10. října 2023
#1 KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ PRÁCE V UTRECHTU – WIJKTAFEL
Během svý pětiměsíční stáže v Utrechtu mám za cíl trochu poznat místní komunitní a sociální práci. Abych to všechno nezapomněl, občas si něco poznamenám, no a když už jsem za veřejný bruselský peníze tady, jednou za čas se pokusím to podle mě nejzajímavější a nejinspirativnější zveřejnit.
První zastávkou je Woensdagochtend wijktafel, „středeční dopolední sousedský stůl“, komunitní setkání ve čtvrti Dichterswijk každou středu od desíti do dvanácti. Zašťiťuje ho moje mentorka Nienke ze sociální organizace DOCK, na setkání pravidelně nebo alespoň jednou za čas přichází zástupci místní policie a utrechtský samosprávy, ale většina účastníků jsou sousedky a sousedi z okolí. Na setkání chodí deset až dvacet lidí, převážně v důchodovým věku.
Hesla setkání visí na zdi za stolem: VRAAG … over de wijk, IDEE … voor de wijk – OTÁZKA … o čtvrti, NÁPAD … pro čtvrť. Probíhá neřízená diskuse rozdělená do několika skupinek, lidi chodí diskutovat o aktuálních tématech, problémech, postěžovat si policii, ale podle Nienke (mojí mentorky) často jen zajdou na kafe a chtějí si popovídat. Dnešním tématem číslo jedna je několikátej případ pobodání mladý holky na hlavní ulici, řeší se ale taky společná výroba nový dětský atrakce v nedalekým parku. Na závěr si Nienke zaznamená hlavní témata (pokud diskuse směřuje k jednomu bodu a vyžaduje určitou akci, vznikne stručnej zápis a společně se rozhodne, jakej bude další postup).
Foto: Wijktafel
Wijktafel se koná v prostorný kavárně, kde má DOCK vyhrazenej stůl, účastníci si můžou dát kafe nebo čaj zdarma (nepochopil jsem, kdo ho platí), atmosféra je dost neformální a příjemná. Podle Nienke plní sousedskej stůl víc funkcí, sousedi mají možnost svěřit se Nienke s jakýmkoli problémem, setkat se se zástupcema policie a samosprávy, dostanou prostor ke stížnostem, můžou přijít s nápadem a společně něco začít. Podstatná rovina je taky vytvoření prostředí k posílení vztahů v komunitě, pro osamělý seniory pak třeba navázání novýho přátelství.
Takový setkání by mohly mít smysl i u nás, hlavní potenciál je pro mě snížení současných bariér mezi samosprávou, policií, sociálníma organizacema a obyvatelema, možná možnost řešit nový sociální problémy trochu rychlejc a fexibilně. Otázkou pro mě ale je, jak motivovat jednotlivý strany, jak setkání nastavit tak, aby nebylo např. ze strany samosprávy zneužívaný, no a samozřejmě kdo to má celý platit?
19. října 2023
#2 KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ PRÁCE V UTRECHTU – GRATIS MAALTIJD MET BUURTBUIK
Ve středu večer se v lobby komunitního centra De Nieuwe Jutter v jižním Utrechtu (v rámci stáže jeden z mých „domovů“) začnou lidi scházet už po pátý, obecně spíš vyššího věku a možná většinou v trochu obnošeným oblečení, ale jinak se jedná na první pohled o dost nesourodou skupinku.
Všichni dostaneme fresh džus a po šestý nás pustí do jídelny, posadíme se k několika stolům, je prostřeno a čeká nás postupně polívka, pečená zelenina s arašídovou omáčkou a rýží a miska s ovocem. Po půl osmý pomalu odcházíme, kdo chce, bere si domů ještě polívku a zbylý ovoce, kdo chce, může přispět do kasičky.
Neziskovka BuurtBuik („Sousedský Břicho“) připravuje gratis maaltijd – „večeři zdarma“ – na šestnácti místech v Nizozemsku, mimo jiný v pěti komunitních centrech v Utrechtu. Celej koncept je založenej na dobrovolnících, ty se sejdou odpoledne, objedou nedaleký supermarkety, přivezou vyhozený jídlo, rozmyslí menu a případně dokoupí nezbytný ingredience.
