Rozhovor s Honzou Zahradníkem

Kroměřížský terénní pracovník Honza Zahradník se práci v oboru věnuje již úctyhodných čtrnáct let.

Jak byla Tvoje cesta k práci v oboru?

Tahle oblast mi byla hodně blízká, protože jsem se hodně pohyboval v subkulturním prostředí a potkával jsem spoustu různých lidí. Někdy v té době se začala etablovat „drogová“ subkultura, do které směřovali lidé z různých skupin a spojoval je společný „koníček“. Řadu těch lidí jsem znal a viděl jsem změny v jejich životě a scénář, který většinou následoval. Stejně tak jsem si začal uvědomovat, že pomoc, která je těmhle lidem nabízená, pokud vůbec, příliš nereflektuje jejich potřeby. Je asi důležitý říct, že šlo o konec devadesátých let minulého století. Zejména na menší města přišly drogy tak, jak je známe dnes, o něco později. Každopádně jsem se nedostal na VŠ, kam jsem chtěl, ale zakotvil jsem na VOŠce v Kroměříži. Tam jsem absolvoval výcvik v programu Pět P (tehdy se tomu říkalo i Velký bratr). Vzhledem k mé specifické vizáži jsem neočekával, že by mi někdo svěřil dítě:-) Při závěrečném pohovoru na konci výcviku jsem pak paní ředitelce Krizového centra pro děti a mládež v Kroměříži řekl, že se zajímám o streetwork a o práci s uživateli drog. A že to je oblast, které bych se chtěl v budoucnu věnovat. Za tři měsíce zavolala, jestli bych měl zájem o práci streetworkera, že by něco takového chtěli zkusit právě v Kroměříži. To bylo v roce 1999 a od té doby se v téhle oblasti pohybuji, posledních 13 let jako teréňák v K-centru Plus v Kroměříži.

Na přiložené fotce jsi na počátku své profesní dráhy, na kurzu pro zkušené streetworkery. Co si z kurzu (a tohoto období) pamatuješ?

Když si to zpětně promítám, byly to takové hodně pionýrské časy. Když jsem začínal, nebyly skoro žádné kurzy nebo vzdělávání, nevědělo se příliš, jak se to vlastně má správně dělat. V praxi jsem se často učil metodou pokus omyl, pro sebe jsem si dedukoval, o čem že to vlastně je a jak by se to asi mělo dělat. Hodně náročný bylo třeba hledání a držení si hranic v kontaktu s klienty, to bylo hodně obtížný. Kdysi se mi třeba stalo to, že jsem přišel z práce a máti mi řekla, že na mě v kuchyni čeká kamarád, že mu zatím uvařila čaj a v kuchyni seděl klient. Jak jsem četl v nějaké odborné literatuře, jde o draze vykoupené zkušenosti :-), které se teď snažím předávat dál.

Každopádně streetwork na malých městech byl zatím spíše v plenkách, ve velkých městech už to docela fungovalo. Když jsem přijel na kurz pro zkušené streetworkery, dostal jsem se trochu do jiného světa. Byli tam teréňáci z velkých měst, kde všechno bylo jiné. Hodně jsem poslouchal, získával zkušenosti, inspiraci, přemýšlel jsem, co z toho, v čem jsem se vzdělávali, budu moci použít ve své práci. Každopádně mě to ale hodně posunulo v náhledu na to, o čem by měla terénní práce být a třeba jak to taky dělat. Přece jen terén na malém městě je hodně odlišný, ať už se to týká hranic, osobního a profesního života nebo dalších věcí. Jde ale asi hlavně o to, jak člověk k téhle práci přistoupí, jak ji vnímá. A jestli si v ní najde svou cestu a přístup k ní, aby dokázal fungovat a objevovat tam pořád nové věci a výzvy. Po těch letech, co to dělám, se dostávám do fáze, kdy mám pocit, že už aspoň trošičku začínám tušit, o čem to je.

Dlouho jsi nosil (nosíš) číro nebo aspoň jeho náznak. :-D Asi Tě často mohli např. úředníci považovat za aktivistu či pankáče... Jaké to je? Jaké jsou zážitky? Měnilo se to, vyvíjelo?

