Nebojíme se 
pomáhat

Sociální práce
je naše profese.
Jsme streetworkeři!

Sociální pracovník*ce se často
setkává s mýty… jaká je realita?

mýtus:

jsme dobrovolníci

realita:

jsme profesionálové, jsme zaplaceni za práci, na kterou si nás najímají krajské úřady, když vyhodnotí, že nás lidé v lokalitě potřebují.

mýtus:

jsme solitéři

realita:

víme, že je třeba se souhlasem klientů*ek spolupracovat s dalšími odbornostmi, vzájemně se s nimi propojujeme a inspirujeme, jsme v kontaktu se zdravotníky, s pedagogy, s terapeuty nebo lidmi z oblasti práva nebo probace

mýtus:

sami máme zkušenosti s bezdomovectvím a závislostí

realita:

podmínkou profesionality není vlastní zkušenost, jsme empatičtí, jsme informovaní

mýtus:

stačí dobré srdce

realita:

jsme vzdělaní, máme vzdělání podle zákona o sociálních službách, 60 % streetworkerů má vysokou školu, používáme standardizované metody sociální práce

mýtus:

čekáme v kanceláři za stolem

realita:

sami aktivně vyhledáváme a oslovujeme potřebné lidi, jsme v terénu

mýtus:

dáváme expertní rady

realita:

aby byly naše metody úspěšné, zahrnujeme do spolupráce především ty, o které jde. Víme, že klienti*ky samotní jsou experty na svůj životní příběh a pracujeme s nimi tak, aby byly do řešení své situace co nejvíce zapojeni.

Buďte všímaví

Čím dříve se zapojíme, tím bude naše společná pomoc úspěšnější

Kampaň Mládež

Příběh Jitky

Jsem Jitka, je mi sedmnáct. Chodím na obchodní akademii do druhého ročníku. Učím se dobře, nedělám problémy. Prostě “normální holka”. Jenže uvnitř je to už dlouho úplně jiný svět než navenek.

Jsou dny, kdy si říkám, že by bylo lepší nebýt. Ne že bych měla konkrétní plán, spíš se mi ta myšlenka neustále vrací a dost mě to vyčerpává. Hlavně ve chvílích, kdy toho je moc – škola, očekávání rodičů, strach, že něco pokazím. Když jsem ve stresu, třesu se, nemůžu pořádně dýchat a okusuju si nehty až do krve. Představa trojky na vysvědčení je pro mě jako totální selhání. Vím, že to zní přehnaně, ale v tu chvíli to jinak cítit neumím. Připadám si neschopná, na nic.

více

Kampaň Bez domova

Příběh Jany

Jana měla dlouho pocit, že žije obyčejný, celkem spokojený život. Vyrůstala v malém městě, v rodině, která nijak nevybočovala. Po vyučení nastoupila do práce ve svém oboru, založila rodinu a narodil se jí syn. Patřila k lidem, kteří chodí do práce, řeší běžné starosti a věří, že takhle to bude napořád. Jenže manželství postupně přestalo fungovat a skončilo rozvodem. Jana zůstala na výchovu syna sama.

Nejtěžší chvíle přišla, kdy se syn krátce před dosažením dospělosti odstěhoval k otci a kontakt s Janou se přerušil. Nesla to velmi těžce. Ztratila nejen každodenní smysl svého snažení, ale i pocit, že je pro někoho důležitá. Právě v této době vstoupil do jejího života nový partner – a s ním i drogy. To, co zpočátku vypadalo jako náplast na bolest, se rychle změnilo v závislost, která přinesla daleko větší problémy.

více

Kampaň Závislosti

Příběh Marka

Marek neměl nejlepší startovní čáru. Když byl malý, táta odešel a už se nevrátil. Zůstali s mámou sami. Ani dospívání v problémové pražské čtvrti nebyla procházka růžovým sadem, ale Marek nic jiného neznal. Do života vykročil vybaven výučním listem, plánoval si, že bude pracovat jako číšník a “normálně žít”. Jenže to nešlo, Marek nevěděl, jak se to dělá. Jakoby nějaký článek řetězu chyběl.

Snažil se to překlenout alkoholem, ale nepomohlo to. Nepomohl ani pervitin, který mu na chvíli přinesl pocit, že dokáže cokoliv, jenže z dlouhodobého hlediska mu tyto látky vzaly poslední zbytky jistoty a stability. Následovaly dluhy, manka v práci, nikde nevydržel dlouho. Vše vyústilo v konflikt se zákonem – Marek v zaměstnání začal krást a zpronevěřil peníze.

více

Podívejte se na aktivity České asociace streetwork
podporující reputaci sociální práce

Mediální partner kampaně