Tomáš Žák, v loňském roce nominovaný na výroční cenu ČASovanou botu. Obdržel čestné uznání za přínos v oboru nízkoprahových sociálních služeb. Vloni opustil terén a začal budovat nízkoprahový klub. Říká o sobě, že je notorický rozjížděč.
Tomáši, můžeš se profesně představit?
K sociální práci jsem se dostal skrze civilní službu v roce 1998, po maturitě na SSPŠ Lázně Bohdaneč. Byl jsem u zrodu Kontaktního centra pro zmírňování rizik působených drogou v Pardubicích a posléze vedl tamní Terénní programy. Se svými kolegy jsem zavedl model Mobilních terénních programů, který fungoval v různých městech regionu Pardubice a Chrudim. Po odchodu z o.s. Klub hurá kamarád, které dlouhodobě podivně handlovalo se získanými finančními prostředky, na konci roku 2003, jsem přesídlil do Kolína, kde jsem nejdříve pracoval v Kontaktním centru, poté vedl opět tým Terénních programů a následně otevíral nové Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Kotelna ve Zruči nad Sázavou (2007). Z pohledu zákona o sociálních službách jsem nedostatečně vzdělán, i proto nyní studuji vysokou školu, obor Sociologie, ale dle nabytých zkušeností se odvážím neskromně říci, že jsem už praxí ošlehaný:-)
Pokud si vzpomeneš na svoje začátky v oboru, co se Ti vybaví?
Zapálení pro věc bez větších odborných znalostí a zkušeností. Jako civilkář jsem tenkrát dostal „funkci“ terénního pracovníka, aniž by mě kdokoliv řekl, co se ode mne čeká. Chyběla naprosto odborná podpora ze strany organizace - supervize, metodické vedení, nebylo ani vydefinováno to základní – co?, s kým? a proč? mám vlastně dělat. Jedinou mojí průpravou před rozjetím terénního programu byla stáž u Sananimu a pak už jsem se měl starat sám. Díky tomu jsem na začátku nadělal spousty „bot“, které mě ale na druhou stranu vyškolily. Díky tomu nejenom vím, co už bych nikdy neudělal, ale vím i proč. Začátek pro mě byl tedy klasické učení se z chyb.
Perličkou je, že garantem Tvé nominace na Výroční cenu byl starosta. To není příliš typické pro nízkoprahový program. Čím si vysvětluješ, že máte tak dobré vztahy?
Myslím, že je to tím, že sám starosta stál u zrodu klubu. On byl tím, kdo inicioval spolupráci mezi o.s. Prostor a městem. Obrátil se na nás v září 2005 s tím, jestli by jsme jim nepomohli řešit situaci ohledně čichání toluenu u dětí a mládeže, které se pro město stalo tématem číslo jedna. Poněvadž jsme něco podobného řešili i v Kutné Hoře, měli jsme vypracovanou tzv. „Toluenovou strategii“, kterou jsme městu předali a domluvili se na dalších krocích. Těmi bylo zavedení primární prevence na místních školách a terénní mapování, které se však z důvodu vytíženosti programu muselo odsunout o pět měsíců později. Po 4 měsíčním mapování terénu jsme městu doporučili vybudovat zde nízkoprahový klub. Původní myšlenka byla, dělat městu pouze partnera při samotném zřízení, ale ukázalo se, že nemá kapacitu ani zkušenosti potřebné pro samostatné budování takovéhoto zařízení, a proto jsme vzali aktivitu na sebe. V létě se tedy již začalo jednat o podpoře města a vytipoval se vhodný objekt pro realizaci projektu. Ten byl podán na podzim 2006 a již v prosinci se začalo s jeho přípravnou fází. Tím klíčovým se mi tedy zdá prvotní aktivita na straně samotného starosty a následná bezproblémová spolupráce.
Opustil jsi terén a začal budovat nízkoprahový klub. Jaký byl pro Tebe tento přechod?
Byl to pro mě celkem šok. I když jsem již předtím vedl dvakrát tým terénních pracovníků a jsem notorický „rozjížděč“, nyní jsem měl vybudovat celé zařízení od nuly a ještě k tomu ve městě vzdáleném 45 km od zázemí organizace a 70, respektive 100 km od mého bydliště. Podvědomě jsem chtěl asi znovu zažít budování zařízení jako při vzniku Kontaktního centra v Pardubicích, a tak jsem trochu narazil se svým přístupem, který částečně kopíroval metody a postupy mého bývalého vedoucího z Pardubic. Nyní byla však situace úplně jiná, a tak můj umírněný liberální až rovnostářský styl řízení byl tedy spíše na závadu. Já se teď učím být více přísným, důsledným, ale zároveň motivujícím vedoucím. Další těžkostí byla změna cílové skupiny, a tím pádem i stylů práce s ní. Chtěl jsem se učit novým věcem a bral jsem to a stále beru jako výzvu.
Můžeš představit svůj tým?
V týmu jsou zastoupena obě pohlaví stejnoměrně (2 muži a 2 ženy v přímé práci), což byl od začátku záměr. Takovýto model se nám osvědčil i u drogových programů. Ženská část je lépe vybavena z pohledu vzdělání a ta mužská zase z pohledu praxe. Myslím, že se tak dobře doplňujeme, ale pro naši mužskou část to znamená nutnost vzdělání dohánět. Převládají bezdětní a nesezdaní, což narušuji jen já. U toho mě napadá i myšlenka, jestli lze tuto práci s rodinou spojit? Podle našeho bývalého kolegy to nešlo, a proto odešel. Podle mého názoru to skloubit lze, ale je to náročnější, než u zaměstnání, kde končíte o půl čtvrté. Kromě pracovníků v přímé práci jsou součástí našeho týmu ještě dva manažeři, kteří se starají o finanční a projektové řízení.
Co se Vám v uplynulém období povedlo? Co považujete za největší úspěch roku 2007?
Postavit nový nízkoprahový klub a oslovit dostatek mladých z cílové skupiny i na tak malém městě jako je Zruč nad Sázavou. Za největší úspěch považuji právě přijetí, a to jak samotnými klienty, tak i partnery a širší komunitou, která je jinak dosti uzavřená.
Snažíte se klub budovat již od začátku jako NZDM a podle metodiky NZDM. ALE chytili jste se přesto při rozjezdu programu do nějaké "pasti" a do jaké?
Paradoxně se pro nás pastí stal terénní program, který byl v našem projektu tak široce a obecně vymezen, že jsme se v něm jaksi ztráceli a vznikla z něj pouze taková „panoha“ klubu. Ale nyní už se blýská na lepší časy:-)
S čím se potýkáte?
S tím, s čím i ostatní kluby. Se zavedením standard kvality. S tlakem na to, abychom pracovali se všemi věkovými skupinami a se všemi problémy. Se získáváním dalších finančních prostředků pro dlouhodobé fungování klubu.
Když se podíváš na to, jak fungují nízkoprahové kluby v ČR, jak bys je zhodnotil? Kde jsme a kam jdeme?
Nevím, jestli zrovna já jsem ten pravý pro zodpovězení této otázky. Více se orientuji stále ještě v drogových terénních službách než-li v NZDM, ale budiž. Myslím, že se dají rozdělit na ty, co jsou dlouhodobě aktivní, je o nich slyšet a udávají směr a na ty, co jsou v pozadí, a to buď z důvodu vlastní přetíženosti, či proto, že je „konkurence“ prostě nezajímá nebo jim stačí pouze přebírat to, co „ukuchtí“ jiní.
Nějaké vzkazy?
Nezapomínejme na to, co nás spojuje – tím je kontaktní práce a učme se od sebe navzájem. Dospívání a s ním spojené odlučování od primární rodiny se posouvá stále do vyššího věku, proto má smysl pracovat i se skupinou, tzv. mladých dospělých, kteří by měli již pomalu stát na svých nohách, ale často tomu tak není.
Díky za rozhovor.
Jindřich Racek, Jiří Kocourek