Pavel Plaček vybudoval od nuly občanské sdružení Semiramis, které nyní pokrývá drogovými službami významnou část Středočeského kraje a pracuje v něm přes dvě desítky pracovníků.
Pavle, můžete se profesně představit?
V letech 1996-1999 jsem studoval VOŠ Pedagogickou a sociální v Praze-Dejvicích. Po absolvování jsem pracoval 1 rok jako sociální asistent na tehdejším OkÚ Nymburk. Tato otřesná zkušenost s představou sociální práce v režii státu měla na moji profesní kariéru fatální dopad - ukázala mi, jakým směrem se v sociální práci nemám ubírat. Začínal jsem pomalu chápat, že pokud se chci oboru nadále věnovat, nezbývá mi, než si založit vlastní organizaci. Klíčovým momentem byla moje účast na hudebně-filmovém festivalu Krakovany (léto 1999), kdy jsem byl doslova vysmykován za límec z dřevěného krakovanského kina rozlíceným pořadatelem za kouření na sále. Hbitou výmluvností se mi podařilo zabránit mé fyzické inzultaci, potažmo likvidaci a z agresora se vyklubal Mirek Zavadil, studující předposledním rokem školu, kterou jsem přednedávnem dokončil. Slovo dalo slovo a NNO s názvem Semiramis o.s. byla v červnu 2000 na světě. Mirek působí v organizaci od samého jejího počátku a v současné době je naším Odborným ředitelem.
První 3 roky jsem pracoval jako terénní pracovník. Do terénních lokalit jsme jezdili vlakem, všechna města jsme pečlivě obšlapávali pěšky - za každý rok práce v terénu jsem průměrně „oddělal“ jeden pár obuvi zn. Dr. Martens. Později jsem v rámci organizace přešel do Kontaktních a poradenských služeb (K-centrum Nymburk), které mi víc vyhovovaly svými hranicemi a strukturou. V současné době se již věnuji pouze finančnímu řízení.
Vybudoval jste od nuly organizaci, která má nyní rozpočet přes 10 milionů, pracuje v ní přes dvě desítky pracovníků a pokrýváte drogovými službami významnou část Středočeského kraje. Co bylo nejtěžší? A co nejvíce pozitivně ovlivnilo rozvoj?
Stejně jako já, si i organizace za 8 let své existence prošla nejrůznějšími více či méně závažnými krizemi. Za nejkrizovější považuji rok 2002 kdy jsme z důvodu nedostatku finančních prostředků byli málem nuceni ukončit činnost.
Nejtěžší bylo přesvědčit politiky na „malých městech“ typu Nymburk, Čelákovice, Poděbrady, Lysá nad Labem apod., že služby pro uživatele drog mají smysl a zaslouží si podporu z veřejných zdrojů. Touto osvětovou činností jsme se časem stali mezi regionálními politiky, u některých pozitivním u některých negativním způsobem, doslova legendou.
Největším hnacím motorem bylo a je vědomí, že obor „drogových služeb“ je v ČR stále ještě poněkud v plenkách a je možné v limitech Standardů a etických kodexů experimentovat s nejrůznějšími technikami, přístupy ke klientům apod. Prostě, že pokud chceme a máme vůli, můžeme si služby dělat po svém. A toho si já osobně na naší organizaci a lidech v ní zaměstnaných nejvíce cením. Jsou kreativní, sebevědomí, mají „drive“ a nebojí se prosazovat své názory i navzdory některým „pardům“ z oboru, vysokým politikům apod. Negativní stránkou tohoto jevu je, že jsme někdy považováni za nafoukanou, arogantní a sebestřednou organizaci. Není to tak, jak s oblibou říkáme - známe pouze svoji cenu a není jednoduché nás zastrašit.
Významnou část služeb Semiramis o.s. jsou nízkoprahové služby. Jak se chovají úředníci, když chcete aby podpořili služby „s nízkým prahem“?
Jsem v tomto směru optimista, neboť sleduji vývoj na tomto poli dlouhodobě. Ve většině lokalit, kde působí např. naše Centrum terénních programů (13 měst) jsme vnímáni jako odborný a profesionální partner samosprávy včetně financování našich služeb. Města si naše služby nakupují a mi jim za to šijeme konkrétní terénní program přímo na míru.
Realizujete terénní práci i na mnoha relativně malých městech. Co je obtížné při zavádění služeb do těchto „minilokalit“ a proč se vám daří uspět?
Klíčovým prvkem úspěchu se ukazuje aktivní zapojení konkrétního městského úřadu do realizace našeho terénního programu. V podstatě pracujeme na politickou zakázku a s požehnáním a podporou města propojujeme naše služby se službami místního odboru sociálních věcí, městské i státní police, školskými zařízeními atd. Aktivní spolupráce a informovanost jsou základními kameny naší činnosti.
