Otázky na Petra Neumanna a Nízkoprahové komunitní centrum při Diakonii ČCE – středisku v Rokycanech a především odpovědi na ně jsou předposledním článkem v sérii rozhovorů věnovaným nominovaným a oceněným na Výroční cenu Časovanou botu České asociace streetwork za rok 2006.
Gratulujeme k získání Výroční ceny za rok 2006. Byl pro Vás loňský rok v něčem specifický? Vnímáš to tak, že jste udělali loni něco mimořádného, nebo spíš byla oceněna kontinuita Vaší práce?
Díky za gratulaci. To ocenění pro mě a náš tým v Nízkoprahové komunitním centru mělo velký význam. Tři roky jsme dost intenzívně pracovali na zavádění standardů kvality a loňský rok měl potvrdit nebo vyvrátit naši snahu – bez ohledu na udílení ceny. V mých očích se jedná o ocenění roční epizodky jinak kontinuální práce.
Perličkou je, že Vás na cenu nominoval Krajský úřad spolu s ředitelem městské policie. To není příliš typické pro nízkoprahový program. Čím si vysvětluješ, že máte tak dobré vztahy?
Pro mě nominace krajským úřadem a městskou policií perličkou není. Máme dobré vztahy s Krajem i s Městskou policií. Už kolikrát nám Kraj významně finančně pomohl, městská policie v Rokycanech nebojkotuje ale naopak podporuje naši práci.
Dobré vztahy z krajem vznikaly v době, když ještě žádné kraje nebyly. Zní to možná paradoxně, ale je to tak. Na kraje byli převáděni zaměstnanci bývalých okresních úřadů. A my byli v kontaktu už s OkÚ Rokycany. Při vzniku našeho centra jsme se dotazovali, jestli naše služby potřebuje. Podílel jsem se osobně na práci protidrogové komise. S úředníky jsem se tak znal, oni znali mě a naší práci. Věděli, čím žijeme, že se bez jejich pomoci neobejdeme. Já věděl, jak naše centrum pro ně může být a bylo prospěšné. Po přechodu lidí z okresu na kraj na sebe další nové kontakty nenechaly dlouho čekat. Velkého respektu jsme získali výkonem státního dozoru. Do srozumitelné češtiny by se to dalo přeložit tak, že nás byli zkontrolovat, jestli pracujeme podle standardů. Nejzajímavější je na tom fakt, že je to už skoro tři roky. Tedy v době, kdy v ČAS „lítaly piloťáky“. Těch jsme se taky účastnili, takže souvislost snadno domyslíš. A taky, díky Bohu za ČAS!
A s městskou policií to bylo podobné. Už před vznikem centra jsme byli v kontaktu s manažerem prevence kriminality v Rokycanech. Měl jsem možnost je seznámit s připravovaným záměrem centra a obhájit ho. Nezapomenu na větu, která mě v té době dost vyvedla z míry, v tom dobrém. Po prezentaci jeden člen komise prohlásil: “To je dobře, že jste tady.“ Obratem mě přijali do komise a já tak měl možnost ovlivňovat prevenci kriminality v Rokycanech. Členy komise byla i místostarosta a starosta Rokycan. Takže nejvyšší zástupci města mají informace o nás rovnou z ruky.
Je to také i tím, že jsme zástupcům místní komunity a úřadů dovolili vstoupit do kontrolních rolí střediska – stali se původně členy představenstva střediska, nyní – nově – jsou v dozorčí radě.
Můžeš představit nízkoprahový klub v Rokycanech? Jak dlouho funguje, s kým pracuje a co dělá?
Fungujeme od roku 2000. Disponujeme dvěma kluby. Pro děti a pro mládež. V současné době pracujeme převážně s Romy. Ale historicky to tak nebylo a výhledově se to také změní. Do konce roku 2001 nás navštěvovaly české děti. Pak nás objevila romská komunita. A začala notoricky známá bitva o prostor. Jenže ta v našem případě trvala až do roku 2003 – v případě dětského klubu. Klub mládeže vytrvával ještě o rok déle. Prali jsme se s tím tedy dost dlouho.
Co děláme? Všímáme si potřeb našich klientů a snažíme se na to adekvátně reagovat. Do té adekvátnosti spadá, že nabízíme afirmace tam, kde jsou opravdu potřeba, a že minimalizujeme jejich závislosti na našich službách. Prostě se snažíme, aby se maximálně možně dokázali postavit na vlastní nohy. Zvláště u romské komunity je opravdu hodně důležité jasně stanovit pravidla afirmace. Nesmí to „smrdět“ neoprávněným zvýhodňováním a zneužíváním.
