Rozhovor s Petrem Hrdinou

Petr Hrdina (známý také pod přezdívkou Geroj) působil dlouhou dobu jako vedoucí terénních programů pro uživatele drog v rámci o.s. Sananim v Praze. Výrazně se podílel na zavedení moderních postupů harm reduction do české praxe. Aktuálně pracuje jako kouč. Zeptali jsme se na jeho zážitky z doby zavádění terénní práce.

Jak vzpomínáš na začátky terénní práce s uživateli drog v Praze?

Co se týká Sananimu, tak v letech 94 - 95 terén jako takový neexistoval, byl součástí Káčka a občas šel někdo ven. Asi tak v roce 1996 se rozhodlo, že se udělá samostatný tým. Tam jsme byli 2 a pak tři. Šéfem byl tehdy krátkou dobu Ivan Hartman. Byla to sranda, chodili jsme na Náměstí Republiky, což byla první otevřená drogová scéna v Praze. Pak ještě hodně „jel“ Slovanský dům a také některé poloherny, nebudu jmenovat, z některých se staly docela dobré podniky.

Byl jsi jedním z lidí, kteří sem přinesli Harm Reduction (minimalizaci škod) v dnešní podobě. Jak se to událo?

Přišla pozvánka na konferenci do Budapešti, kam jsem jel se Štěpánkou Čtrnáctou (1). Tam jsme zjistili, že existuje Soros Foundation (dnešní Open Society Institute (2), který zřizoval Lindesmith Center, zabývající se problematikou HR. Ti nás dali dohromady s lidma z Mainline z Holandska. To spojující bylo, že my jsme vydávali Dekontaminaci, oni vydávali časopis Mainline. OSF nás vyslalo za nimi na 6 týdnů v Holandska.

Odtamtud jsme přivezli ideu, jak probíhá práce na časopisu pro uživatele drog. Domluvili nám také jiné návštěvy, např. nízkoprahové kluby pro dospělé, ženské skupiny atd. Bylo zajímavý vidět, jak to může vypadat. Byli jsme u holky, co chodila na metadon, měla děti a fungovala. Byli jsme v terénu, na dealerském bytě. Dovezli jsme od tam spoustu materiálů a to byl velký nášlap k Dekontaminaci v dnešní podobě.

Inspirativní bylo setkání s Johnem- Peter Koolsem (3). Bylo to o něčem jiným, než tehdy tady. Holandští kolegové byli schopní mluvit s policistama, ti dokonce měnili stříkačky. U nás byly tehdy diskuse, jestli jo nebo ne metadon, a tam měla holka tablety na měsíc dopředu doma…

Jako zásadní ale považuju, že se do toho přidal v rámci projektu International Harm Reduction Development (4) pro střední a východní Evropu Dan Bigg (5) z Chicaga z USA a Josh Steinmetz (6) z Frankfurtu. Díky IHRD jezdili po Evropě a učili nás, jak to dělat. Dan i Josh měli přímou zkušenost s výměnou na ulici a to jsme u něj nabrali - jak učit klienty v oblasti bezpečného braní

Jel jsi taky do Ameriky se učit…

Do Ameriky jsem jel sám za sebe. Ale v rámci dovolené jsem navštívil HR služby v New Yorku, byl jsem se podívat na výměně v Lower East Side a přivezl jsem nějaký materiály. Američani, jak je to tam všechno zakázaný a trestaný (dealing, braní drog, distribuce jehel) jsou famózně nastaveni přizpůsobovat se situaci a hledat cesty. Domlouvat se s policií, aby přimhouřila oči a školit je přitom mezi řádky. A to šlo využít i tady.

Jaké byly tehdy vztahy terénních pracovníků s policisty?

To byly takový vlny. Nás policajti moc neprudili, nevěděli, co si mají myslet. Občas nás zkontrolovali. Jednou nás sebrali, protože si nás s někým spletli. Přijely dvě bílý Fábie, zablokovaly nám cestu, my jsme se je snažili obejít, nechápali jsme proč tak blbě parkují… A najednou vyskákali ven velký holohlaví chlapíci a naložili nás naložili dovnitř. Jeli jsme s nima do Bartolomějské, já to tam znal, protože jsem byl jednou na jednání s jejich ředitelem. Tak jsem říkal, tady to znám, a oni zpozorněli, že jsem asi recidivista, a já řekl, že jsem byl na jednání s jejich majorem. Policisté to sice ve vztahu k nám nehrotili, ale třeba nás nenechali zavolat. Jednu kolegyni svlíkli do trenek a začali se bez rukavic hrabat v kontejnerech. Po hodině nás pustili.

A další zážitky s policisty?

Na tohle byli nejlepší měšťáci, to jsou úplní „vodborníci“. Větrák (7) si koupil trestní řád i s výkladem, a dostával policajti, kteří nás buzerovali. Vždycky se ptal „podle jakýho paragrafu?“ a když nějakej uvedli, tak jim to rozporoval. Pak jsme mluvili s protidrogovou policií z Prahy 1, šéf byl dvoumetrovej plešatej paragán. Slíbil, že neoficiálně roztrousí po Praze, co jsme, s cílem, aby si nás policisté nevšímali, že stejně co s námi... Nejlíp se dalo dohodnout s Komorousem (8).

