Zpět do menu Hledat Česká asociace streetwork
Zavřít

Nebylo nic nalezeno.

Zpět na výpis

Rozhovor s La Strada

La Strada
14. 6. 2018
Rozhovor s Týmem roku 2016 pomahajícím obchodovaným a vykořisťovaným lidem.

Blíží se vyhlášení vítězů oborové ceny ČASovaná bota pro rok 2017 a to je dobrá příležitost vyzpovídat vítěze loňského ročníku. Jeden by si mohl myslet, že rozhovory by se hodily dříve, ale my jsme je nechali uzrát a rádi se k oceněným vracíme.

Vítězem kategorie Tým roku pro rok 2016 se stal tým terénního programu a nízkoprahové poradny „Nízkoprah“, La Strada o.p.s. La Strada je nezisková společnost zaměřující se na problematiku obchodu s lidmi. Komplikovanost dané oblasti pro mě v jistém směru vystihuje věta z jejich webu: "Cílem organizace je přispívat k odstranění obchodování s lidmi a vykořisťování a poskytovat podporu a ochranu vykořisťovaným, obchodovaným a vykořisťováním a obchodováním ohroženým osobám.”

A teď naprosto vážně. Hned na začátek bych ráda touto formou poděkovala za ochotu a čas strávený nad otázkami zástupci terénního programu a nízkoprahové poradny. Na konci rozhovoru najdete poselství, které už nechci ničím narušovat.

Terénní program a nízkoprahová poradna “Nízkoprah” poskytuje sociální služby nejen v poradně a v terénu, ale také prostřednictvím SOS linky. Jak často jsou vaše služby dostupné a kolik lidí funguje ve vašem týmu?

Do terénu jezdíme, řekl bych, v průměru tak 6 x měsíčně. Běžně je to 1 den v týdnu, ale v některých obdobích i 2–3 dny. SOS linka je dostupná v pondělí, úterý a čtvrtek od 10 do 16 hodin, ve středu od 12 do 20 hodin a v pátek od 10 do 14 hodin. Mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník a pro partnerské organizace, policii a klientelu v pobytových službách také non stop SOS telefon. Ten není součástí Nízkoprahu, ale střídají si jej sociální pracovnice. V současnosti jsme na terén a poradnu 2 lidi (dohromady 1 úvazek) plus kousek právničky a na lince pracují 4 lidi (úvazky od 0,2 do 0,5).

Velká část vaší práce se točí okolo pracovně-právního poradenství. Pokud se budeme bavit o přestupcích ve smyslu nedodržování pracovní doby, nevyplácení mzdy, neodvádění zákonných pojištění, aj., jak moc se daří klienty motivovat, aby situaci řešili právní cestou, případně mimosoudní dohodou se zaměstnavatelem?

Vždy začínáme tím, že by bylo vhodné oznámit zaměstnavateli, že jsou si vědomi svých práv, a že pokud se situace nezmění, jsou připraveni se bránit oznámením příslušným úřadům a právní cestou. V některých případech může připadat v úvahu třeba i nějaká forma kolektivní akce, například stávka. Vždy je to však na zvážení klientů a klientek, na co se sami v dané situaci cítí. My jim k tomu pouze poskytujeme potřebné informace a „morální podporu“. Pak přichází na řadu možnost předžalobní výzvy (smírné řešení), podnětu na inspekci práce, trestního oznámení nebo žaloby.

Co bývá nejčastější důvod, proč se do toho nepustí?

Pokud jde o soudní řešení sporu, asi nejčastějším důvodem, proč klientela tuto cestu nevyužívá, bývá nedůvěra v český právní systém, nedůvěra ve vymahatelnost práva (kdo z nás by někdy nezapochyboval, když si přečte nějaké zprávy, že), riziko vysokých nákladů (i když vždy žádáme o odpuštění soudních poplatků a přidělení ex offo advokáta), případně důkazní nouze, protože chytřejší zaměstnavatelé mívají v papírech pořádek.

A pokud se do toho pustí, jak úspěšné bývá právní dovolání?

Musím říct, že u civilních soudních sporů, které vedli naši klienti a klientky, je vlastně docela vysoká úspěšnost. Ovšem formálně. Praktické dopady pro klientelu už tak pozitivní nebývají. Největším problémem je asi délka soudních sporů, kdy někteří poškození začnou mít pocit, že jim opakovaná návštěva soudů, útoky advokátů protistrany a měsíce až roky čekání za ty dvě, tři nevyplacené mzdy zkrátka nestojí. Někteří to pak vzdají a vracejí se do země původu, i když by soud měli šanci vyhrát, nebo už dokonce vyhráli, ale bude potřeba peníze vymáhat exekučně. Výjimkou nejsou ani případy, kdy poškození vyhráli soud se společností s ručením omezeným, která byla fakticky prázdnou skořápkou, takže nedostali nic a na další postup vůči zaměstnavateli už neměli sílu.

Pokud bychom se bavili o těch závažnějších situacích, kdy dochází k obchodování s lidmi, jak se klientům daří vymanit z daného prostředí? A nevím, jestli je to otázka na místě, ale je možné, že se potom tyto osoby vrací zpět? Dochází v tomto smyslu k “recidivě”?

Na to asi neexistuje nějaká jasná odpověď. Vzhledem k tomu, jak je problematika obchodování s lidmi latentní, dá se těžko odhadnout, kolika lidem se z tohoto prostředí podařilo dostat. Někdy se sám divím, kde všude můžeme v běžném životě narazit na případy, které by naplňovaly skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Jako příčinu odchodu, nebo často spíše útěku z obchodovací situace ale vidím nějaký moment, kdy takříkajíc „pohár přetekl“, kdy se stalo něco, co byla ta poslední kapka, a obchodovaný člověk si řekl, že tohle už nesnese. Souvisí to s tím, že fyzické držení, zavírání ve sklepě nebo přivazování obchodovaných osob řetězem není zrovna časté, ale spíš se jedná o situaci, kdy se ten člověk z nějakého důvodu bojí odejít, než že by to vůbec nebylo možné. V takových případech není řešením zásah prince na bílém koni, ale dostatek vlastní odvahy a odhodlání ze situace odejít a/nebo říct si někomu o pomoc. A to musí být někdy hodně těžké a zaslouží si to obdiv. A ano, někdy může pro člověka být lákavé, když mu někdo slíbí jednoduché rychlé řešení, než aby se musel sám potýkat s vlastním komplikovaným životem, takže se v některých případech může stát, že se někdo dostane do obchodovací situace znovu, i když zpravidla ne u stejného pachatele.

Terénní služby jsou charakteristické prací s cílovou skupinou (CS) v jejím přirozeném prostředí. Jak moc je náročné se dostat (a pracovat tam) do přirozeného prostředí vaší CS a co si vlastně máme představit pod “přirozeným prostředím” ve vašem případě? Kde teréňáci La Strady tráví nejvíc času?

Obecně všude, kde je využívána nízkokvalifikovaná pracovní síla, zejména v prostředí, kde se pohybují migranti a migrantky, lidé bez domova apod. Takže ono přirozené prostředí jsou hlavně legální i nelegální ubytovny, neoficiální burzy práce, vytipované dopravní uzly a pracoviště, popřípadě noclehárny. Chodíme na stavby, pole, do sadů i skladů, hotelů, masážních salonů, průmyslových objektů a v některých případech nás zajímají i některé soukromé objekty, kde je možné potkat například domácí pracovnice. A protože naše organizace má celorepublikovou působnost, snažíme se mapovat opravdu celou republiku a tam, kam se nemáme šanci dostat příliš často, jsme vždy vděční za možnost síťovat s lokálními organizacemi a institucemi, které mají dobrou místní znalost. V tomhle ohledu je naše práce hodně pestrá a zajímavá.

V nominaci bylo zmíněno, že v roce 2016 jste se věnovali více opomíjenému segmentu cílové skupiny žen, které pracují ve skrytém sektoru (práce v domácnosti apod.). Jakým způsobem se vám daří kontaktovat tuto cílovou skupinu a jaké metody naopak selhávají?

Kontaktovat tyto pracovnice přímo v terénu je obtížné už z toho důvodu, že jde o uzavřené soukromé objekty. Zkoušeli jsme různé způsoby, jak vhodné objekty vytipovat a jak ženy v nich kontaktovat, aniž bychom nějakým způsobem porušili zákon. Nakonec se jako nejúčinnější ukázala práce s komunitou, přes kterou se informace někdy šíří i k těm, kdo jsou jinými prostředky nekontaktovatelní. Je to pro nás ale prozatím něco, co se ještě učíme, a ne vždy je na tento specifický druh práce dostatek kapacit.

Jak ženy samotné vnímají své postavení?

V tomto ohledu bych nerad nějak paušalizoval. Jde totiž nejen o často velmi odlišné lidské osudy, ale i o různorodé skupiny. V některých domácnostech například najdete obchodovanou starší či nějak hendikepovanou Češku (obvykle jde o případy ze sociálně vyloučených lokalit), jindy se jedná o ženy z Jihovýchodní Asie, výjimečně i o ženy ze zemí bývalého Sovětského svazu apod. V prvním případě se často potýkáme s pocitem vděčnosti či loajality vůči pachatelům, kteří ženě vlastně „pomohli“, „dali práci“, „jsou její rodina“. U žen z Asie hraje obvykle největší roli vysoký dluh, nedostatek informací a výhružky zrušením pobytu v ČR, a proto tyto ženy často váhají s odchodem z vykořisťujícího prostředí, i když si uvědomují, že chování zaměstnavatele či agentury je nezákonné. Dalšími faktory pak mohou být strach z fyzické likvidace a uzavřenost komunity, která má „vlastní zákony“, to je asi nejčastější u ostatních národnostních skupin, s nimiž se v této oblasti lze setkat. Pak bych řekl, že tyto ženy své postavení zkrátka vnímají jako bezvýchodné a neměnné.

Jak moc dokážete být nenápadní, protože věřím, že je i pro vaši bezpečnost důležité nevzbuzovat pozornost některých lidí. Jistě už došlo na komunikaci s “obchodníky/vykořisťovateli”, nějaký příběh, o který byste se podělili?

Zatím se nám poměrně osvědčilo vstupovat do prostředí nenápadně, nekonfliktně a pohybovat se v něm tak, abychom nepůsobili ohrožujícím dojmem pro zaměstnavatele a neohrozili tak nejen sebe, ale především lidi z naší cílové skupiny. Rozhodně není v našem zájmu, aby se po naší návštěvě někomu zhoršily pracovní podmínky. Pro každé prostředí je způsob práce trochu jiný, a i když se snažíme mít co nejvíce informací o lokalitě, kam vstupujeme, někdy se to úplně nepodaří a je třeba improvizovat. Z komunikace s obchodníky mě napadá jedna taková situace, která se odehrála ještě na začátku mojí práce v organizaci, kdy jsme teprve vytvářeli model našeho budoucího terénu. Byl jsem tenkrát v baru na jedné benzince u Prahy, abych trochu poznal místní prostituční scénu. Jen pro vysvětlení – my sice neděláme terén v prostředí sexbyznysu, to přenecháváme specializovaným organizacím, ale protože máme klientky z toho prostředí, snažíme se prostituční scénu průběžně monitorovat. No a tenkrát jsem se tam bavil s jedním chlapíkem, který mi popisoval situaci, že jeho bývalá manželka mu dlužila nějaké peníze, a tak ji prodal do bordelu. Řekl to naprosto v klidu mezi řečí, protože to považoval za zcela běžný způsob řešení dluhů. A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že se někdy budeme pohybovat mezi lidmi, kteří mají zcela odlišné vnímání světa a že na to při práci s nimi musíme myslet. To pro mě jako nováčka byl, řekl bych, až „formativní zážitek“.

“V roce 2016 bylo pro účely distribuce v terénu nově vytištěno celkem 2 200 kusů informačních letáků, samolepek a dalších materiálů s kontaktem na organizaci La Strada. Z toho 1 500 kusů letáku bylo vytvořeno jako skládačka obsahující 11 jazykových mutací.” Jak řešíte problém s jazykovou bariérou při osobním setkání, případně na SOS lince? Jsou přítomni překladatelé a případně do jakých jazyků? Předpokládám, že není možné mít zajištěno 11 jazykových mutací na každou službu.

V terénu si momentálně musíme vystačit s češtinou, angličtinou a ruštinou, a pak případně přichází na řadu vysvětlování „rukama, nohama“ za použití našich vícejazyčných letáků, nebo přes překladač v telefonu. Na lince je v současné době vždy během týdne dostupná čeština, angličtina, ruština, rumunština a bulharština, což jsou asi nejfrekventovanější jazyky v naší cílové skupině.

Služby poskytujete osobám z cílové skupiny od 18 let. Setkáváte se se zájemci, kteří jsou pod touto věkovou hranicí?

S případy týkajícími se osob pod 18 let se setkáváme málokdy. Na lince to bylo za 12 let, co jsem v organizaci, odhadem do 10 případů, a to většinou ještě zprostředkovaně – někdo volal či psal, že ví o nějaké situaci, ve které je nezletilý. Některé další se k nám dostaly například přes policii a média. To ale neznamená, že tyto případy neexistují. Obzvlášť, když si uvědomíme, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi v případě nezletilých nemusí být použit prvek donucení.

Kam můžete přeposlat osoby z vaší CS mladší 18 let?

V případech obchodovaných nezletilých je kompetentním orgánem místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí.

La Strada je součástí mezinárodních platforem, zároveň i v našich podmínkách usiluje o legislativní změny v oblasti obchodování s lidmi. Jak vnímáte vývoj v této oblasti? Je legislativní podpora dostatečná, a to i ve srovnání s ostatními státy Evropy?

Určité praktické věci by se mohly změnit k lepšímu zejména v ochraně poskytované státem obchodovaným osobám. Jinak bych ale řekl, že současná česká legislativa je relativně dostačující a spíš mnohdy pokulhává aplikační praxe. Potřebovali bychom například více judikátů na případy, kdy nedochází k fyzickému držení a napadání obchodovaných osob, ale nátlak je spíše na úrovni zneužití tísně a závislosti… a potřebovali bychom více policistů, soudců a státních zástupců, kteří by tyto judikáty četli a pochopili.

Trošku bokem, ale když jsem googlila La Strada, tak mi vyjelo spousty odkazů na pizzerie a restaurace. Stává se vám někdy, že by vám někdo takhle volal na SOS linku s tím, že nutně potřebuje pizzu čtyři druhy sýrů?

Častěji se nám stává, že nám někdo začne do telefonu nadávat, že jsme mu udělali špatně vyúčtování a že změní operátora. Naše bezplatná linka 800 07 77 77 má totiž jen o jednu sedmičku méně než linka Vodafonu.

Co byste chtěli říct za La Stradu?

Pokud by to mělo být něco jako „poselství“, tak bych asi kromě poděkování za ČASovanou botu ještě vzkázal – mějte oči a uši otevřené, obchodování s lidmi a vykořisťování jsou všude kolem nás…

Autorka: Lenka Čuprová

Kategorie: Rozhovory