Delší dobu máme poměrně slušně rozvinutý program specifické prevence. Pro mladší děti je to hodně o doplnění znalostí, které jim i přes adekvátnost věku chybí, u starších dětí a mládeže o vyrovnávání podmínek rozhodujících pro samostatný vstup do života.
Nově rozjíždíme programy pro mladistvé delikventy „Právo na každý den“ ve spolupráci s PMS a tzv. „sanaci rodin“. Spolupráce rodičů při řešení obtížných životních situací našich klientů je mnohdy rozhodující. Chceme vyplnit díru mezi rodinou a nízkoprahovým klubem. Dlouho se myslelo, že tam není. Ale ona je, ba přímo černá. A právě v této díře je velký potenciál neromských klientů.
Odmítáme roli hodných tet a strejdů, ale i roli dohlížeče a drába. I přes poměrně velká čísla kontaktů stejně tak odmítáme roli klubového průtokáče, jak jsme v jedné studii ČAS byli prezentováni.
A jaký je klubový tým?
Náš tým, tak jak ho vnímám, se nebojí občas něco risknout, přijít s novou myšlenkou a nějaký přesčas umí ustát. Připadá mi, že mnohem snáze hledají cestu, jak naplňovat představy a cíle nejenom svoje, ale i klientů.
Tým se stává profesionální. Do té profesionality kupříkladu spadá i to, že s problémovými dětmi pracuje opravdu vybavený etoped. Investujeme do docela drahých výcviků a tedy i projektů a mám oprávněný důvod se domnívat, že to nebudou promarněné peníze.
Mám také radost z toho, že se postupem času daří tým stabilizovat. To znamená, že fluktuace není zásadní problém. Samozřejmě že přicházejí noví lidé, ale díky rozšiřování týmu. Sám o sobě za poslední dva roky odešel jeden jediný člověk. Ostatní buď zůstali nebo byli odejiti. Moc bych si přál, aby důvodem pro odchod byla jejich mateřská dovolená anebo důchod. Dvě zaměstnankyně, které odešly na mateřskou dovolenou, se do nízkopraháče nevrátily. Nedovolil to jejich rodinný život. Ale fungují pod střediskem dál v jiném zařízení. O investici do nich jsem tak nepřišel.
Mám tak oprávněný si důvod myslet, že se jako zaměstnavatel chovám k týmu dobře, a že existují pádné důvody ve středisku zůstat a rozvíjet se. Ptal jsem se lidí z týmu, jak to vnímají oni. Ve strategickém plánování označili péči o zaměstnance jako přednost střediska.
Ví se o Vás, že jdete cestou důsledného individuálního plánování u jednotlivých klientů.... Jak to děláte? Co se daří a co nedaří?
Vím, že se v ČAS o individuálním plánování vede poměrně živá debata. Ale zdá se mi hodně vyhraněná. Proč? Rozumím argumentaci, že není možné klienta trápit dlouhými hovory a že je spousta zakázek formulována během maximálně desetiminutové kontaktní práce. Rozumím i argumentaci, že jen malé procento uživatelů bude chtít využívat individuální případovou práci. Ale vždyť si to vzájemně neodporuje! IP je strukturovaná komunikace s klientem zařazená do systému sociálních služeb toho kterého zařízení. Je to o souladu toho, co jako poskytovatel sociálních služeb můžeme nabídnout, s tím, co uživatel opravdu chce. Nic víc. Zdá se nám to tak prosté!
V našem případě IP vlastně začíná už jednáním se zájemcem o službu a táhne se poskytnutými službami až do konce jejich užívání klientem. Jednotlivé aktivity se od IP rozvíjejí, ne naopak. Kostra je tedy IP, odnože vše ostatní.
Možným ohrožujícím momentem IP v našem případě je nutnost stíhat schůzky s uživateli, jsou–li sjednávány, a být na ně připravený. Umím si tedy představit situaci, kdy dojdeme kapacitního limitu sjednávaných schůzek a budeme muset hledat alternativy, které by uživatele uspokojily. Ostatně, na tom jsme se shodli i s Janou Ženíškovou, která u nás dělala audit. A už slyším: Schůzky v nízkoprahu? Kde to jsme? Stojí za to se zamyslet a odpověď je nasnadě. Třeba to hned nepůjde, ale získat si klienta, aby chodil na sjednané schůzky a včas, je také naším úkolem! I my máme právo po klientovi něco chtít. Není cílem NZDM udržovat klienta v nepříznivé situaci, pakliže si to sám vyloženě nepřeje. Rozvoj jeho životních kompetencí do naší role patří.
