Váš nízkoprahový klub byl při živelné pohromě v září těžce zasažen. Jak to na klubu a v celé lokalitě během povodní vypadalo?
Vypadalo to tak, že jsme měli v celých prostorách asi metr a půl vody. Fungujeme v Kateřinkách, v Opavě. V Kateřinkách je řeka, která se nejvíce vylila, takže jsme byli přímo v epicentru toho nejhoršího. Jelikož sídlíme v přízemí, přišli jsme tak o veškerý prostor a možnost službu poskytovat. Když voda opadla, zůstal nános bahna a zničené věci.
Snažili jsme se ještě před tím kritickým víkendem udělat nějaká opatření, abychom předešli škodám. Cenné věci, ale i nábytek, vše jsme dávali alespoň metr nad zem a na vyvýšené poličky, na stoly, věnovali jsme tomu celý pátek, ale bohužel, vody bylo mnohem více, než jsme čekali. Takže se nezachránilo skoro nic, spíše jen nějaké maličkosti. Skříně navlhly a nabobtnaly, všechno se muselo vyhodit. Přežily pouze dva nové gauče a čtyři křesílka, to je z nábytku všechno.
Jaké byly následující dny?
Hned v pondělí jsme se dali do odklízení, nic jiného se ani dělat nedalo. Přišli také dva naši klienti, podívat se, jak jsme dopadli, vzali si hned rukavice, lopaty a šli nám pomáhat.
Velký problém byl bahno, byly ho plné chodníky, mohlo být kontaminované, nikde se kvůli němu nedalo chodit. V rámci organizace máme ještě terénní službu, která byla ale také z tohoto důvodu první týden omezená. Celá Opava byla ochromená.
Představte si prašné prostředí, špínu, odpadky – lidi z bytů vyházeli všechny poničené věci a město odpad sváželo. Na každém kroku zápach, protože to bahno bylo vyplavené opravdu úplně všude, nebylo ani kde s klienty trávit čas. Po celém městě probíhaly odklidové práce. U nás v Opavě to fungovalo tak, že jezdili vojáci s nějakými postřiky, myli cesty a podobně.
Jak dlouho trvá tohle všechno uklidit?
Nebylo to všechno hned, bylo to postupně a trvalo to déle než měsíc, asi do konce října, protože v každé části Opavy byl stav jiný. U nás v sídlišti, kde sídlíme, bylo bahno delší dobu, dva týdny nebo i déle. Nemluvím o nějakém poprašku, ale o vrstvě, kde ztratíte boty.
Dnes už je to tu uklizené, přesto jsou tu stále vidět různé připomínky povodně. Ještě nedávno například nefungovala doprava na hlavním tahu přes řeku, kde voda strhla most, což s sebou neslo velká dopravní omezení a šílené zácpy a provoz.
Povodeň ovlivnila úplně všechny i v běžném fungování. Pejskař se psem se už nepůjde jenom tak projít, bude si vybírat místo, kam půjde, stejně tak děti.
Jaký vliv měla povodeň na každodenní život dětí?
Hodně škol, nebo i školek bylo zaplavených. Děti nemohly do školy, nemohly ani pořádně ven. Někteří se ven vůbec nedostali, protože tam třeba měli dole na chodbě neodklizené bahno.
Máme tu na sídlišti malé fotbalové hřiště, kde bylo bahno strašně dlouho, děcka si ani nemohla jít zahrát ven fotbal. Dále je tu i basketbalové hřiště, na to zase spadl strom. V Opavě jsou městské sady, kde je workoutové hřiště, je tam velké dětské hřiště, i to bylo všechno pod vodou. Teď mě ani nenapadá, co vlastně bylo dostupné, spíš že všechno nebylo dostupné, než že by něco bylo. I naše nákupní centrum Breda, kde klienti na podzim a v zimě hodně tráví svůj čas, bylo úplně pod vodou a uzavřené. Takže ani tam děti nemohly jít, když už ty venkovní prostory byly poničené.
Mluvíte o klientech, přiblížíte nám je trochu?
Naše klientela jsou děti od 6 do 19 let, chodí k nám děti z Kateřinek, což je relativně velké sídliště, ale i ze vzdálenějších oblastí Opavy, největší procento je ale z Kateřinek. Dochází k nám děti jak ze sociálně slabších rodin, tak i zároveň z rodin, které jsou třeba rozvedené a potýkají se zase s jinými problémy. Spolupracujeme také se základními školami, i odsud tedy někteří naši klienti přichází.
Změnil se nějak počet kontaktů v souvislosti s povodní?
Je to teď mnohem horší. Snažíme se komunikovat přes sociální sítě, dáváme všude možně letáčky s informacemi, jak aktuálně fungujeme, kde se s námi děti mohou sejít, jaké máme akce, skrze které se snažíme klienty znovu nakontaktovat, odezva je ale mnohem menší.
Nedaří se nám navázat v terénu všechny naše klienty. Hlavně pro starší kluky v pubertě, okolo 13–17 let, teď nejsme v rámci streetu úplně atraktivní. Na ulici si dělají svoje věci a nechtějí být sociálními pracovníky rušeni, spíše si za námi chodili popovídat do klubu, něco si přitom zahrát, a to jim teď úplně nabídnout nemůžeme. Tahle skupina se nám tedy trochu ztratila, ale věřím tomu, že jakmile obnovíme náš běžný provoz, bude to zase lepší.
A jak to s obnovením provozu aktuálně vypadá?
Vyhlídky byly původně rozhodně lepší, než jaké jsou teď. Mysleli jsme si, že to za měsíc bude suché, ale pořád se nám to prodlužuje, přichází další problémy – stěny jsou strašně mokré, objevila se plíseň, nízké venkovní teploty a vysoká vlhkost vzduchu hrají proti nám, takže to prostě neschne.
Musíme dát vše dolů, seškrábat stěny, znovu vymalovat. Aktuální vyhlídky máme takové, že do konce ledna by se mohlo něco hnout, ale samozřejmě uvidíme, jaká bude situace.
Vaše prostory zatím používat nemůžete, v jakém režimu tedy od povodní fungujete?
Ze začátku, ten první týden, jsme ani nepřemýšleli nad tím, jak vlastně bude služba dále fungovat, měli jsme v hlavách jenom to, že to musíme všechno uklidit. Všechno bylo zničené, před budovou bylo strašně moc odpadu, který potom vyváželi vojáci a městské služby, takže ten první týden nám běželo hlavou jenom tohle – že jsme ve špinavém prostředí, není nám dobře, bolí nás hlava, ale musíme to prostě udělat.
Teprve následně jsme se začali bavit o tom, co bude dále a padl návrh, že zkusíme chodit do terénu. Ze začátku ještě nahodile, kontakt s klienty byl v té době minimální, ani na sociálních sítích moc nereagovali, ale snažili jsme se to nějak rozjet. Zmapovali jsme si prostředí, abychom věděli, kde se klienti pohybují no a postupně jsme ten terén budovali. Začali jsme chodit častěji a udělali jsme si v tom nějakou pravidelnost, systém.
Nejprve jsme v terénu pracovali dva dny v týdnu, plus každý čtvrtek jsme vždy měli nějakou malou akcičku. A od listopadu chodíme do terénu každý den. Máme vytvořený týdenní program, kde, jaký den a v kolik hodin jsme.
Museli jste se tedy velmi rychle přeorientovat z práce na klubu na terénní práci, která byla pro Váš tým nová.
Ano, v podstatě ze dne na den. Ale teď už máme terén více „zajetý“ a s klienty se tam více potkáváme. Dost se teď pohybujeme okolo nákupního centra Breda, kde se hodně klientů zdržuje i kvůli počasí, tam jsme s nimi mohli navázat kontakt a sdělit jim, co teď děláme, kde nás můžou potkat.
Navázali jsme také spolupráci se Slezskou univerzitou, s Fakultou veřejných politik, která má v Bredě svůj veřejný studentský prostor Unipoint, takovou studovnu dejme tomu, kde jsou gauče, stolečky a židle. Díky této spolupráci budeme moci provozovat naši službu každý čtvrtek v těchto prostorách.
Jak vaši klienti vnímají situaci, že klub je stále uzavřený?
Když je potkáme v terénu, říkají nám, že už jim klub opravdu chybí, že odpoledne nemají co dělat, že se nudí, že vlastně neví, jak ten svůj čas vyplnit. Na jednu stranu nás těší, že mají o službu zájem, negativum na tom je to, že to ještě nějakou dobu potrvá, než budeme moci otevřít.
Zmínila jste, že byste chtěli otevírat ke konci ledna. Aby to bylo možné, co všechno je potřeba?
Potřebujeme opravit stěny, udělat je celé nové. Když budu vyloženě vyjmenovávat, tak potřebujeme nové dveře na toalety, do klubu, do kanceláře, na chodbu, nový nábytek – kompletní vybavení do kanceláří, což jsou dva pracovní stoly, dvě pracovní židle, skříně, poličky, potřebujeme také novou kuchyňku s vybavením. Dále veškeré vybavení do klubu, ať už mluvím o stolech, židlích, skříních, ale také to, na co byli klienti zvyklí a co nám pomáhalo navázat s nimi kontakt – třeba stolní fotbal, nebo stolní tenis. Přišli jsme také o veškeré psací potřeby i sportovní náčiní, zbyl nám jenom jeden fotbalový míč. Klub je teď jenom prázdná místnost.
Kdybyste si měla vybrat tři věci, které pro svoji práci nejvíce potřebujete, jaké by to byly?
To je strašně těžké, ale pracovní vybavení do kanceláře, ať máme s kolegy kde fungovat. Jako druhou věc volím nějaké ty herní prvky – pingpongový stůl. Snad všichni klienti hrají pingpong, hlavně teda kluci, je to hodně oblíbené. U holek zase jede kosmetika, kterou jsme zachránili, ale kluky musíme nalákat na ten stolní tenis. A třetí věc asi nějaký ten nábytek do klubu.
Napadá vás ještě něco, co byste chtěla na závěr zmínit?
Určitě bych to zakončila pozitivně, samozřejmě je to sice hrozné, zastihlo nás to ve velkém měřítku, ale když se na to díváme z druhé stránky, tak se těšíme na znovuzrození, uděláme na klubu nějaké změny, ať se cítíme příjemně a ať je to i pro klienty příjemné. Budeme tam mít i nějaké novinky a těšíme se na to.
Díky za rozhovor! Přejeme všem pracovnicím a pracovníkům NZDM Magnet hodně sil do další práce a ať se koncem ledna můžete s klienty sejít v obnoveném klubu!