Obtížný je vždy rozjezd služeb, tj. navázání určitého množství klientů, dostat služby do povědomí uživatelské veřejnosti.
Provozujete Centrum primární prevence. Má přednášení na školách smysl? Nebo, jak má prevence na školách vypadat, aby to smysl mělo?
S realizací těchto aktivit jsme započali v roce 2001 především z důvodu vylepšení image u veřejnosti a společenského kreditu organizace. A zabralo to. Najednou jsme již nebyli jen ti co „pomáhají feťákům“, mnohde nám dokonce naše preventivní programy otevřely cestu k realizaci terénního programu. V mnoha lokalitách potom osvícené radnice dotují nejen naše dlouhodobé preventivní aktivity na místních ZŠ, ale i náš terénní program. Nechci být přehnaným optimistou, ale myslím si, že takováto komplexnost má smysl. Např. v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi pozorujeme dlouhodobě úbytek klientů v našem terénním programu, resp. jejich nepřibývání. Námi realizované dlouhodobé preventivní aktivity na všech ZŠ a ZvŠ běží v této lokalitě od roku 2002, rukama našich preventistů tedy prošla celá jedna generace žáků. Nepřibývání klientů v terénním programu bereme jako jednu z pozitivních zpětných vazeb tohoto komplexního přístupu.
V současné době působíme na více než 30ti školách od Kralup nad Vltavou po Hradec Králové. Smysl má dlouhodobá primární prevence zaměřená na všechny sociálně nežádoucí jevy, ne pouze na drogy.
Jaké má vaše sdružení plány pro nadcházející období?
Z odborného hlediska plánujeme otevření Ambulantního centra v Mladé Boleslavi, kde se budeme zabývat poradenstvím pro motivované klienty a rodiny uživatelů - vznikne tak již náš šestý program. Již delší čas probíhají „námluvy“ s o.s. Laxus, rádi bychom tento proces dotáhli do konce a dali pevnou podobu naší aktivní odborné spolupráci. Dále nás čeká, vzhledem k všeobecně problematickému financování drogových služeb, hledání strategického finančního partnera a stabilizace našeho finančního portfolia.
Jak se díváte na činnost stávajících profesních organizací?
Dle mého názoru profesní organizace nefungují. Co jsem mohl za ta léta pozorovat, většina pokusů ztroskotala a ztroskotává na solitérství jednotlivých členů a na odporu k centralismu vůbec (např. k pragocentrismu:-). Domnívám se, že hlavním důvodem tohoto debaklu je reálná neexistence fundraisingu v ČR ve své transparentní podobě. Takřka vše, snad mimo Evropských fondů je postaveno na obyčejném lobbingu, osobních kontaktech a známostech. Vytrácí se tak potřeba organizovat se a vytvářet tlak, protože zajetým systémem organizací je dělat si ve všech ohledech vlastní politiku.
ČAS se svými aktivitami a členskou základnou je čestnou výjimkou a mohl by v mnoha ohledech sloužit jako vzor. Bohužel jedna vlaštovka jaro nedělá.
V loňském roce jste dokončil kurz supervize. Koho supervidujete a jak se to daří?
V současné době superviduji tým romských terénních sociálních pracovnic (o.s. Romodrom) a tým asistenčních služeb mobilního hospice (o.s. Tři). Supervize je velká objevitelská cesta a vzrušující proces. Je úžasné vidět, jak se z nezkušeného týmu stává po čase dospělý celek schopný vlastní sebereflexe. Jak se z vnějších objektů supervizního zájmu stávají, zráním jednotlivců a supervizního procesu, objekty vnitřní. Fascinuje mě, jak se neustále něco děje, jak je celý proces živý.
Kurz supervize, který realizoval ČAS považuji vedle Psychoterapeutického výcviku SUR za jeden z nejdůležitějších příspěvků k mému profesnímu rozvoji.
V mládí jste byl příznivcem punkové hudby. Posloucháte ji ještě?
Doby, kdy jsem z pódia v rámci hudebních formací Litinová vana, Hybrid Zóna a Zákaz dětem hlásal punkové pravdy, jsou již dávno pryč. Ale spousta věcí mi z tohoto období zůstalo. Poslouchání a zájem o punkovou hudbu je jednou z nich. Punk je pro mě filozofie, životní postoj, zdroj energie, který se dá transformovat jakkoliv - třeba založením neziskovky a prací s uživateli drog.
Díky za rozhovor.
Jindřich Racek a Aleš Herzog