Rozhovor s Davidem Rejlkem

S Davidem Rejlkem z Jičína jsem v supervizním výcviku pod ČAS. Vzhledem k tomu, že nás na výcviku z „nízkoprahů“ není moc, stává se, že se naše rozhovory točí kolem NZDM. Z věcí, jež jsou oborově jasné se někdy dostáváme i k věcem, jež mají v zařízení jinak. A právě o některých těchto „jinak“ ale i o situaci v královehradeckém kraji je tento menší rozhovor.

Davide, mohl by ses profesně představit? Jak dlouho se pohybuješ na poli sociálních služeb a služeb v NZDM?

Na tuhle práci mně připravovali na Sociálně pedagogické a teologické škole Jabok a ještě na Evangelická teologické fakultě, kde jsem studoval obor sociální a pastorační práce. Hodně mě dal také psychoterapeutický výcvik v integrativní psychoterapii. Jinak jsem v letech 2001 až 2003 pracoval jako protidrogový koordinátor Okresního úřadu Jičín, a potom jsem dělal čtyři roky sociálního pracovníka při MěÚ Jičín. V roce 2004 jsme v Jičíně otevřeli NDZM,ale dělali jsme to ve svém volném čase v rámci malého občanského sdružení. Tedy ještě ani nebyl zákon o sociálních službách a o standardech ani nemluvím. Ukázalo se, že NZDM ve volném čase neudržíme, tak jsem do toho šel na plný úvazek. Navíc mně nebavilo být úředníkem. Založili jsme Oblastní charitu, kterou od roku 2007 vedu. Do roku 2009 jsem ještě v NZDM pracoval na částečný úvazek jako sociální pracovník, ale pak už to nešlo stíhat, protože jsme se rychle rozvíjeli a začal jsem být jen ředitel.

Pracuješ v královehradeckém kraji, o němž se v nedávné době šířily „fámy“, že kraj není se službou NZDM spokojený a že by v budoucnu tyto služby nechtěl podporovat. Mohl by si tyto fámy uvést na pravou míru?

Zastupitelstvo Královéhradeckého kraje na svém zasedání 1.12.2011 schválilo dokument „Síť podporovaných sociálních služeb Královéhradeckého kraje pro období 2012. V této síti jsou všechna dosavadní NZDM v kraji. Mimo jiné je dokument výchozím bodem k dalšímu rozvoji sítě služeb Královéhradeckého kraje, která bude letos ještě aktualizována a bude garancí víceletého financování. Jak a kdy bude víceleté financování realitou, to nevím, ale je velmi pravděpodobné, že víceleté financování se bude týkat také NZDM.

K té „fámě“ mohu říci jen tolik, že jsem měl vloni v září zajímavý rozhovor s jedním úředníkem z našeho krajského úřadu a dostali jsme se mimo jiné na pole fungování NZDM. Naznačil jsem mu cestu, kterou se v Jičíně vydáváme a velmi se mu zamlouvala. Z rozhovoru vyplynulo, že NZDM na řadu úředníků stále působí jako převážně volnočasové zařízení. Můžeme spekulovat o tom, proč to tak je, ale je to prostě tak. Může to mít řadu důvodů. Například v NZDM pracuje hodně mladých lidí. Nechci se jich dotknout, ale chybí jim mnohdy zkušenosti, nadhled…a to se nedá jinak získat, než praxí. A zkušení lidé nebudou v nejistých NZDM za podprůměrný plat dělat. Je to asi také i otázka pracovní doby…holky v NZDM mohou pracovat jen, pokud nemají děti a chlapa abys hledal s lupou. Buď bude absolvent, nebo bude chtít přes dvacet tisíc. Dalším důvodem může být anonymita, kterou často tak zoufale hájíme. Podle mě je velmi problematické - zvláště u státních institucí, abychom pracovali s dětmi, které mají pouze přezdívku - a navíc to jsou často problémoví jedinci. Společnost to podle mě není schopná skousnout. Navíc jsme pořád na hraně zákona O sociálně právní ochraně dětí. Tohle všechno dost nahrává tomu, aby nám v případě finanční nouze prostě škrtli dotace.

Individuální projekt u vás končí v září 2012. Jak se na jeho ukončení připravujete? Nečeká vás situace, jež nastala mj. v MSK?

Co se děje v MSK opravdu nevím. Vím jenom, že tam skončily dvě NZDM. U nás se na ukončení IP připravujeme velmi jednoduše. Obě naše služby NZDM (jedno je v Jičíně, jedno máme v Hořicích) jsou součástí Komunitního plánu sociálních služeb. Obě uvedená města tím deklarují, že službu chtějí. S jejich představiteli se velmi otevřeně bavíme o tom, jaký bude propad finančních příjmů. Velmi otevřeně se o tom bavíme také s naším krajským úřadem. Vloni objížděli úředníci z kraje všechny obce třetího stupně a na trojstranných schůzkách jsme se bavili o tom, kolik budeme na rok 2012 žádat na MPSV, kolik na kraji a kolik na obcích. Prostě se vyložily karty na stůl a hledaly se cesty, kudy jít. Toho si na úřednících z kraje vážím.