A jak jednání s Jiřím Komorousem, šéfem Národní protidrogové centrály, probíhalo?

Třeba jsme šli za ním na jednání a on se ptal, kolik že vyměníme za rok v Praze stříkaček. Tak jsme mu to řekli, on to napsal na papírek a řekl, že to dává svým analytikům. A pak to dal tý holčině, sekretářce, co nám uvařila kafe, ona to pak nějak přepočítávala na kalkulačce. Ale šlo se s ním domluvit. Chtěli jsme po něm, aby nám testovali drogy, z hlediska síly a rizikových příměsí. On chtěl za to informace, my jsme říkali, že mu je dát nesmíme. Jednou se to testování odehrálo (to byla doba se strychninem). Když jsme začali rozdávat kyselinu askorbovou (9), tak jsme za ním šli a dali mu pět balíčků. Aby to žádný policista nepovažoval za drogu. Tehdy jsme se s Jiřím Komourousem také domluvili ohledně kartiček s kódem klientů. Padla jasná dohoda, že klientům nebudou vyhazovat stříkačky. Nicméně policisté měli tak složitou strukturu, že se nešlo domluvit nikdy se všemi.

To platí i do teď. Ale jak jste vlastně přišli na kódy klientů?

Kódy přinesl Dan Bigg. Ukázal, jaké mají kartičky v Chicagu. Kód musel být takový, aby si ho klienti pamatovali, nebo aby šel složit na ulici. Tehdy bylo skutečně velké očekávání, že když klienti budou mít kartičky stejně jako diabetici, tak jim nebudou policisté vyhazovat stříkačky. Druhé očekávání bylo, že kódování umožní zjistit, jak efektivně pracujeme, kolik klientů jde do léčby. A třetí věc byla efektivita - nemohli jsme tehdy donorům říct, kolik máme klientů, měli jsme jen kontakty. A kvůli snadnější evidenci jsme vytvořili Freebase (10).

Jak se přesouvala otevřená drogová scéna po Praze?

Republika, Kotva, Kaprovka, Kotva, Tylák, Františkánská zahrada, Karlovo náměstí, jedno maximálně dvě místa. Republika byla o stanici metra, kde se lidi scházeli. A rozpadlo se to jen tím, že tam umístili kameru. Tam prodávali lidi, kteří nebyli moc chytrý. Chvíli prodávali Arabové. Ale taky drogy prodávali třeba mladý holky. Františkánská zahrada byla ostřejší - objevili se lidi z okolí Prahy, šli rychle dolů. Když jsme se vrátili z Holandska, tak najednou za Kotvou místo lidí, co známe, stojí hromada Romů. A na Karlák začali chodit hlavně Romové, ze Smíchova. U nás nejdřív Arabové prodávali trávu a hašiš a pak do toho zajela majorita, přes spojovací minoritu - Romy. Co se týká drog, tak začátek, tedy roky 95-7 byly o perníku. Pak přišel hnědý heroin, lidi plynule přešli z drogy na drogu.

Když si vzpomenu na rok 96, tak naši klienti, to byly holky z gymplu, studenti, žádný hrůzy. Postupně drogová scéna stárla a chátrala. Občas potkám klientky z těch dob, už neberou, časem se jim to rozleželo. Když jsem začínal, tak klienti terénu a káčka byli oddělený entity. Kdo došel do káčka, byl „smažka a byl v prdeli“. Do terénu chodili 16-letý holky. Při povodních 2002 se to ukázalo. Káčko přestalo fungovat, bylo vyplavený, očekávalo se, že budeme měnit víc v terénu, ale nestalo se. Káčkoví klienti jakoby se vytratili.

V té době se většina zařízení z celé republiky od Vás učila… Jak se Vám tehdy v rámci oboru spolupracovalo?

Jo, do Sanáče se jezdilo školit spousta lidí. Byli jsme právě Open Society Fund vybraní jako vzdělávací zařízení, někdy kolem roků 97 -98. Se spoluprací to bylo složitý. Vždycky jsme s něčím přišli (11), něco vymysleli, lidi si to vzali a neřekli ani bů. Když jsme řekli, pojďte to dělat s náma, tak nic. Je pravda, že jsme asi byli mladí a nafoukaní.