No, ze začátku to bylo docela těžké. Když jsem mluvil o době na přelomu století, byla to (nejenom) subkulturně pestrá doba. Společnost se s lidmi, kteří vypadali jinak sžívala obtížně a dívala se na ně skrz prsty. Bylo to docela složité třeba při jednání na úřadech, zvlášť když jsme chtěli něco prosadit, žádat o peníze. Při doprovázení klientů měli úředníci trochu hokej v tom, kdo je klient a kdo pracovník :-). Celkově společnost začala být trochu tolerantnější, nebo si spíš zvykla. V současnosti už to není takový problém, i když zvláštní pohledy a určitá nedůvěra je tam pořád. Je pravdou, že pokud mě klient v terénu požádá např. o rodinnou mediaci, chce se rodině přiznat, že užívá drogy a domluvit se s nimi na fungování nebo je požádat o pomoc a přicházím do rodiny já, často si rodiče na počátku myslí, že si přivedl „kamaráda z mokré čtvrti“ a něco na ně hraje. To, co mi funguje, je způsob vystupování a „chytrá“ mluva. To si myslím dělá hodně a dá se tak překonat nedůvěra. Lidé, se kterými jednám, si často uvědomí, že podlehli haló efektu nebo nějaké škatulce a změní své chování. Někdy odlišnost může být paradoxně i výhodou, protože úředníci, starostové apod. si vás zapamatují.

Pracoval jsi jak s mládeží, tak s uživateli drog. V čem je to podobné a v čem rozdílné?

Já jsem s mládeží pracoval hlavně na začátku, postupně jsem se ale zaměřil hlavně na uživatele drog. Práce je jiná asi hlavně v tom, že děti a mládež fungují v různých kontextech a prostředích. Uživatelé drog postupem času zůstávají v jednom a do těch ostatních už spíše jen nahlížejí. To, co mi přišlo zajímavé při práci s mládeží a o čem už chci léta něco napsat :-), je něco, co jsem si pro sebe označil jako tzv. zastávkový syndrom. Je to takový můj terminus technicus a je to v podstatě specifický socializační fenomén ve spoustě lokalit. Děti a mladí lidé tráví svůj čas a v podstatě část života na zastávkách nebo podobných místech. Vznikají tu přátelství i nepřátelství, učí se obstát ve skupině, prožívají první lásky, experimentují s drogami, získávají první sexuální zážitky atd. Tady si myslím, že je velké pole působnosti pro teréňáky.

Pokud se zamyslím nad prací s uživateli drog, hodně se proměnila. Klienti stárnou, nepracujeme už jen s experimentátory a mladými uživateli, ale s lidmi, kteří toho mají za sebou hodně, jsou ve věku okolo 40-50, umírají… Hodně velké téma je pro mě práce s rodinami, protože v některých lokalitách pracuji hlavně s nimi. V podstatě vidím vyrůstat další generaci klientů, kteří ale s drogami pravděpodobně začnou koketovat hodně brzy.

To co mi přijde při práci s klienty v terénu zásadní a co se asi vyvíjí, když je člověk v téhle práci delší dobu, je přístup k ní. Na začátku mi přijde, že teréňák nabízí. Nabízí služby - výměnu, aktivity, poradenství, atd., a to často i lidem, kteří o to zas až tak nestojí. Přijde mi taky ale, že postupem času to člověku přestane stačit. Nechce jen nabízet, ale chce taky změnu, aby se klienti posunuli, aby cítil, že tu k něčemu je. Já jsem u sebe dospěl k tomu, že když přicházím za klientem, tak jen nenabízím služby, ale nabízím změnu. Změna je vždycky možná, i když ji často vidí jen sám pracovník, nedá se zapsat do kolonek nebo výkazů. Vzpomínám si na jednu rodinu, do které jsem jezdil. Byli to partneři s malým dítětem, kteří bydleli v podkrovním minibytě. Když jsem poprvé přišel na byt, seděli v místnosti a kouřili a měli tam malé dítě. Já jsem řekl - vy tady máte malého D. a kouříte tu? Asi nad tím ani neuvažovali, prostě to tak bylo. Po téhle „intervenci“ začali chodit kouřit ven a drží se toho dodnes. Malá věc, ale podle mě je to o nabízení změny, která se skutečně může odehrát, i když by si člověk řekl, že je to maličkost.

Jaké vzdělávání Ti nejvíce dalo pro práci s klienty?

