Jak byste definoval wellbeing ve vzdělávacích institucích? Jak by to ve školách mělo vypadat, co by v nich děti a pedagogové měli dělat, zažívat a cítit?
V rámci pracovní skupiny pro wellbeing pod Partnerstvím pro vzdělávání 2030+, kde participuji jako zástupce ministerstva školství, jsme došli k tomu, že wellbeing je, když se ráno do školy těším na to, co bude. Ať už z pozice pedagoga, dítěte, nebo i rodiče. Těšení vyvolává zvědavost. A zároveň je třeba, aby prostředí zajišťovalo jednu ze základních maslowových potřeb, kterou je pocit bezpečí. A to nejen fyzického, ale i toho psychického, mentálního bezpečí.
Byl bych nerad, kdybychom koncept bezpečného prostředí ve škole degradovali pouze na to fyzické bezpečí, na to, že máme zajištěné kamerové systémy, vrátného a tak dále. Je třeba, abychom se bavili také o tom psychickém. A to souvisí především s budováním vztahů ve škole. Za vztahy mezi učiteli v pedagogickém sboru by se dalo říci, že je odpovědný ředitel školy. A učitel je zodpovědný, resp. spoluzodpovědný za budování vztahů ve třídě.
Bezpečí je bazální podmínku vzdělávacího procesu. Jak můžeme podpořit učitele, aby mohli a uměli bezpečný prostor nastavovat?
Není to jen o přístupu pedagoga, ale všech aktérů. Na tom, aby se děti cítily ve škole bezpečně, mají samozřejmě podíl nejen učitelé, ale i žáci. Dále zřizovatel, který vytváří podmínky. Materiálně-technická složka je zde důležitá, vidíme, že ve školách, které jsou otevřené, areálové, kde žáci i učitelé mají volný prostor, tam daleko více zažijete pocit bezpečí a vzájemné sounáležitosti. A také se na tom podílí rodiče a to, zda dítě doma nezažívá stresové prostředí. Když se rodiče večer doma pohádají, má to samozřejmě velký vliv na výkon dítěte ve škole i na jeho pocit bezpečí. Takže to je další aktér.
“Byl bych nerad, kdybychom koncept bezpečného prostředí ve škole degradovali pouze na to fyzické bezpečí, na to, že máme zajištěné kamerové systémy, vrátného a tak dále. Je třeba, abychom se bavili také o tom psychickém bezpečí.”
My nabízíme učitelům ve spolupráci s neziskovým sektorem různé nástroje podpory, např. metodiky socio emočního učení, také byla připravena karta identifikace ohroženého dítěte, aby pedagogové věděli, na koho se obrátit, když dítě vykazuje známky ohrožení.
Na ministerstvu jsme současně ověřili a připravili zavedení systémového financování, říkáme tomu institucionalizace školních psychologů a speciálních pedagogů. Zatím na základních školách, budeme dále pokračovat na střední školy a uvažuje se i o mateřských školách, ale tam je to zatím v debatách. Chceme, aby každá škola měla nárok na úvazek tohoto odborníka. Ale při počtu škol, které máme v České republice, to je 11 tisíc, opravdu nebudeme schopni zajistit takové množství odborníků. Tolik jich nemáme a ani by to neunesl státní rozpočet.
Nedostatek odborníků na duševní zdraví dětí je v České republice palčivý problém. Jak tuto situaci, navíc s omezeným rozpočtem, řešit?
Musíme se bavit o tom, na jakém území a pro jak velké školy tyto služby zajistit samostatně a na jakém území je zajistit tzv. sdíleně. A do budoucna také o efektivitě vzdělávacího systému.
V tuto chvíli to vypadá tak, že školy do 180 žáků budou mít odborníky sdílené, zajištěné školským pedagogickým zařízením (typicky pedagogicko psychologickou poradnou) a školy nad 180 žáků budou mít s ohledem na velikost a specifika školy odborníka od polovičního úvazku výše, který bude působit přímo na škole. Víme, že psycholog ve škole hodně pomáhá nejen dětem, ale působí pozitivně i na pedagogy, což je strašně důležité. Jenom vyrovnaný učitel dokáže utvářet zdravé a dobré vztahy ve třídě. A o vztazích je to především. Máme k tomu ještě nástroj třídnických hodin, kdy chceme opravdu hodně posilovat třídnickou práci.