Foto: Společná příprava jídla, Gratis Maaltijd.
Večeře jsou určený pro lidi ze sousedství, nejsou nijak omezený, není potřeba registrace a každej může chodit, jak často chce. V De Nieuwe Jutter se většinou schází dvacet až třicet lidí, můžou být ve finanční nouzi nebo prostě jen hledají místo, kde nebudou sami. Večeře BuurtBuik totiž právě tohle umožňujou, jejich prostředí a atmosféra neevokuje ponižující frontu před okýnkem Armády spásy, kterou známe z filmů, ale spíš slavnostní večeři v restauraci, nejde jen o jídlo, ale taky o společenský setkání.
I u nás něco takovýho určitě už taky existuje (např. břevnovský KC Nesedím, sousedím dělá v podstatě to samý, ať žije V pátek nejím sám!), každopádně kombinace využití zbytkovýho jídla a pomoci lidem v nouzi, vytvoření nestigmatizující atmosféry a prostoru k setkávání je něco, co podle mě dává smysl a co může fungovat kdekoli.
Odkaz tu: buurtbuik.nl
P.S.: V půl pátý se objevujou dvě holky z utrechtskýho muzea a až do konce mají interaktivní program, kterým vyplňujou čekání na jídlo a pauzy mezi chodama. Poznáváme zvířata na obrazech, hádáme název obrazu a čicháme k téru, všechno je to v nizozemštině, takže ničemu nerozumím a působí to na mě celkově trochu bizarně, účastníci se ale očividně dobře baví a aktivně se zapojujou. Vím jenom, že utrechtský muzeum v poslední době navštívilo všechny sousedský večeře, cílem je nejspíš učinit kulturu dostupnou i pro jinak vyloučený skupiny.
31. října 2023
#3 KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ PRÁCE V UTRECHTU – BUURTCENTRUM DE DREEF
Komunitní centrum de Dreef je jedno z asi dvaceti komunitních center provozovaných sociální organizací DOCK. Leží v severozápadní čtvrti Overvecht přímo v sousedství rozsáhlýho komplexu sociálního bydlení. Místní pracovník Jeffrey čtvrť popisuje jako jednu z nejnebezpečnějších v celým Nizozemsku, místní obyvatelé tvoří z velký části přistěhovalecký komunity, hodně lidí žije na hranici chudoby, dochází k výrazný segregaci a taky ke konfliktům mezi jednotlivými skupinami. Podle Jeffreyho není všechno na první pohled vidět, v lokalitě ale dlouhodobě panuje tenze.
Primárním cílem komunitních center DOCK je nabídnout sousedským komunitám prostor a příležitost k setkávání, k posilování vnitřních vazeb a rozvíjet tak sounáležitost s komunitou. Komunitní práce DOCK vychází z přístupu ABCD – asset-based community development – stavějícího na silných stránkách komunity, pramenících z jejích vnitřních zdrojů a od jejích členů, který jsou zároveň sami hlavními hybateli změny. DOCK svý komunitní pracovníky označuje jako sociaal makelaar, „sociální makléř“, čímž chce naznačit, že nejde o sociální pracovníky „pomáhající lidem v nouzi“, ale o jakýsi zprostředkovatele a mediátory komunitního soužití a dění. Pro mě osobně je sociální pracovník dostatečně širokej pojem, aby zahrnoval i nepaternalistický a nemesianistický přístupy sociální práce, navíc mě dráždí využívání obchodního slovníku, „makléře“ řadím někam k našemu „klientovi“ a „smlouvě“, ale do jistý míry tohle gesto chápu.
Dlouhodobou snahou center je empowerment – zplnomocňování a posilování – jednotlivých skupin a komunit. Centrum je místo k pořádání jejich vlastních aktivit, k potkávání, lidé z komunit jsou sami spolutvůrci programu, některý působí v centru jako dobrovolníci. Centrum se snaží vždycky vycházet z jejich potřeb, asi základní kostru tvoří řada jazykových kurzů a nácviky různých praktických dovedností, pořádají se ale taky sportovní a hudební aktivity, komunitní obědy, večeře nebo slavnosti.
