Jak to vidí teréňáci (TP Sananim)

Rozhovor s terénními pracovníky o.s. Sananim, kteří pracují v uživateli drog. Rozhovor původně vznikl pro časopis Dekontaminace určený klientům, musel být ale výrazně zkrácen. Tak jsem si řekl, že by bylo škoda, jej „neotisknout“ celý.... Tým TP Sananim tvoří: Petr Šmíd, Markéta Řezníčková, Aleš Termer, Klára Domská, Hana Laurentová, Alena Cardová, Kateřina Černohorská, Filip Škuta, Tomáš Luczewský, Světlana Golubyeva a Aleš Herzog.

Proč tuto práci děláš?

Hanka: Pomáhající profese pro mě byla už na střední jedna z variant, když jsem se rozhodovala, kam po maturitě. Do terénu jsem se dostala standardní cestou - odpověděla jsem na inzerát a ono to vyšlo :) O práci streetworkera jsem stála už dávno, lákalo mě na ní, že je „chodící“ a hodně přirozená, protože ty, jako pracovník, chodíš za klientama a ne klienti za tebou. Představa toho, že trávím pracovní dny zavřená v kanclu a ťukám něco do počítače, je moje noční můra.
Klára: Baví mě práce přímo v terénu, venku. Rozhodla jsem se po delší době práce s nezletilými dívkami v jednom zařízení, z nichž některé byly závislé na drogách.
Světlana: Baví mně to. Za ty roky práce mám už dost zkušeností. Taky vím, že v Rusku, odkud jsem, se může narkoman dostat do basy jen za to že bere, není tam výměnný program (jen v Moskvě). Také mi zemřela neteř závislá na heroinu.
@leš: Protože je pro mě nejvýš hodnota: život/zdraví. Toxikomané jsou taky lidi a nesdílím většinový názor: "proč jim pomáhat, když si za to mohou sami."
Tomáš: Tak nějak mě to dělá bohatším...
Markéta: Původně jsem měla výtvarně-umělecké ambice, ale pak jsem se rozhodla pro kariéru v tzv. pomáhajících profesích. Vyzkoušela jsem si práci v několika občanských sdruženích, mými klienty byli senioři, vozíčkáři, mentálně postižené děti … K tomu jsem si doplnila vzdělání - škola mě zase kousek posunula. Začala jsem pracovat na miniúvazek v SANANIMu a tady mě klienti baví zatím nejvíc. V současné době už se pracovně věnuji jen toxíkům. Přirostli mi k srdci - jsou zábavní (zejména ti akutně intoxikovaní), záhadní (když mě nutí přemýšlet, co je za těma kecama, kterými mě krmí) a hlavně mají reálnou šanci změnit svůj osud (na rozdíl od většiny mých dřívějších klientů). Počítala jsem s tím, že po nějaké době uteču z terénu pracovat do komunity s abstinujícími klienty. Ale zatím jsem tady. Ani si vlastně neumím představit, že bych odešla z našeho TP-týmu. Mám štěstí na kolegy i šéfy.
Alena: Baví mně práce s lidmi.

Co je pro tebe v práci nejhorší?

Světlana: Zima.
Filip: Nepříznivé počasí. A taky občan svalující zodpovědnost za všechny problémy současného světa na nás terénní pracovníky…
Hanka: Nejhorší je, když je hrozná zima, případně prší, a klienti nechodí a nechodí... Takže není co dělat.
Petr: Nejhorší je pro mě, když mě někdo bezdůvodně prudí a nechce slyšet žádné jiné argumenty mimo svých. Je jedno zda je to klient, policie nebo náhodný chodec.
@leš: Nevím jestli nejhorší, ale prostředí ODS / otevřená drogová scéna/ je pro mě už dost otravné.
Tomáš: Špatné počasí a zima.
Klára: Viz výše. V některých chvílích pocit bezmoci, pokud se někdo rozhodl se zničit a odmítá jakoukoli pomoc.
Markéta: Venku zima, v kanclu psaní a počítání čehokoliv (i tahle blbá anketa je pro mě nálož).
Alena: Zima

Co ti udělalo v terénu zatím největší radost (nejlepší zážitek)?

Petr: Když jsem během služby našel pod lavičkou 150 korun, to se stalo. Ba ne, spíš když jde nějaký chodec neklient okolo a řekne: "Je dobře, že tohle děláte, protože je to potřeba." Přitom ví o čem je řeč a myslí to vážně.
Světlana: Že nyní hodně rusky mluvících klientů "zmizelo v dobrém z drogové scény" - někteří přestali, někteří berou míň.
@leš Radost mi dělají klienti, kteří jsou mi vděční za to, co pro ně dělám, přestože oni jsou stále "taková hovada"
Klára: Klienti, kteří se sebou začali něco dělat a nevzdali to po prvních nezdarech.
Tomáš: Ideální kolega.
Martin: Ten pocit radosti jsem nezažil v terénu, ale v terapeutické komunitě. Nicméně měl s terénem přímou souvislost. Před pár měsíci si k nám přišla v terénu vyměnit jedna klientka s tím, že už je to „naposledy“ a že se jde léčit. No a protože „naposledy“ měníme poměrně často, tak jsem na tohle stručné sdělení pozapomněl. V létě jsem se byl podívat v Terapeutické komunitě v Němčicích a tam jsem se s touhle slečnou potkal. Už pár měsíců v komunitě pobývala a docela dobře se držela. Z toho jsem měl velkou radost.
Alena: Když holky, co jsou těhotný, přestanou fetovat, porodí zdravý dítě, starají se o ně...

Co tě u klientů potěší?

Martin: Když mají dobrou náladu, usmívají se a mají chuť si povídat. A rozhodně to, když se snaží se sebou něco dělat.
Petr: Třeba když klient řekne, že si do týdne zajde na testy, a pak to taky udělá aniž by ho k tomu kdokoliv další přemlouval.
Hanka: Vždy mě potěší , když jsou klienti komunikativní, rádi nás vidí a stojí o to si s námi o to svým životě popovídat.
Filip: Když opravdu udělají to, co řeknou/slíbí.
Tomáš: Veselá a dobrá nálada.
@leš: Když se po letech "keců" konečně rozhoupou k nějaké pozitivní změně"
Světlana: Když se snaží pečovat aspoň trochu o svoje zdraví.
Klára: Když je to fetování konečně přestane bavit. A než na to dojde, že přijdou a občas se nám společně podaří něco vyřešit.

Jaká je tvoje oblíbená barva?

Hanka: Červená - barva krve a všech zamilovaných ;)
Káča: Černá.
Filip: RAL 5002 - ultramarínová modř.
Tomáš: Světle šedá.
@leš: Bezpochyby MODRÁ
Máchal: Barva nejspíš modrá nebo černá.
Světa: Teď žlutá. Mění se mi to.
Klára: Hnědá. Nemění se to.
Markéta: Mám ráda všechny barvy, baví mě kombinace, které vytvářejí náladu. Třeba barvy obrazů Vincenta van Gogha.
Alena: Tmavě modrá a černá.

Tvůj nejhorší zážitek z terénu?

Jak reagují na tvou práci policisté?

Petr: Dříve si nás moc nevšímali. Teď nás prudí, nedokáží klienty ochočit dle svých představ a doufají, že to nějak zvládneme my.
Hanka: Jak kteří. Někteří se k nám chovají neurvale a arogantně a sytí nás svými argumenty typu: „seber si to a vypadni“, nebo „nemohli byste si ty feťáky odtáhnout někam na periferii nebo do lesa?“ Jiní se chovají maximálně slušně, občas projeví i zvědavost a chtějí se něco dozvědět o naší práci. Osobně si nemyslím, že všichni policisté jsou primitivové, co mají IQ do 100. \Nutno ale podotknout, že tupce a zabedněnce lze najít všude.
Tomáš: Výborně, jsou to profíci, pomáhají a chrání.
@leš: Jak kde. V centru jsou to opruzáci, ale lze je pochopit. Na Praze 13 příkladný přístup policie přesně podle hesla "pomáhat a chránit"
Světa: Určitě je to lepší než v Rusku, ale nyní se to hodně zhoršilo... V minulosti byly dva roky práce, kdy nás ani jednou nekontrolovali.
Markéta: Poměrně často mne považují za klientku. Slovní přestřelky s policisty patří k mým oblíbeným kratochvílím. Když potkám blba, s chutí ho podusím. Ale s většinou se domluvím slušně a rozumně. Navíc když to porovnám s esenbákama (pamětníci vědí) … Nač si vlastně stěžovat?