A když se zeptáš lidí z týmu, řeknou Ti, že největší potíží IP je zvládat papírování. Na druhou stranu je to doklad o naší práci a rozvoji uživatele. Super pocit se v těch „papírech“ s odstupem času hrabat a vidět dopad! Navíc takové výstupy jsou naprosto ideálním zdrojem informací o efektivitě práce. Nelze donekonečna máchat vzdušnými argumenty o tom, jak NZDM korigujeme dospívání. Vždyť se celkem jasně ukazují limity a slabiny NZDM, pro která nás mohou potencionální donátoři úplně krásně odstřihnout od zdrojů. Jsou čím dál tím více nutná tvrdá data, abychom dokázali obhájit existenci NZDM a obstát na trhu poskytovatelů sociálních služeb. Nevím, jestli si to někdo vůbec uvědomuje, ale NZDM vnímám v současné době něco jako ohrožený druh.
Jednou jsi se vyjádřil ve smyslu, že klienti by měli opouštět Váš klub ve chvíli, kdy se naplní domluvené (naplánované) cíle a další již nemají. Jak se to daří?
No, to je řečeno zjednodušeně, ale tak nějak by to opravdu mělo být. Chce se mi u opouštění klubu doříkávat „a když nepříznivá sociální situace uživatele pominula.“
Je třeba mít ohled na věk. Hlavně u dětí je nutné jejich cíle dohledávat. Zpočátku jakoby pátraly po tom, co vlastně chtějí a cílů bývá mnoho a hodně obecných. Zvykají si na systém IP a přijímají ho. Postupně jsou cíle mnohem konkrétnější a děcka mají samy radost, když vidí, jak a v čem se zlepšují a posouvají. Ale u nás doma se to v rodinné obdobě u mých dcer děje vlastně taky! Obstát u vrstevníků není tak úplná sranda, jak by se to pohledem dospělého na dětský život mohlo zdát. Třeba naučit se jezdit na in-linech znamená – omezit čumění na bednu, jezdit na nich, trénovat pravidelně a makat na sobě, i když to někdy bolí. Pak jsem mezi svými hvězda a sám z toho mám radost. Pochopitelně nemusí být všichni superstar, ale i takovým dětem musíš v brzké době nabídnout něco hmatatelného, co se týká jejich cíle, nejlépe z týdne na týden. Opravdu krůček po krůčku. Jinak motivaci ztratí.
U mládeže bylo IP v jistém slova smyslu filtrem. Někteří nás opustili. Ale mnohem zajímavější bylo zjištění, že zůstali ti nejslabší, kteří opravdu potřebují dlouhodobou pomoc, a ti hodně namotivovaní, kteří by se rádi zlepšili ještě více. Opustili nás buď ti, kteří práci už našli nebo mají rodinu, zkrátka ti vpoho, anebo ti, kteří mají velké potíže s dodržováním asi jakýchkoliv pravidel a podmínek služby: Zkrátka ti klasičtí zneužívači. Co s nimi je ale jiný příběh. Ani takoví nám nejsou lhostejní.
Co přede mnou argumentačně neobstojí:
1. Vnímat, že IP jako neprovázaný úkon obvykle roubovaný na „klasické“ služby nízkoprahového klubu.
Proč: Bez provázanosti nebude IP fungovat. Jako například plánovat, že si Pepíček v klubu 3x za měsíc zahraje ping-pong nebo se 4x měsíčně bude doučovat, aniž by kdo zjišťoval, proč vlastně Pepíček nechodí na ping-pong nebo doučování jinam, jestli je vůbec v nepříznivé sociální situací a jakou sociální službu vlastně potřebuje. Odmítám tvrzení, že dospívání samo o sobě je obtížnou životní situací. Ale, za rozpoznání obtížné životní situace jsme odpovědní my, ne Pepíček. Tedy i my bychom měli Pepíčkovi umět nabídnout to, co potřebuje.
2. Tvrdit, že IP nelze v podmínkách NZDM realizovat.
Jde, ale stojí za to pořádně proceduru IP prodebatovat a dát jejímu usazení dostatek času – jak pracovníkům, tak i uživatelům. 14 dní po kodifikaci metodiky IP je na její zavedení do praxe skutečně málo…
3. Myslet si, že s formou mám hned obsah - formalizovat IP pro provoz NZDM.
Proč: Nejde jenom o to, že IP chtějí standardy či platná metodika hodnocení kvality ČAS. Chybou je stanovovat IP příliš obecně bez toho, aniž by se kdo klienta průběžně dotazoval, jestli mu nabízené aktivity NZDM pomáhají naplnit jeho osobní cíl nebo ne.
Něco k Tobě Petře: Pracuješ v oboru velmi dlouho, můžeš se profesně představit?