Foto: Komunitní centrum De Dreef
S Jeffreym narážíme na potenciální problém empowermentu komunit jako cestě k integraci, podle Jeffreyho se neukazuje, že by se tak příliš dařilo tlumit konflikty mezi skupinami. Někdy je tomu dokonce naopak, sebevědomější skupiny se někdy můžou samy dobrovolně izolovat, uzavírat se a vymezovat vůči okolí, empowerment v tomhle případě vede paradoxně k dezintegraci. DOCK proto spolupracuje s De Vreedzame Wijk („Klidná Čtvrť“), projekt věnující se tréninku krizové komunikace a mediace konfliktů chce DOCK využít i v komunitní práci. Podle Jeffreyho je možná příliš velkým cílem dosáhnout mezi jednotlivými skupinami respektu, byl by spokojenej i s tolerancí a věří, že takový projekty můžou situaci pomoct.
V případě segregovaných komunit v ČR je, obávám se, na takovýhle úvahy zatím brzo a jejich empowerment – stejně jako boj proti diskriminaci, rasismu a dalším strukturálním problémům, který možnosti emancipace komunit výrazně omezujou – je teď jedním ze základních úkolů sociální práce.
14. listopadu 2023
#4 KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ PRÁCE V UTRECHTU – DESPECIALIZACE SOCIÁLNÍ PRÁCE A IDEOLOGIE PARTICIPATIVNÍ SPOLEČNOSTI
Když si povídám s místními o sociální práci, opakovaně se setkávám s obecnými a trochu nicneříkajícími termíny jako ‘sociální makléř’, ‘oblastní tým’ nebo ‘komunitní rozvoj’. Celkově se tady o ní mluví jinak než u nás, krátce se proto zastavím u současnýho konceptu sociální práce v Nizozemsku. Sice to bude dlouhý, ale konečně trochu kritický! Jak to teda funguje slovy Lydie Karnikova ve společnosti 2.0?
Podle Trappenburg a van Beek (2017), výzkumnic z Utrecht university (ve výzkumu s pozitivním názvem My profession is gone), došlo v Nizozemsku k dvěma výrazným změnám. První z nich je despecializace sociální práce, samostatně operující sociální služby nahradily oblastní multidisciplinární týmy a sociální pracovnice a pracovníci řeší celou škálu sociálních problémů (specializovaná –> obecná sociální práce).
Druhou je částečný nahrazení sociálního státu ideologií participativní společnosti. Podle ní si občané mají utvářet život sami, problémy nejdřív řeší svépomocí, druhým stupněm je rodina a komunita a teprve třetím profesionální sociální práce. Velká část pomoci se přesouvá z profesionálů na dobrovolníky z komunity a sociální pracovnice a pracovníci fungují spíš jako organizátoři (tady by řekli makléři!). Tento přístup by měl vést k sociální kohezi, osobnějšímu (mezisousedskýmu) přístupu a (samozřejmě) taky k finančním úsporám.
Foto: Utrechtský model sociální politiky
Despecializaci hodnotily účastnice a účastníci výzkumu dost pozitivně, multidisciplinární týmy dokážou řešit komplexní problémy, působí jako prevence přepečovanosti určitých skupin (to u nás dobře známe) a v neposlední řadě rozvíjí kompetence samotných sociálních pracovníků a pracovnic.
O dost hůř dopadla participativní společnost. Podle dotázaných zvlášť ty nejvíc potřebný často kolem sebe nemají síť, o kterou by se mohli opřít, nebo jí někdy naopak bohužel mají a ta je opakovaně stahuje dolu. K profesionální sociální práci pak „propadnou“ pozdě. Dobrovolníci nejsou vždycky spolehlivý a můžou snadno překračovat etický hranice (odsuzování, stranění, sledování vlastních zájmů). V neposlední řadě dochází k deprofesionalizaci samotný sociální práce, profesionálové ztrácí pole působnosti a v očích veřejnosti (a pozdějc i státu) se stávájí zbytečný.