Brals někdy drogy?

Čím tě klienti při výměně pravidelně štvou?

@leš: Větou "Tyhle buchny sou na hovno". A jinak asi když vidím, jak klienti někoho okrádají během mé služby. Otázka je nejspíš myšlená jinak. Vadí mi, když na mě pokřikují: dej mi..., dělej pospíchám..., ty seš tady pro nás tak mi dej... Vlastně je to bezohlednost vůčí nám.
Světa: Jenom když mi chtějí vzít např. tašku.
Tomáš: Když jsou hodně moc.
Martin: Když spěchají, chtějí všechno co nejrychleji a v co největším množství a když výměna neprobíhá podle jejich představ, tak se vztekají. No a nebo jsou prostě vůbec celkově nepříjemný.
Hanka: Pravidelně mě štve, když se ke mně chováte, jako kdybych byla pouhý automat na stříkačky a ještě ke všemu dost pomalý, takže je nutné ho pobízet ne zcela vybranými slovy. Ano, já jsem slyšela, že chceš kyselinu, vydrž, nemám deset rukou!
Filip: Nespolehlivostí a lhostejností. Taky mne štvou klientky (příp. klienti), kteří si k výměně vezmou své dítě v kočárku.
Markéta: Štvou mě, když nedávají prostor ostatním klientům. Když v nich převáží zvíře nad lidstvím: urvat si hlavně pro sebe. Na druhou stranu tenhle proces snad chápu (čili odpouštím) - užívání drog fakt kazí charakter. A čím déle, tím hůře. Některé klienty už považuju za zvířátka a žádný projevy lidskosti od nich neočekávám.
Alena: Když jsou nervózní, a chtějí všechno rychle...

Kam chodíš v rámci pražské ODS /otevřená drogová scéna/ nerad?

Radši horko nebo zimu?

Tomáš: Holotropy
Petr: Rozhodně radši horko.
@leš: Zimu - oblíknout/svlíknout se můžu vždycky
Hanka: Rozhodně horko, zimu mám ráda jenom na horách.
Filip: Jednoznačně horko! Zimu nebrat.
Martin: Určitě zimu. Vedra nesnáším. V zimě můžu teplotu regulovat přidáváním vrstev oblečení, ale v letních vedrech... měnit nahej vám nebudu. A navíc ani podle operačního manuálu TP nemůžu.
Klára: Osobně spíš zimu, ale do terénu jednoznačně horko.
Markéta: Preferuji vyšší teploty, nemám na těle žádnou tukovou izolaci.

Jak se odreagováváš od práce?

Co bys vzkázal klientům?

Káča: Opatrujte se.
Světlana: Přestaňte s tím!
Klára: Viz Světlana.
Filip: Vzkázal bych jim to, že jak dlouho padali na dno, tak dlouho se z toho dna budou zvedat. A nebojte se toho, na světě je spousta věcí, kvůli kterým stojí za to doopravdy žít, ne jen „přežívat“.
Tomáš: Popojíždět opatrně
Petr: Je zbytečný nás prudit, policie a spousta jiných to zvládá i bez Vás.
@leš: Jsem váš průvodce, ne sluha.
Martin: Jezte zeleninu! Je zdravá.
Markéta: Každý svého štěstí strojvedoucím.
Alena: Aby na sebe dávali pozor a tolik nefetovali. A aby si už konečně uspořádali svůj život.

Díky za rozhovor
Aleš Herzog

Terénní programy Sananim (společně s XTP - Externími terénními program) v číslech