Hana Malinová založila občanské sdružení Rozkoš bez rizika, kterého je ředitelkou. Sdružení Rozkoš bez rizika nedávno získalo čestné uznání v rámci výroční ceny ČAS ČASovaná bota.
Potěšilo Vás uznání ČAS?
Já osobně už jsem kdysi nějakou, myslím druhou, cenu obdržela. Ta ovšem byla jen morální. Dostala jsem diplom a to bylo vše. Jisté hmotné odměny v tomto kole jsou přece jen více inspirativní.
Můžete představit vaši organizaci? Jak dlouho funguje, s kým pracuje a co je cílem práce?
Asi všechny čtenáře odkážu na naše webové stránky, kde je to oficiálně vše popsáno (www.rozkosbezrizika.cz). Neoficiálně sděluji, že fungujeme opravdu hodně dlouho, pracujeme se sexuálními pracovnicemi (šlapky, coury, běhny, kněžky lásky, prostitutky - prostě naše holky). Co je naším cílem? Aby bylo jim a tudíž i nám všem dobře. Ať chceme nebo nechceme, jsou součástí naší společnosti, pokud budou zdravé, sociálně stabilizované, budeme v pohodě my všichni. Dobrou prevencí se skutečně ušetří miliardy. Ještě jim ale připomínáme, že musejí počítat s tím, že jejich pracovní dráha nekončí důchodem. Aby se držely a snažily se plnit předsevzetí, kvůli kterým většinou do světa prostituce vstoupily (studium, byt, splacení dluhu).
Jak vlastně vnímáte ČAS? Vy, zařízení, které jde tak trochu mimo proud NZDM a drogových služeb?
Pro nás je streetwork nejdůležitější. S ním jsem před 17 lety začínala a dělám jej pořád. Nikdy mě nepřestal bavit, spíš se do terénu chodím nabíjet. Jsou tam ti, co vás potřebují a vy potřebujete je. Trochu humoru situaci odlehčí a pak je možno řešit i závažné věci. A těch bývá hodně. Mělo by být vše propojeno. Ty opravdu potřebné je často nutno vyhledat, sami nepřijdou, jenom za předpokladu, že v zařízení uvidí Vás. „A budete tam vy?“, to jsou jejich časté otázky v terénu.
Kde naopak vidíte sounáležitost s terénními programy a nízkoprahovými kluby?
Já jsem ji nikdy nepřestala vidět.
V loňském roce jste poskytli vaši mobilní ordinaci v sanitce při akci očkování uživatelů návykových látek proti žloutence typu A v Praze na hl. nádraží. Udělali jste to v situaci, kdy nebylo jasné zda vám provoz této ambulance někdo zaplatí a nebudete tedy muset celou akci zaplatit z prostředků sdružení. Co vás k tomu vedlo?
Bylo to prostě potřeba udělat. Měli jsme prostředky, znalosti terénu a zodpovědnost. Tuhle práci většinou lidi nedělají pro peníze, ale protože má smysl.
Máte nějaké zásadní plány projekty do budoucna?
Vybudovat pupek mezi Hlavákem a Masaryčkou, středisko pro kulturu a vzdělávání, poradenské centrum.
Nějaké vzkazy?
Duchovní a emocionální rozměr je člověku dán a ten by měl pěstovat u sebe i u jiných. Jako příklad uvádím situace s naším divadlem (hrajeme totiž s klientkami divadlo). Odměna pro herečky nejsou až na prvním místě peníze, ale potlesk a ocenění ze strany publika. Jezdí rády tam, kde je mají rádi, těší se na ně a když z toho náhodou něco kápne je to dobře, ale samo o sobě to nestačí.
Děkujeme za rozhovor.
Jindra Racek a Jiří Kocourek