Jak ukazují aktuální výzkumy, klima ve třídě je klíčovou podmínkou školní úspěšnosti (viz výzkum pod vedením Ireny Smetáčkové z katedry psychologie PedF UK). I na to se jako ministerstvo ve spolupráci s českou školní inspekcí aj. snažíme upozorňovat odbornou veřejnost i rodiče, protože jako společnost jsme bohužel svým nastavením orientováni výkonově.
Vztahy proto mnohdy nejsou ve školách prioritou…
V momentě, kdy okolí vytváří tlak, tak ani nemohou být. Dám příklad - je to i systémem přijímacího řízení. Ve chvíli, kdy máte přetlaky, musíte použít rozřazovací testy. Tím tlačíte učitele k tomu, a škola je podle toho často i hodnocená, aby děti co nejlépe připravil na přijímací řízení. Bohužel až teď jsme udělali reformu přijímacího řízení na střední školy a chceme v tom pokračovat dál.
Neříkám, že znalosti nejsou důležité, jsou velmi důležité. Jenomže se ukazuje, že tam, kde jsou dobré vztahy a bezpečné klima ve třídě, ve školách, tam se toho žáci naučí daleko více. Dosahují vyšších akademických výsledků a lepších akademických dovedností. Což je důležité. A tohle musíme neustále rodičům vysvětlovat, protože čas od času se setkávám i já s názorem “to chcete, aby si tam ty děti jenom hrály?”
Společnost se v posledních letech výrazně proměňuje a s tím se mění i školy, počet dětí, které mají problémy s učením, chováním nebo psychického rázu, narůstá. Co se s tím dá dělat?
Ano, dynamika změny společnosti v době covidu byla ohromná a bohužel jsme z jednoho náročného prostředí vyšli a do druhého jsme vstoupili - a to je riziko válečných konfliktů. Obrovskou roli hraje masifikace médií, hrnou se na nás informace ze všech možných kanálů v online přenosu, což vyvolává pocit strachu a stresu a samozřejmě to neprospívá našemu duševnímu zdraví. Nemám rád přirovnání jako “to je generace sněhových vloček”, protože si opravdu musíme říci, že společnost je dnes někde jinde. Naším úkolem, co jsme jako společnost a rodiče zanedbali - je budovat v dětech odolnost, resilienci. A neservírovat jim plno věcí jako na podnosu.
Myslíte tím, že dnešní děti nejsou odolné vůči frustraci?
Ano, už od narození máme plně saturované všechny potřeby, zároveň se ale na nás valí informace, které vyvolávají pocit strachu a pocit obavy, úzkosti. A virtuální prostor nás žene k jakési uzavřenosti, děti často tráví více času na sociálních sítích, než aby si budovaly kamarádské vztahy mezi sebou, takže neumí vztahy navazovat, ani se o ně starat.
A právě proto je wellbeing téma nejen pro ministerstvo školství, ale je to téma i pro vládu. Nedávná tragická situace na Filozofické fakultě to bohužel hodně ukázala.
Často se setkáváme ve školách s projevy agrese a čím dál častěji se šikanou a ta agrese je mnohdy způsobená frustrací z toho, že si nikdo nevšímá potřeb žáka, nesaturuje je. Nebo s dítětem nějakým způsobem pracuje špatně. Proto chceme zavádět při střediscích výchovné péče multidisciplinární týmy dětského duševního zdraví, které budou působit přímo ve školách. To je model, který ozkoušely neziskové organizace Fokus a SOFA, a který se upevňoval dobře. A je to zase další podpora pro žáky a i pro učitele, jak pracovat s dětmi, které mají např. odlišné projevy chování.
Jak může k většímu wellbeingu a bezpečí na školách a tím i k lepším školním výsledkům žáků přispět sociální práce?