Škola může dát člověku teoretické základy, teprve v praxi člověk často docení teorii. Dá člověku znalosti, vědomosti, o něco míň dovednosti. Může mu dát rozhled, který je možné využít při práci s klienty. Vzpomínám si, jak jsme s klientem vedli motivační rozhovor prostřednictvím debaty o Sokratovi a já jsem v paměti těžce lovil některé věci z jeho života nebo myšlenek :-). To, co se mi osvědčilo jsou dlouhodobější kurzy zaměřené na specifické oblasti a výcvik. Setkání nízkoprahových služeb a výměna zkušeností je hodně dobrý zdroj.

Jak se daří nízkoprahovým službám na Kroměřížsku?

Kroměřížsko je malý okres, který má cca 110 000 obyvatel, takže jsme spíš takový prcek. Z nízkoprahových služeb je tu jen Kontaktní centrum Plus a Nízkoprahové denní centrum pro osoby bez přístřeší Adam. Chybí tu NZDM, které před pár lety skončilo. Myslím ale, že služby fungují dobře a třeba naše Káčko pokrývá prostřednictvím terénu všechna města v okrese a řadu obcí. Což neznamená, že jsme spokojení a že není co zlepšovat.

Zajímavým faktem je, že se na jižní a východní Moravě téměř neberou opiáty a vše válcuje pervitin. Čím myslíš, že to je?

Myslím si, že je to tím, že jsou to hodně oblasti, kde jsou lidé zvyklí být soběstační a jsou to „samozásobitelé“. Týká se to třeba zemědělství, chovu domácích zvířat. A tyhle „návyky“ se transgeneračně přenáší i na uživatele drog. Ve spoustě měst a lokalit neexistuje klasická otevřená drogová scéna, pouliční nabídka a poptávka, ale jde spíše o skupiny uživatelů, kteří žijí v drogové symbióze. Relativně uzavřené skupinky uživatelů pervitinu se sdružují kolem vařiče, kterému dodávají suroviny, on vyrobí produkt. Za to dostávají část drogy, která bývá zpravidla levnější než na klasickém černém trhu. Stávají se tak podobně jako jejich rodiče samozásobiteli, i když v trochu jiné oblasti. To stejné platí i např. o venkovním pěstování marihuany nebo sběru různých halucinogenů, kterým přírodní podmínky přejí. Opiáty jsou méně dostupné, vhledem k charakteru lokalit je nižší kupní síla obyvatelstva i možnosti jiných forem získání peněz a v neposlední řadě spousta uživatelů pervitinu má z opiátů strach. Často říkají - já beru perník, ale opiáty, to je zlo, do toho bych nešel… Specifikem je ale situace na Kroměřížsku. I když se situace poněkud uklidnila, naše centrum má poměrně velkou skupinu uživatelů, kteří v rámci tzv. opiové sezóny zneužívají opium z nezralých makovic, které se na úrodné Hané pěstují na velkých lánech. Dříve jsme se také setkávali např. s uživateli opiátů z Prahy, kteří si na Moravu jeli odpočinout od heroinu a užívali opium, které je zadarmo. Setkáváme se zde také se zneužíváním syntetických opiátů, i když v menší míře, a nejde o Subutex ani Suboxon, ale jiné léky na předpis. Pervitin ale určitě vede.

Je z Tebe pedagog, učíš budoucí sociální pracovníky. Vystudoval jsi dvě vysoké školy. Jak hodnotíš vyšší a vysoké humanitní školství, především s ohledem na výchovu pracovníků pomáhajících profesí?

Pokud můžu srovnávat, tak si myslím, že na „VOŠkách“ je pro studenty víc praxe. Mají možnost si víc osahat oblast, do které směřují a líp si ujasnit, s kterou cílovou skupinou chtějí pracovat a se kterou by určitě pracovat nechtěli. Oproti tomu na vysoké škole je pestřejší nabídka třeba volitelných předmětů, díky kterým se studenti můžou víc profilovat, i když některé jsou hodně v akademické rovině. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že se člověk potká s odborníky kovanými v oboru, kteří mají hodně co předat a může se jimi inspirovat.