Obě města také znají náš krizový plán, pokud by došlo k omezení financí. Je mně jasné, že pokud se ukáže, že peníze nejsou, nebo zastupitelstva přehodnotí své priority, bude muset dojít k omezení služby…personálně a tím i časově. Je na představitelích měst, aby se rozhodli, co je pro ně ve městě důležité a v jakém objemu.

Prozraď nám něco o posunech, které už jsou u vás v plném proudu: zmiňoval jsi to, že jste začali více spolupracovat s OSPOD…

U NZDM EXIT v Jičíně jsme změnili cílovku. Původně byla od 10 do 21 let. Ale od poloviny loňského roku se k nám začali více tlačit mladší. A bylo to tak soustavné, že jsme si řekli, že to není samo od sebe a vyšli jsme vstříc situaci. Cílovku máme teď od 6 do 18. A máme i rozdělené hodiny pro děti od 6 do 11 a ty starší. Úplně jsme zrušili anonymitu. Všichni jsou u nás vedení pod jménem, ptáme se jich na školu, kam chodí. Navíc chceme, aby rodiče potvrdili, že souhlasí se zpracováním osobních údajů svých dětí v NZDM - zároveň se tak rodiče dozví, co jsme zač a co pro jejich děti nabízíme. A víš, co to udělalo s našimi uživateli? Vůbec nic. Anonymita je možná dobrá pro NZDM ve velkých městech. Ale v těch menších je to spíše „hra na anonymitu“. My jsme jí hrát přestali a vystrčili jsme hlavu z písku.

Anonymitu u nás mají jen ti, kteří nejsou uživatelé. Ale když zjistíme, že k nám ten člověk patří a chodí více méně každý týden, tak mu řekneme, že jestli chce pokračovat dál, máme tu nějaká pravidla.

Je to tedy stále ještě „klasické NZDM“? Co ještě hodláte změnit?

Klasické NZDM to asi už není. Ale co je „klasické“? Když tady vznikala tahle zařízení, tak bylo „klasické“, že se tam scházeli všichni na jedné hromadě …. od drogově závislých až po sprejery atd.“ Pak se ukázalo, že tudy cesta nevede.

Já si myslím, že pokud má být naše práce součástí nějakého systému, který se kolem dítěte a dospívajícího točí, tak ten systém musí být otevřený. Musí spolupracovat, znát se a musí být schopný se sejít u jednoho stolu. Tohle se snažíme u nás dělat. Začali jsme s tím už před cca 4-5 lety. Scházeli jsme se ve složení: Probační a mediační služba, OSPOD, městská policie, státní policie, státní zástupkyně, soudkyně a psycholog. Tyhle všechny lidi se nám povedlo dostat na několik schůzek. Nejprve to bylo takové oťukávání, a pak jsme zkusili několik případových konferencí. Pomáhal mně v tom kamarád z Probační a mediační služby. Nikdo z nás to moc neuměl řídit, bylo to asi velmi amatérské. Navíc už tenkrát se ukázala „komičnost“ anonymity na menším městě. Nicméně se tam utvořily vazby, které fungují dodnes. Probační a mediační začala daleko lépe komunikovat se státním zastupitelstvím…atd. A jen díky tomu, že se ty lidi potkali jako lidi. Už jsme se tak rok a půl bohužel nesešli…nemám už čas to organizovat, ale byla to skvělá zkušenost.

Postupně jsme ale došli ke spolupráci s OSPOD. Je to všechno nové, teprve to tvoříme. Základní myšlenka spolupráce je taková, že naše NZDM je služba, která je nejblíže terénu. Naše pracovnice toho vědí o situaci dětí mnohdy nejvíc. Pravidelně se schází s pracovnicemi OSPOD a informují je o tom, co se u nás děje. Pracovnice OSPOD nám na oplátku říkají, jestli mají naše děti v evidenci a z jakého důvodu. Chtěli bychom to do budoucna nastavit tak, že všechny informace o rodině se budou shromažďovat i nadále na OSPOD. A tam se budeme stýkat také s Občanskou poradnou, která v Jičíně působí a poskytuje další služby. Třeba rodinného terapeuta, nebo pomoc při dluzích atd. A my všichni si tam řekneme, co bude pro rodinu kdo dělat. Pak bude za nějakou dobu následovat vyhodnocení. Nějaká represivní složka od OSPOD je to poslední, co nás všechny zajímá. Panuje mezi námi shoda v tom, že se maximální úsilí bude věnovat tomu, aby rodiče pochopili, že se situace nějak řešit musí.