V roce 2000 jsem se byl podívat v Bratislavě. Když nám říkali o výměně materiálu, uvedli: „My jim dáváme jednu nebo dvě, žádné větší množství. A my se ptali, „jak to“ a oni „ to se tak dělá“. Někdo u nás viděl a špatně pochopil či předal pravidlo, že při výměně dávají 2 stříkačky navíc. A důvod, proč jsme dávali my jen dvě navíc byl, že jsme to tahali v taškách. Ale sami jsme se to taky museli naučit. Dokud jsme nemluvili s Danem Biggem, tak jsme byli striktní, nedávali jsme nic navíc. On se nás ptal proč? My říkali, že to je nemorální, že by klienti mohli stříkačky prodávat. A on na to, že vždyť je to jedno, hlavní bylo, aby se stříkačky dostaly k lidem, kteří berou. V Chicagu už tehdy vyměnili to, co člověk přinesl a pak se zeptali, kolik jich potřebuje navíc, vyjednávali a dávali…

A jak vypadaly začátky externích terénních programů?

Začátky exterňáků, tak u toho jsem nebyl. Nějak jsme je zdědili z Káčka (jedním z prvních byl Robert P.). Původně to bylo tak, že se klienti nabízeli: „my to tam doneseme“. Bylo to na dobrovolný bázi, dávali jsme jim stříkačky navíc. Pak jsme chvíli zavedli ten finanční model stříkačka za korunu, 50 Kč za test. Bohužel to vydrželo asi jenom měsíc nebo dva, pak jsme to opustili, ale opět to pak zavádělo spousta zařízení po republice.

Roberta jsme z exterňáků vyhodili, hned po mém nástupu v roce 2007… :-) Jak si pamatuješ období, kdy se zde více objevil bílý heroin a strychnin, kdy lidi umírali na předávkování?

Heroin měl v té době tak asi 25 procent a často se ředil strychninem. Někdo si dal kousek, nic to neudělalo, když to nemělo okamžitej nástup, tak toho tam poslal víc a pak se přešlehl. Jednou jsme volali záchranku, ale to bylo u káčka.

Tehdy asi nebylo ani lehké zajistit HR materiál…

Buchny (injekční stříkačky) byly nejdřív ze zdravotnických potřeb v Hybernský. Byly to jehly zvlášť a těla zvlášť, pak teprve přišly Omnicany a Bédéčka. Ke kyselině askorbový jsme se dostali tak, že jsme ji museli koupit samostatně a pak jsme došly do firmy, která balí cukry a zeptali se, jestli by nám to nezabalili (12). Filtry tady nebyly. Našel jsem zubařský potřeby v Nuslích, zeptal jsem se máte tohlencto, tedy zubařské vatičky. Prodali mi krabičku, tehdy stála 500 Kč. A byla rozdaná za den. Ale postupně se podařilo dojednat lepší cenu. Konzelíny tady nebyly, byly jen v cizině. Přes konzelíny jsme přišli na BBraun. Vytvořili jsme pro ně trh.

Jak si pamatuješ ČAS, v době jeho vzniku?

Pro nás ČAS nebyl parter, zajímali se o jinou klientelu a to nás moc nezajímalo. Účastnil jsem se ale jeho velkých konferencí.

Postupně jsi obor opustil a teď děláš v ziskové sféře. Co tě k tomu vedlo a jaký byl přechod?

Práce mě nebavila a nikam to nevedlo. Udělal jsem si psychoterapeutický výcvik u Johana Pfeiffra. Ale pracovat do léčby jsem jít nechtěl. Léčebné služby jsou pro mě málo akční. Bylo tam na mě hodně pravidel, a přišlo mi, že často nefungujou. Navíc všichni ti (jako klientovi) říkají „přestaneš brát a bude to boží“ a ty přestaneš, a boží to není. Po letech mimo nezisk jsem se k tomu oklikou vrátil. Udělal jsem si v roce 2008 výcvik v kaučingu.

Co se týká práce, tak jsem dělal nejdřív v Sananimu odborného ředitele pro Harm Reduction a pak jsem šel na chvíli na magistrát. Přechod z nezisku mi trval asi tak šest let. Nejtěžší na tom je, že neziskový sektor nikoho nezajímá, přijdeš někam a nikdo to nezná - „Sananim - co to je?“ Pro komerční sféru není práce v neziskových organizacích položka do životopisu. A být v nezisku je těžký z hlediska zaplacení bydlení. Teď jsem spokojenej kauč v bance.

Jsi inspektor kvality sociálních služeb. Jak to vidíš?

Stát se doteď nerozhodl, jestli to chce nebo nechce…..

Nějaké tvoje zážitky z terénu?

Třeba jak dostal Větrák pěstí? :-) To jsme byli na Republice. A přišel takovej hustej týpek, všechny mlátil a byl opilej. Přišel k nám, řekl, že chce zapalovač a dal rovnou Větrákovi pěstí. Pak se po letech, to jsme byli v káčku, přišel za mnou a řekl „Hele, já se ti omlouvám“ a já se smál a ukázal na Větráka - „Já jsem v pohodě, omluv se jemu“.

11. září 2001 jsme byli taky v terénu. Přišel chlapík, kroutil se, úplně vymotanej, řekl „Vybouchla Amerika, ty vole“, A my mu řekli: „Jdi se vyspat, měl by sis odpočinout“. A on na to: „Ne, fakt, je to pravda. Věřte mi.“ My to nevěděli.