Původně jsem vystudoval střední umělecko průmyslovou školu. Jsem původně designér svítidel. Doteď to mívám na talíři. Čo bolo, to bolo! Terazky som majorom:o) Vystudoval jsem charitativní a sociální práci v Hradci Králové – bakalářský stupeň. Poskytuji tovaryšskou supervizi a delší dobu se pohybuji kolem zavádění standardů kvality. Pro ČAS dělám šetření kvality, účastnil jsem se kontrol kvality Asociace občanských poraden, v Diakonii ČCE jsem interním konzultantem kvality. Externě učím na ZČU v Plzni sociální práci s etnickými menšinami, někteří kolegové měli možnost mě poznat na Pramenech ČASu.
V sociálních službách působím od roku 1994, kdy jsem nastoupil do střediska Diakonie ČCE - Milíčův dům v Jaroměři. V Jaroměři jsem se také seznámil se svou ženou, díky Bohu ne na pracovišti :o)) V roce 1999 jsme se rozhodli, že se přestěhujeme blíže ku Plzni a našim rodičům. Ženy kapelník a kamarád, farář z Rokycan, hledal nápad na sociální službu, kterou chtěl budovat při evangelickém sboru. Koncem roku jsem tak začal v Rokycanech připravovat půdu pro vznik nízkoprahového klubu a po přestěhování v roce 2000 už to začalo fungovat. Nejdříve klub dětí, provoz klubu mládeže byl kvůli sanaci prostor zahájen o rok později. Pro vznik jsme měli relativně dobré startovací podmínky, protože se sešla nabídka s místní poptávkou.
Ženy někdy uvádějí do CV i mateřskou, tak proč bych neřekl, že jsem otcem tři dětí.
Co se Ti při práci s klienty (nebo při práci) šéfa osvědčilo? (tip Petra Neumanna :-D)
Ty mi dáváš :o) No, osvědčilo se všechno to, o čem jsem dosud psal. Myslím si, že každý se v téhle práci musí najít sám. Když je to s lidmi, je to i o mně. Ale nesu si s sebou jednu tezi, která není moje, ale přijal jsem ji: Dělej dobře svou práci, ale dělej ji tak, jako bys ji měl dělat dalších 20 let. Myslím, že v oboru, kde je životnost pracovníků dva roky, to stojí za zamyšlení. Hodně dobrejch lidí z branže odešlo jenom proto, že to buď rozpálili hned od začátku přespříliš, anebo jim zaměstnavatel nedokázal zajistit odpovídající zázemí. Nejsem sprintař, jsem na dálku. A to jak obrazně, tak doslova. Ale sprintaře mám rád! Moje star je Maurice Greene, i když nakonec v Athénách nevyhrál. Ostatně, mohu Greena ocitovat? Stojí to za to: „Nikdy jsem neběžel naprosto perfektně! A dělal jsem chyby dokonce i na mistrovství světa. Takže, pokud půjdu v Aténách na start, poběžím si jenom pro zlato. Proč bych měl jinak závodit? Mezi světovou elitou je jen hrstka atletů, kteří mají fyzické předpoklady k tomu, aby vyhráli. Ale to, co se vám odehrává v hlavě, dělá tak 60 procent úspěchu. A v tomhle ohledu jsem neporazitelný. Narodil jsem se jako vítěz.“ Je Ti, jasné, proč jsou sprinťáci v týmu potřební? :-D
Co Tě drží u té práce, z čeho máš radost?
I když nedělám přímou práci, tak s ní neztrácím kontakt. To mě v roli šéfa drží. Radost mám, když si lidé okolo všimnou naší dobré praxe a dají to najevo. Největší radost přichází od těch, od kterých to nečekám. Nedávno se takto pochvalně vyjádřil třeba šéf sousední banky :o)
Jsi supervizor, inspektor a hodnotitel kvality. Jak vnímáš současné změny spojené se zaváděním standardů sociálních služeb?
Jo, inspektor, tak to taky ještě nejsem:o)
Mám radost, že se s novým zákonem o sociálních službách ledy hnuly kupředu. Vždyť po zákoně samotném jsme volali tak dlouho. Má sic své nedostatky, ale díky Bohu aspoň za to. Věřím, že se investice do zavádění standardů vyplatí.
Mám ale taky strach, aby se za nevhodným zaváděním standardů nepřehlédl klient. Přijde mi to za aktuální téma. Standardy měly znamenat polidštění sociálních služeb vůči uživateli. Bylo by mi líto, kdyby v rámci zachování paniky vznikaly v nízkoprahových klubech pouze formální interní postupy, které nemají jiný účel, než nakrmit metodiku šetření a průšvih zachovat celý. A je zajímavé pozorovat rozporuplné reakce plynoucí právě ze zavádění standardů MPSV v kontrastu s metodikou šetření kvality ČASu.
Nějaké vzkazy?
Že by promo? Buďte VPOHO! :-D
Díky za rozhovor
Aleš Herzog