Čím dál tím víc preferuji v tomto směru osobní kontakt. Když posílám dopis na OSPOD - jako že zrovna teď máme podezření na psychické týrání dítěte - tak to ho radši vezmu, dojdu tam osobně a sednu si s těmi lidmi u stolu. A tam se domluvíme, co bude pro to dítě kdo dělat, jaké má možnosti a nápady. To je celé.

Navíc systém péče o dítě ze strany státu se mění a začíná se klást důraz na práci s celou rodinou tak, aby mohla zůstat pohromadě. Co se týká odebírání dětí z rodin, patříme v Evropě bohužel ke špičce…tohle chce stát změnit a k tomu bude potřebovat i nás…budeme-li schopni jako neziskovky tohle využít. O tomhle se u nás na OSPOD bavíme taky.

Ukotvenost vašich služeb v komunitě může být pro mnoho služeb inspirací. Zároveň vidím, že je zde adresná zakázka konkrétní komunity po službě a naproti tomu byla v ČR spíše vídána absence zakázky a stavění si služby po svém, bez ptaní….

To jsi řekl přesně….“bez ptaní“. Je tady sice zákon O sociálních službách, ale to je málo. Tak jak je napsán, je ve věcech obsahů našich služeb velmi nekonkrétní. Udává sice nějaké mantinely, ale ty se dají ještě upřesňovat. Musíme se myslím naučit vycítit, co se ve společnosti děje a nesmíme chtít prorážet hlavou zeď. Přiznejme si, že pracujeme s dětmi a mládeží, kteří působí v očích většinové veřejnosti jako lumpové, flákači a kdo ví, co ještě. A navíc je kryjeme anonymitou. Já důvody anonymity naprosto chápu a nikdo mně o nich nemusí přesvědčovat, ani mně je vysvětlovat. Ještě jako student jsem měl to štěstí, že jsem se s filozofií takovýhle zařízení mohl bavit s panem Klímou, díky kterému máme vůbec NZDM v zákoně. Tehdy jsme na nějakém workshopu připravovali podklady pro památnou konferenci „Žně a úhor“. Ale mám pocit, že na takové vnímání člověka a jeho potřeb, není většinová společnost připravená. Pořád je to někde na rovině akademických debat. Bohužel asi těžko můžeme chtít po národu, kde je nejsledovanější televizí Nova a nejprodávanějšími novinami Blesk, aby se na naší cílovku díval jako na lidi, kteří mají také své potřeby a nárok na svůj prostor. O tomhle tématu bych mohl psát hodně...jak s těmi dětmi mnohdy život zametl…jak se k nim chovali rodiče, jaké věno jim do života připravili atd. Nikdo z nich si asi v životě neplánoval, že bude někde na chvostu. Je to také o lidské důstojnosti, o podané ruce…jenže aby to člověk pochopil, musí u toho trochu přemýšlet….a kdo to dneska dělá? Ale to už fakt zabíhám…A když na sociální služby nejsou peníze, kde se bude škrtat nejdříve? U lidí s postižením asi těžko, protože to by byl mimo jiné politický skandál. U NZDM to půjde velmi jednoduše…tady nikdo do ulic nepůjde. Musíme si uvědomit, že jsme financovaní z veřejných zdrojů/z daní občanů. Reprezentantem občanů je mimo jiné obec. A proto je potřeba s obcí komunikovat a ptát se jí a jejich představitelů…“co po nás za ty peníze vlastně chcete“? A pak se také musíme ptát sami sebe a svého profesionálního přesvědčení….“jsme toto schopní pro místní společnost dělat formou, jakou to po nás požaduje? Z čeho ustoupíme, co dokážeme prosadit z našeho pohledu a co je pro nás nepřijatelné?“

Je mně úplně jasné, že tohle všechno vyvolává řadu dalších otázek…třeba ohledně metodiky, jak postupovat. Sám na některé otázky odpověď neznám. Dali jsme se cestou, která není moc prošlapaná….

V současnosti je registrace nových služeb prakticky zastavena. Docílit jí lze pouze s příslibem města financovat službu z minimálně 20% nákladů. Pro mnoho služeb je tohle nepředstavitelné. Pro Tebe je to realita: služby jsou u tebe z více než 30% financovány městem. Jak jsi toho docílil?

Ano, je to tak. Charita Jičín provozuje ze sociálních služeb dvě NZDM a pečovatelskou službu. Obce, kde sociální služby poskytujeme, dávají na naši činnost v součtu vice, než 30%. Já myslím, že to tak je úplně v pořádku. Pokud by na služby nepřispívaly, tak bych je ani nerozjížděl. Pokud obce na svém území něco chtějí, musí být ochotny za to také zaplatit. Až míra vynaložených financí ukáže, nakolik chtějí to, co říkají, že chtějí. Tak to ale máš v životě se vším. Všichni máme nějaké sny a přání, ale až míra našeho snažení ukáže, kolik z nich myslíme opravdu vážně a co jsou jen bezduché řeči.

Ptal se Martin Holiš