Despecializace a hlavně posun k multidisciplinárním týmům je podle mě inspirativní. Co rozhodně chybí český sociální práci, je lokální koordinace a spolupráce, která většinou buď úplně chybí, děje se na papíře, nebo se jí v lepších případech ujímají sociální služby ve svým volným čase samy.
U participativní společnosti nezbývá než souhlasit s dotázanými. Obecně se mi myšlenka svépomocně fungujících komunit hodně líbí, přístup participativní společnosti je ale problematickej a celej trochu zavání neoliberalismem. Zaprvý, první krok „nejdřív se o sebe postarej sám“ je prostě hloupej a ignoruje praxí sociální práce ověřenej fakt, že to bohužel víc a víc lidí nezvládne. A to ne kvůli svý neschopnosti, ale kvůli strukturálním problémům od diskriminace až po prekarizovanou práci. To se může navíc stejně tak týkat celých komunit. Zadruhý, využití dobrovolnictví je skvělý, jen má sociální práci doplňovat a ne ji nahrazovat. A aspoň ještě zatřetí, finanční úspory uvádí článek v pořadí vládních motivací až jako třetí, já se ale trochu obávám, že spíš kandiduje na číslo jedna.
5. prosince 2023
#5 KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ PRÁCE V UTRECHTU – WERKWINKEL
Je úterý chvilku po obědě a ve společenský místnosti v centru De Nieuwe Jutter je docela živo. Právě probíhá werkwinkel, „obchod s prací“ a mě se ujímá Linda.
Werkwinkel je v podstatě nízkoprahová pracovní poradna. Funguje několikrát týdně ve třech lokalitách, individuální konzultace probíhaj pak na dalších šesti místech (např. v městský knihovně) v Utrechtu. Jejím cílem je probrat zájemcovy možnosti, a to při zohlednění nejen potřeby pracovat, ale i dalších oblastí, jako je bydlení, dluhy nebo třeba závislost. Linda i její kolegyně považujou za základní hodnotu udržitelnost, řešení musí být dlouhodobý a pokrývat všechny kritický oblasti.
Foto: Komunitní centrum De Niewe Jutter
To by asi nebylo nic novýho pod sluncem, takhle určitě pracuje spousta pracovních poraden a v ideálním vesmíru by tak měly fungovat i úřady práce, werkwinkel má ale v rámci systému sociální podpory specifický postavení. Jedná se o alianci šesti aktérů, jsou to neziskovky Buurtteam (o ní víc příště), DOCK a utrechtská dobrovolnická agentura, ale i městskej úřad práce, zdravotní pojišťovna a poslední subjekt jsem úspěšně zapomněl. Ty tvořej jádro projektu, spolurozhodujou o jeho směru a poskytujou mu sociální pracovnice a pracovníky, dalšími partnery jsou pak samotný zaměstnavatelé a soukromý pracovní agentury.
Sociální služba je tak na jedný straně nízkoprahová, na dobrovolný bázi a nabízí sociální poradenství bez jakýchkoli závazků, na straně druhý je ale přímo napojená na poskytovatele práce i finanční podpory. Díky jejich informacím může služba se zájemci plánovat efektivnějc, díky kooperaci aktérů může zájemce snadnějc napojit na další zdroje pomoci, např. podporu v nezaměstnanosti (v gesci úřadu práce).
Asi každýmu, kdo se někdy začetl do fungování českých úřadů práce, je docela smutno. I když pomineme ideologickej obrat, kdy funkci podpory nahrazuje funkce kontroly (k tomuhle zjištění asi stačí jakákoli návštěva pracáku, víc ale např. Gřundělová 2020, odkaz níž), maj úřady práce nedostatečný personální kapacity, pracovnice a pracovníci jsou přetížený a i kdyby se na hlavu postavily (věřím, že mnohý to dělaj), na poctivou sociální analýzu každýho žadatele prostě nemaj čas. Nedostatek personálu je způsobenej zoufalým podfinancováním ÚP, ale nejspíš i jeho špatnou pověstí mezi sociálním pracovnictvem.
V Utrechtu to řešej elegantně – úřad práce si díky werkwinkelu od sociálního poradenství částečně ulehčuje. Asi se dá předpokládat, že velkou motivací jsou úspory, a „privatizací“ služby se zároveň město šikovně zbavuje sociální odpovědnosti, výsledkem je ale široká platforma, která má informace, lidský i finanční zdroje a jejíž myšlenkou je sociální podpora, a ne sociální kontrola.
Stránky projektu: https://werkwinkelsutrecht.nl/
Článek Gřundělová (2020): Client experience of street-level activation practices: Implementation of discourage policy in the Czech Republic
5. ledna 2024
#6 KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ PRÁCE V UTRECHTU – BUURTTEAM
Ve stínu prosincový tragédie na filozofický fakultě jsem nejdřív trochu ztratil chuť přispívat irelevantními komentáři z utrechtskýho exilu, přidávám se ale k názoru, že i když se podobným extrémním činům nedá zcela vyhnout, dá se jim alespoň částečně předejít. Vedle omezení zbraní je důležitou cestou především posílení péče o duševní zdraví, stejně tak ale i posílení sociální pomoci. Situace, ve který se řada lidí propadá do chudoby a ocitá se v existenční nejistotě, nevyhnutelně vede k nárůstu extremismu a bohužel taky k hledání zoufalých řešení.
William mě vítá v prvním patře rozlehlý budovy, který skoro celý patří místnímu Buurtteamu pro čtvrti Rivierenwijk a Dichterswijk. Usadíme se v jedný z několika konzultačních místností.
Organizace Buurtteam („Tým pro čtvrť“) tvoří prostřední článek v utrechstským systému sociální práce, navazuje na sociální bázi (komunitní práci a činnost komunitních center), ale na rozdíl od ní se už věnuje primárně individuální sociální práci. A v podstatě hodně podobný tý, co známe z našich sociálních služeb, a to jak procesně – mapování obtížný životní situace, tvorba individuálního plánu, vyhodnocení – tak co se týče principů – dobrovolnost, anonymita atd.
Prvním velkým rozdílem je ale pole zájmu, Buurtteam se věnuje tzv. obecný sociální práci, nezaměřuje se na specifickou cílovou skupinu, naopak jeho expertízou je řešení komplexních sociálních problémů. Tým je složenej z odborníků z různých oblastí sociální práce a díky tomu je schopnej situaci posoudit v maximální šíři. Pokud je situace řešitelná např. napojením na komunitní síť, spolupracuje Buurtteam se službami sociální báze, pokud je naopak situace kritická v určitý specifický oblasti, předává Buurtteam klienta příslušný specializovaný sociální službě.
Srovnání s ČR je trochu obtížný, takhle asi mají fungovat městský sociální odbory, respektive sociální pracovnice a pracovníci na obci. Buurtteam je ale neziskovka, sice stoprocentně financovaná utrechtskou samosprávou a vázaná smlouvou s městem, díky šestiletýmu (a už brzo desetiletýmu) plánování je ale pořád nezávislejší než sociální pracovnice a pracovníci přímo v gesci samosprávy.
Buurtteam je navíc naprosto gigantickej! Funguje v osmnácti oblastech Utrechtu a pracuje v něm celkově kolem pěti set sociálních pracovnic a pracovníků. Tým pro čtvrti Rivierenwijk a Dichterswijk má dvacet pracovníků, přičemž v oblasti žije patnáct tisíc lidí. Kdyby existoval Buurtteam na Praze 6, měl by sto šedesát členů.
Jak už jsem zmínil, srovnání se situací u nás je těžký, k obecný sociální práci (v jinak dost specializovaným prostředí) určitě inklinuje řada organizací a dá se předpokládat, že funkci Buurtteamu u nás částečně nahrazuje síť sociálních služeb. I tak je ale pro mě fascinující, jak mohutnej a propracovanej systém sociální práce může město mít a kolik do něj vkládá úsilí i peněz. A jak daleko je od tohohle stavu třeba naše milovaná Praha. Mimochodem, průměrnej plat v Buurtteamu je 3 000 euro, to je sice lehce pod nizozemským průměrem, zároveň ale vysoko nad minimální důstojnou mzdou.
Foto: Utrechtské panorama
5. února 2024
#7 KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ PRÁCE V UTRECHTU – DE SOCIALE BASIS
Už jsem párkrát zmiňoval, že utrechtskej sociální model má tři úrovně – sociální bázi, obecnou sociální práci a sociální práci specializovanou. Kromě posledního příspěvku o obecný sociální práci (činnosti Buurtteamu) byly všechny ostatní od wijktafelu po werkwinkel věnovaný aktivitám v rámci sociální báze, bylo by teda dobrý konečně vysvětlit, o co přesně jde!
Institut pro sociální práci Movisie definuje sociální bázi („společenskou základnu“) jako síť neformálních sociálních vazeb, která obyvatelům umožňuje účastnit se sociálních vztahů způsobem, který zvyšuje jejich blahobyt, schopnosti a individuální potenciál. Funkční komunita staví na čtyřech základních pilířích – ekonomické jistotě jejích členů (stabilní práce, bydlení atd.), inkluzi (boji proti procesům sociálního vyloučení), kohezi (soudržnosti na základě sdílených zájmů nebo hodnot) a empowermentu (zajištění moci a zdrojů k prosazení potřebných změn).
Hlavním nástrojem k posílení sociální báze je komunitní sociální práce. Jejími sedmi základními úkoly je naslouchat místním, sbližovat a spojovat sousedy, pomáhat lidem získávat vliv, vyhledávat a formulovat společné zájmy, mediovat komunikaci v rámci komunit i mezi komunitami a stakeholdery, vytvářet otevřený prostor pro všechny hlasy v komunitě a nastolovat veřejnou agendu (např. medializovat sociální problémy, prosazovat změny atd.). Posilování sociální báze je realizovaný skrze síť komunitních center, sociální „makléře“ (např. wijktafel) i dobrovolnický sítě (např. gratis maaltijd).
Důraz na sociální bázi mě zaujal hlavně v jednom aspektu, díky němu se součástí sociální politiky stává nejen pomoc znevýhodněným skupinám, ale taky podpora zdravých a fungujících sousedství. Sociální politika není záchranná síť pro „selhávající“ články společnosti, ale má pomáhat všem. Takový chápání u nás podle mě chybí, nebo je aspoň ve výrazný menšině.
Leccos naznačuje srovnání sítě komunitních center. V Utrechtu je jen těch přímo napojených na místní samosprávu a fungujících na základě principů sociální báze dvacet čtyři (a existuje určitě ještě řada nezávislých). Tomu by v třikrát větší Praze odpovídalo přes sedmdesát takových center, realita je ale taková, že míst s podobným názvem najdeme nižší desítky a ty založený na obdobných principech (pro všechny generace, pro všechny sociální vrstvy, možnost aktivní participace atd.) bychom spočítali na prstech.
Z toho, co vidím tady v Utrechtu, ale třeba i v Břevnově díky KC Nesedím, sousedím, je přínos komunitních center pro místní sousedství neoddiskutovatelnej. Provozování komunitního centra v ČR ale v současný době vyžaduje ohromnou dávku entuziazmu a energii neustále bojovat o finance na přežití. A tak to bude do doby, dokud nezačneme podporu komunit vnímat jako běžnou součást místní, regionální i státní sociální politiky.
12. března 2024
#8 DOBRO DOŠLI Z UTRECHTU, TAK AKO?
Mám pocit, že v Utrechtu v novym roce sotva párkrát vyšlo slunce, sotva párkrát zapršelo a už jsem zas zpátky. Co si budu nejvíc pamatovat?
Foto: Zahrádka a kanál za domem
1) život na kole
Když jsem den před odjezdem prodal svuj grandmabike, bylo to jako zase se vzdát utrechtskýho občanství. Kolo je v Utrechtu zákon, na kole se jí, pije, vypráví, kouří, na kole se nejezdí rychle, ale jen tak se vozí, na kole se může cokoli a v autě se nemůže nic, auta musej počkat, jet jinudy nebo radši nejezdit vůbec. Na kole se jezdí i za deště, ale zásadně se nedává igelit na sedlo, to se před jízdou jen setře rukávem.
2) rozsah komunitní práce
Když jsem do Utrechtu odjížděl, věděl jsem, že komunitní práce má v Nizozemsku dlouhou tradici a je díky tomu mnohem víc rozšířená. I tak mě její rozsah šokoval, o hustý síti komunitních center jsem psal v příspěvku #7, o jejich participativnim charakteru v #3, o inspirativních komunitních a podpůrnejch aktivitách v #1 (sousedský stoly), #2 (komunitní večeře) a #5 (werkwinkel – „obchod s prací“).
3) veganskej regál v Albert Heijn
Na ten jsem se vydržel koukat desítky minut, šunky, salámy, bavorský klobásky little willies nebo veganská philadelphia. Sice zůstávám kvůli lásce k sýrům pořád vegetariánem, ale bejt veganem by bylo v Nizozemsku dost lehký, veganský varianty maj totiž i všechny restaurace, ale hlavně jsou veganský výrobky zpravidla za stejnou cenu jako jejich živočišný příbuzný.
4) oblastní sociální týmy Buurtteam
Organizace Buurtteam má v každý čtvrti (těch je v Utrechtu osmnáct) svůj sociální tým o cca dvaceti lidech. Ten se věnuje individuální obecný sociální práci (zaměřený na komplexní sociální problémy), řešení se ale konzultujou v kolektivu a sociální tým zároveň shromažďuje potřeby místních obyvatel. To je v českym kontextu uplná utopie, situaci jsem se pokusil porovnat v #6.
5) déšť, vítr, rovina a boulder
V Utrechtu většinu času leje, extrém byl říjen, kdy pršelo každej den a zpravidla hned několikrát. Lidi jsou ale zvyklý, před cestou kontrolujou meteoradar, pak stejně zmoknou, večer se usušej a ráno zase zmoknou. Do toho ale taky pořád fouká, samozřejmě vždycky do ksichtu. Utrecht je na uplný placce, protivítr ale snadno udělá mnohastupňový stoupání. A když máte převýšení pořád málo, jdete na boulder, místní nejoblíbenější sport. Během jedný mý návštěvy se na stěně protočilo tak sto padesát lidí a po dlouhym pozorování jsem dospěl k závěru, že jsem jednoznačně nejhorší. Moje dětský trasy byly ale díky tomu pořád volný.
6) Sociální pracovnice a pracovníci maj normální platy!
Sice v rámci holandskejch platů lehkej podprůměr, ale můžeš si dovolit bydlet ve městě a dokonce mít rodinu, šílený.
7) Je Nizozemsko fakt tak skvělý?
Já nevim. O neoliberálnim pozadí nizozemský sociální politiky jsem psal v #4 a vliv kapitálu dobře ilustruje fakt, že hlavní trasa z utrechtskýho nádraží do centra vede – jen tak náhodou – kilometr dlouhym nákupnim centrem. V podzimních volbách pak vyhrál se svojí antimigrační a antiislámskou rétorikou Geert Wilders (o tom lidi v Utrechtu dost neradi mluvěj). Na druhou stranu, v mnoha otázkách je Nizozemsko (aspoň zatim) o dost tolerantnější společnost. Viditelně to např. platí v oblasti práv menšin (národnostních, ale i LGBTQ+), komunity maj svý kulturní centra, festivaly a třeba v centru Utrechtu jsou duhový přechody. Samotná sociální politika je pak dost propracovaná, působí funkčně (aspoň v Utrechtu) a hlavně do ní teče hodně peněz. A v Utrechtu je život hrozně pohodlnej.
Chtěl bych v Utrechtu žít? Nikdy! Miluju Prahu, stres, troubení, smrad výfukovejch plynů, nasraný lidi v emhádéčku, ale hlavně to, že je toho potřeba tolik změnit a že nám to bohatě vystačí na celej život.