Když se snažím učit :-), přijde mi důležité člověka pro profesi nadchnout,aby cítil, že práce má smysl a je důležitá, i když na to třeba okolí nebo společnost může koukat trochu skrz prsty. Na seminářích se setkávám se studenty, kteří chtějí jít do praxe a jsou zapálení pro věc, což je hodně dobře. Jsou tam taky tací, které daná oblast zajímá, ale v budoucnu by v ní pracovat nechtěli i tací, které to nezajímá, ale z nějakého důvodu tam prostě jsou. Je potřeba se zaměřit na všechny, protože v budoucnu se chtě nechtě s různými cílovými skupinami budou setkávat. Je důležité, aby si k nim vybudovali vztah, něco o té oblasti věděli, orientovali se v ní. Pokud si můžu dovolit hodnotit, pak mám ze studentů většinou radost a ti, kteří vytrvají a půjdou do praxe, v ní budou dobří, což je pozitivní.

Pravidelně pořádáte v Kroměříži konferenci ke Dni proti drogám. Jak se Vám to daří?

Ano, letos proběhl už sedmý ročník konference. Zpočátku to byla taková lokální událost, na které jsme chtěli představit zařízení těm, kteří nám dávají, nebo by měli dávat peníze :-) a těm, se kterými spolupracujeme nebo bychom chtěli spolupracovat. Postupem času konference překonala regionální charakter a účastní se jí odborná i laická veřejnost a studenti. Posledního ročníku se zúčastnilo přes 120 lidí. To je velký úspěch na malé město, jakým je Kroměříž. Snažíme se každoročně volit aktuální témata, jako jsou třeba opiáty, práce s rodinou, terénní práce, syntetické drogy, ženy a drogy atd. a zveme si odborníky, na posledních dvou ročnících vystoupili třeba Dr. Preslová, PhDr. Žákovský, Aleš Termer, já a mí kolegové a v příštím ročníku prý vystoupíš se zajímavým příspěvkem i Ty :-)

Co se Ti při práci s klienty osvědčilo?

Pro mě je při práci s klienty nejdůležitější navázání vztahu. Myslím si, že od toho se vše odvíjí a veškerá práce s klientem stojí a padá na důvěře a tom, jak to s klientem mám. Když jsem předtím mluvil o změně a o práci na ní, tak už samotný vztah může být jejím nástrojem. Ať už chceme nebo ne, klienti nás často vnímají jako určitou autoritu, před kterou se chtějí chovat a fungovat líp, než je to většinou v jejich životě. Já se na to dívám tak, že fungovat umí a jde jen o to, aby tenhle způsob chování aplikovali i do zbytku svého života mimo kontakt s teréňákem. Stejně tak pokud mám s klientem dobře navázaný vztah, můžu si dovolit říkat věci, které klientovi nejsou moc příjemné. On je přijímá a slyší na ně. Často říkám klientům věci, které neslyší rádi a reaguju na to slovy třeba: „Teď jsem byl na tebe hnusnej, že?“ Jejich reakce je často: „Jo, byl, ale já to potřebuju slyšet a jsem rád, že to říkáš....“

Co se mi třeba taky hodně osvědčilo, je vystoupit z expertní, učitelské role, do které jsme tak trochu tlačení náplní naší práce. Máme klienty poučit o tom, jak užívat bezpečněji, co by měli vědět a znát atd. Já rád vstupuju do opačné role žáka a nechávám se od klienta poučit, vysvětlit, ukázat některé věci, zajímám se o to, co prožívá, protože já jeho svět neznám a nevím přesně jak funguje. Tím dávám klientovi hodnotu, vážnost a dozvím se spoustu věcí, který bych se jinak nedozvěděl. Je to reciproční proces, já se učím od klienta, on se učí ode mě a vzájemně se posouváme, i když každý v tom svém.

To, s čím hodně pracuju, je jazyk. Informace se dají předat různým způsobem, otázky položit tak, aby je klient přijal a nebyl pro něj problém je zodpovědět. Například když chci zjistit, jestli klientova partnerka užívá, neptám se, jestli taky bere, ale jestli „má taky tenhle koníček“. Jsou cesty a formulace, které klienti přijmou. Často se mi stává, že tyhle výrazy nebo slovní spojení začnou používat taky. Ale práce s jazykem a v podstatě to, co se osvědčilo by bylo asi na mnohem delší povídání...

Tak příště… Díky za rozhovor

Aleš Herzog

O Honzovi: