fentanylových náplastí. Tyto náplasti se mají lepit na tělo a mají tlumit bolesti. Naši klienti však náplasti povaří a vzniklý roztok si aplikují injekčně. Fentanyl je syntetický opioid, který je mnohonásobně silnější než morfin a je tam velmi jednoduché se předávkovat. Což už se našim klientům letos několikrát stalo a v jednom případě to bohužel skončilo úmrtím klienta.

Možná se jako specifikum dá označit i to, že patříme mezi ty kraje v republice, kde romští uživatelé drog preferují především opiáty. I když v posledních 2-3 letech to není již tak jednoznačné. Částečně na to má vliv trh s heroinem. Ale zdá se, že se něco změnilo i uvnitř romské populace. Mladí Romové, se kterými probíhá prvokontakt, užívají většinou pervitin. V domnění, že pervitin neškodí, protože nejsou fyzické abstinenční příznaky jako u heroinu (tak jak to vídali v dětství ve svém okolí). Tím pádem z jejich pohledu není tak nebezpečný a pro někoho to dokonce dokazuje, že na perníku není závislost. Jsou pak překvapeni, když zjistí, že na něm závislost je.

Pracujete mimo jiné na "Trase", tedy v místě, kde se kombinuje užívání drog se sexzbyznysem. Je to náročnější prostředí výkonu terénní práce než klasická drogová scéna?

Z mého pohledu to náročnější není. V některých ohledech jsou tam rozdíly, ale ne nijak výrazné, každé má svoje. Já to ani nevnímám (možná tím, jak to máme od začátku nastavené) jako něco jiného, pro mě je to jedna scéna. Velkou část klientů, kteří se zde pohybují, potkáváme i na bytech, na ubytovnách, v centru města. Roli asi hraje i to, že Plzeň není zase tak velké město. My máme ročně na trase zhruba 70 klientek, tak půlka z nich patří mezi problémové uživatele drog. K tomu tam za rok kontaktujeme tak 30 mužů, kteří jsou tam v roli pasák - ochránce, ti jsou uživatelé drog tak ze dvou třetin.

Příběhy jsou tam stejně smutné, možnosti na změnu a míra motivace také stejné. Může zde být větší stigmatizace klientek v případě, že se jedná o drogově závislou prostitutku, která je ještě navíc Romkou. Taková stigmatizace na třetí. U klientek, které nabízejí sexuální služby a k tomu užívají drogy, jsou zvýšená rizika nemocí a jsou v tomto ohledu více ohrožené.

V Plzni platí na území města vyhláška o zákazu prostituce, což je další zátěž nebo téma, na které se musíme soustředit my, i klientky. Problémem někdy může být, že klientka je vlastně v práci, potřebuje dělat peníze a nemá čas se s námi vybavovat. Stejně tak kontakt může být ukončen během sekundy, protože jí přijel zákazník. Někdy nevýhodou může být, že pasák - ochránce je přítomen kontaktu s klientkou a obsah kontaktu se tomu musí uzpůsobit. Možná tady ten prostor determinuje kontakt více než jinde.

Někdy se mi zdá, že se z toho zbytečně dělá věda. Přijde mi, že pokud jsi schopen dobře fungovat na drogové scéně, tak to zvládneš i na prostituční. Třeba TP Podané ruce v Brně čas od času dělá pochůzky v terénu (kde dochází k pouliční prostituci) spolu s pracovnicí Rozkoše bez rizika. Z mého pohledu je to zbytečné, věřím, že by to zvládli sami pracovníci drogového terénu. Stejně tak občas čtu, jak je těžké pracovat s Romy, že jsou uzavření, že je těžké se k nim dostat, že mají jinou mentalitu. Nebo že je lepší, aby s klientkami v sexbyznysu pracovala žena. Já tady toho nejsem příznivcem, myslím, že pokud umíš jednat s klientem, který je marginalizovaný, tak to zvládneš na různých polích. Možná to někdy může trochu trvat, ale jsem přesvědčen, že to jde.

Jednou z významných dovedností terénního pracovníka je dostat se od klasické rychlé výměny k rozhovoru o životě klienta. Co se Ti osvědčuje k otevírání a prodlužování prostoru pro komunikace?

Podle mne je nejdůležitější projevit zájem. Jednak o jeho problém, ale ještě víc o klienta jako člověka. Například, když je klientka těhotná, tak nezačnu tím, že nejlepší je vysnižovat ve druhém trimestru, ale ptám se, jestli jí není špatně, jestli ji nebolí nohy atd. Pomáhá pochválit klientkám nový účes nebo jí prostě říct, že jí to dneska sluší. Klientkám na trase třeba pochválit nové boty nebo pěkný náušnice. Při nepříznivém počasí bývá třeba první otázka, zda dotyčnému není zima.

Za svoji výhodu považuji paměť, to že si pamatuji většinu klientů i jejich příběhů a mám na co navázat a kde pokračovat. Takže i když se potkáme třeba až po měsíci, tak se zeptám, jak mu to tenkrát dopadlo s těma policajtama. Klienti pak sami vyjadřují překvapení nad tím, že někoho zajímají, že si to někdo pamatuje. Vzhledem k tomu, že jsem v terénu 7 let, tak s některými klienty jsem toho dost zažil a vybudovaná důvěra za ty roky je fakt vysoká. U těchto klientů pak nemusím dokonce dělat nic, tam přichází oni sami.

Někdy se mi zdá, že jsou pracovníci zbytečně úzkostní a bojí se klienta zeptat. Moje zkušenost je, že je lepší nebát se. Maximálně klient řekne, že o tom nechce mluvit. Co klienti nejvíce oceňují, když s ním jednáš jako s člověkem, jako rovný s rovným. Naopak to podle mne pak nejvíce zavírá moralizování a poučování ve stylu „učitelka ze základky.“

Jaké těžké a náročné situace jsi v práci zažil? A jak si se z nich poučil?

Často si lidé myslí, že je naše práce nebezpečná. V tomto ohledu jsem žádnou zkušenost zatím neučinil a doufám, že u toho zůstane. Nikdy se mi nestalo, že bych při práci měl pocit ohrožení ze strany klienta nebo díky vzniklé situaci. Nikdy se mi také naštěstí nestalo, že bychom museli řešit život ohrožující stav. To je pro mě velký otazník, jak bych v takové situaci reagoval, pokud by někdy nastala.

Co je pro mě ale těžké a náročné, tak zpytování svědomí, jestli jsme pro klienta udělali vše, co jsme mohli, jestli se to nějak nepokazilo na naší straně. Když jsem byl v terénu asi měsíc, obrátil se na nás klient se žádostí o léčbu. Nakonec do ní nenastoupil. Byla to moje první taková zkušenost a hodně jsem tenkrát řešil, jestli to není naše vina, co jsme mohli udělat víc. Dneska už bych se v tom tak dlouho nepitval. Už mám srovnáno, jaká je moje role, že nejsem zachránce a že zodpovědnost za svůj život má ve finále vždy klient. Roli možná hraje i to, že člověk po letech trochu otupí.

Dřív pro mě byl těžký kontakt, kdy klientka začala plakat. Začal jsem zmatkovat a rychle přemýšlel jak z toho ven, co nabídnout. Dnes už vím, že není čeho se bát, že nemá cenu hned utěšovat a že je dobré to nechat projít. Jen tam s ní být a jediné co nabízet, tak kapesník.

I po těch letech je pro mě náročné, když mně přepadne lítost nad některými klienty (většinou ženami). Často je to třeba na trase, když tam vidím, jak jsou klientky zneužívané od svých partnerů. Kolikrát bych si přál, aby je poslaly do háje a přestaly je živit. V jednom australském filmu z drogového prostředí, jmenuje se Candy, je scéna, kdy ta holka říká svému partnerovi: „Víš co já dělám celý dny? Šukám chlapy, který nenávidím. Co s tím uděláš? Zavolej do bordelu Gay Blades. Začneš makat. Necháš si natrhnout prdel.“ Přál bych si, aby tohle někdy naše klientka tomu svému chlapíkovi řekla.

Pocit lítosti nebo jakéhosi zmaru někdy mívám i v případech, kdy mám pocit, že ten člověk do tohoto prostředí vůbec nepatří a že by mohl naplňovat svůj život lépe (alespoň z mého pohledu). Mrzí mě, když se s klientem o něco společně snažíme a nakonec to nevyjde. Když v instituci, kterou potřebuješ ke spolupráci, narazíš na vola. Když se dozvím, že zemřel klient. U některých věcí, podle mne, nezbývá nic jiného, než smíření a naučit se to přijmout. Některé věci v životě se prostě dějí takhle.

Někdy v sobě dost bojuju, když si nechce nechat klient poradit - ta touha po-moci:-), když jsem přesvědčen, že takhle by to pro něj bylo lepší. Když se vykašle na domluvený plán a já vím, že se tím pádem jeho situace ještě zhorší. Pak nezbývá než se jen zhluboka nadechnout a říct si, že je to jejich život.

V poslední době je pro mě stále těžší, poslouchat od klientů historky plné výmyslů, nebo když nám klienti lžou. Nebo poslouchat ty stejné řeči o změně několik let a motivovat sám sebe k tomu, abych tomu ještě věřil a klienta úplně neodepisoval.

Někdy může být těžké, se v momentě rozhodnout, jestli zakročit nebo alarmovat nějakou pomoc. Pamatuji si na příhodu, když jsem byl před lety na stáži v TP Sananim. Bylo to na podzim, takže večer už byla brzo tma, my jsme měnili u Muzea a najednou se tam začal jeden klient, který před tím vyměnil, dost motat, dokonce se tam i pozvracel. Služebně mladá pracovnice Sananimu měla tendenci volat sanitku, služebně výrazně starší pracovník Sananimu to odmítl se slovy: „Kdo chce jíst ryby, musí počítat s kostmi.“ Tak na tuhle větu si vzpomenu docela často.

Jsi v oboru už 7 let, nechtěl si s tím praštit? Co Tě nabíjí a co vyčerpává?

Snad to nebude znít divně, ale práce je mým koníčkem, zajímá mně to téma (závislosti, prostituce, lidé na okraji). Jsem rád, že mohu být venku, baví mně se vzdělávat, je to práce různorodá a pestrá. Nikdy nevíš, jaký bude ten den. Vyhovuje mi, že máme flexibilní pracovní dobu. A kromě toho, že to má spoustu výhod pro mě, tak u toho ještě můžu být prospěšný někomu jinému (což ve finále opět přináší dobrý pocit mně).

Praštit s tím jako teréňák jsem nikdy nechtěl. Ale od té doby, co jsem vedoucí programu, tak už jsem to chtěl udělat mockrát. To mě vysiluje dost. Je jednoduchý dělat rozhodnutí, když nemáš žádnou zodpovědnost. Před dvěma lety jsi dělal rozhovor s Jurou Valnohou, který mluvil o tom, jak má žaludeční vředy od té doby, co se stal vedoucím. Tomu úplně rozumím. Vyčerpává mne vedení, takové to věčné lavírování mezi tím, aby byl spokojen pracovník, vedoucí i ředitel. Vyčerpává mně dohadování se o tom, proč to nebylo uděláno v termínu, na kterém jsme se dohodli, čekání na kolegyni, která má půl hodiny zpoždění, když je práce udělaná napůl atd. Vyčerpává mně přístup některých úředníků, politiků a policistů. Někdy je těžké skousnout, že bych některé věci chtěl dělat jinak, než ředitel organizace. Je mi trapný, že nemůžu své kolegy v terénu finančně odměnit tak, jak si myslím, že by si zasloužili.

Nabíjí mně, když se povede nějaká asistence nebo krizová intervence. Tam hned vidíš nějaké zlepšení. Potěší mně, když klient poděkuje, když ocení, co děláme. Jako vedoucího mě těší stoupající výkony v terénu, jak zlepšujeme služby, jak je naše práce profesionálnější.

Jak hodnotíš aktuální stav Harm Reduction programů v ČR? Co jsou naše slabé stránky?

Pro mě je velkým problémem, že organizace našeho typu nejsou partnerem úředníkům a už vůbec ne politikům. Stačí se podívat na jednání pracovní protidrogové skupiny u nás na městě, nebo na naši loňskou AT konferenci či na zkušenosti národního protidrogového koordinátora. Napadá mě i loňská zkušenost s NMS při jednání o změnách ve výkaznictví.

My poctivě pracujeme, snažíme se dbát na klienty…pravidla a standardy, které fungují u nás, zavádějí jinde až po letech. Ale neumíme udělat, aby téma drogy a prostituce někoho zajímalo, aby to byl společenský problém a podle toho se k němu přistupovalo. My děláme práci pro stát a za ten stát a místo toho, aby s námi bylo jednáno jako rovný s rovným, mám pocit, že jsme pro ně jen něco jako obtížný hmyz. Kolikrát jsme se setkali s tím, že závěrečné zprávy nikdo nečte. Vlastně je to vůbec nezajímá, hlavně že oni si odčárkují, že to funguje a jsou krytí, až jim přijde kontrola.

Naše klienty (uživatelé drog, lidi v sexbyznyu, sociálně vyloučení, migranti) nikdo na svém území nechce, všichni chtějí, abychom s tím něco dělali, ale zároveň to nechce nikdo platit. Kdy přijmeme realitu a svět, ve kterém žijí i naši klienti? Dokud se tohle nestane, tak dál budeme kroutit hlavou nad přístupem jednotlivých městských částí v Praze ohledně protidrogové politiky. Dál budeme číst hloupé návrhy na regulaci prostituce. Nebo zažívat situace na venerologii, kde nedávno odmítli vyšetřit naši klientku, které vyšel reaktivní test na syfilis, protože byla cizinka bez dokladů a neměla peníze. Tak ji raději poslali domů, ať ten syfilis dál šíří. Myslím, že naše služby by se měli více stavět za obhajobu práv klientů. A dále by víc měli tlačit na to, aby se zde dělala politika s realistickým základem. Ne politika, která sní o vyčištěném světě a která si myslí, že lidé jako jsou naši klienti, odtud vymizí.

Teď jsem se trochu vynadával, tak ještě jiné téma, které mne trápí. Dlouhodobě přemýšlím nad problematikou rozvržení přímé a nepřímé práce, nad jejich poměrem. Z mé zkušenosti (obzvlášť pak na pozici vedoucího) vyplývá, že k tomu, aby mohla proběhnout přímá práce s klientem, je potřeba mnohonásobně více času, jež je věnován nepřímé práci. Kdybychom to ale takhle měli napsat do projektů, tak nám to nikdo nezaplatí. Jsem přesvědčen, že nepřímá práce v našich službách je podfinancovaná. Když jsem byl vloni na jednom z kurzů ČASu (Jak vést malý tým) tak tam od všech vedoucích programů zaznělo, že pracují přesčas. Samozřejmě zadarmo.