Sociální práce je jedním z mnoha prvků, role sociálního pracovníka je klíčová. Je však potřeba souhra všech aktérů k tomu, aby byla sociální práce úspěšná a zajistila pro žáky lepší vzdělání. Tady se bavíme o nastavení a budování určitého zázemí pro to, aby se socio-ekonomicky znevýhodnění lidé mohli dostat ven z bludného kruhu chudoby, např. o zákoně O sociálním bydlení. V České republice je problém, že sociální pracovníci nemají ke své práci vhodné podmínky. Když se do kruhu chudoby dostanete, velmi špatně se dostáváte ven.
“Příprava a diskuse nad tématem propojení škol a sociální práce probíhá už dlouho. Myslím si, že to vyústí v to, že budeme předkládat do zákona o pedagogických pracovnících vymezení sociálního pedagoga jako jednoho z pedagogických pracovníků.”
Ale zaplať Pán Bůh se toho teď děje hodně. Ať už jde o revizi dávkového systému, kterou představil pan ministr Jurečka, o projednávání nového zákona o sociálním bydlení, který předkládal pan ministr Bartoš, nebo o indexové financování a změny, které v tom systému chystáme my. Ty změny jsou komplexní a jednotlivá ministerstva na nich spolupracují.
Co je pro takovou úzkou a koordinovanou spolupráci odlišných světů, jako je vzdělávání a sociální práce, klíčové?
Já si myslím, že ty světy se čím dál více přibližují. A čím dál více škol se učí spolupracovat se sociálními pracovníky, mnohdy i s orgánem OSPOD. To je pro ně velký partner, jak identifikovat ohrožené dítě, případně začít dávat podněty, začít pracovat s rodinou. V mnohých případech se nám to daří a v některých případech se nám to kruciálně nedaří.
Vždy je potřebná spolupráce na místní úrovni. My ji můžeme nastavit na úrovni národní, nějakým způsobem ukotvit v zákonech sociální práci ve vztahu ke vzdělávání. A to se děje. Vyjednáváme různé modely sociální práce ve školách, je to zakotvené i ve Strategii 2030+. Jednáme s ministerstvem práce, ministři měli několik setkání, kde jsme dohodli nějaký rámec, připravujeme novelu školského zákona, kde se budeme zabývat i definicí školského poradenského pracoviště.
Příprava a diskuse probíhá už dlouho a myslím si, že to vyústí v to, že budeme předkládat do zákona o pedagogických pracovnících vymezení sociálního pedagoga jako jednoho z pedagogických pracovníků. Musíme vytyčit jeho kompetence a zajistit sociální práci ve škole skrze obec.
Akcentujete význam obcí a samospráv, jaká je jejich úloha v zavádění sociální práce do škol?
Každý z nás se velmi rychle může dostat do sociálních problémů a rodiče v takovém případě musí vědět, kam se obrátit, škola je musí umět správně navést. Obec by neměla zajišťovat jen orgán sociálně-právní ochrany dětí, ale i preventivní složku sociální práce. Je to souhra mnoha faktorů, včetně zajištění základních potřeb, jako je třeba bydlení. Já jsem např. prošel ubytovny v Janově a pro tyto rodiny je to, zda pošlou nebo nepošlou dítě do školy, až na nějakém pátém nebo šestém místě, protože denně bojují o život, dítě tam nemá žádný prostor. Takové dítě bychom měli chválit, když do školy přijde a ne ho trestat za to, že nemá pravítko.
Tím chci říct a zdůraznit, že sociální práce je strašně důležitá a pro jednotlivé aktéry - pro školu, nebo rodiče - by nemělo být podstatné, jak bude přímo zajištěná, ale měla by jim být dostupná.
Celé grow spočívá na obcích, protože ony jsou zřizovatelé škol a současně jsou povinny zajistit na celém svém území sociální službu. Mají takzvaně střednědobý plán sociálních služeb a na něj potom dostávají finanční prostředky, zatím prostřednictvím normativního financování, ale vidíme, že je to dlouhodobě neudržitelné. Jako ministerstvo nastavujeme vnitřně podmínky všem školám, ale nezohledňujeme specifika některých škol.
Přitom víme, že pokud daná škola vzdělává žáky ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí, tak potřebuje zajistit některé další služby a další podporu. Proto připravujeme indexové financování, aby takové školy dostaly více finančních prostředků, a aby disponovaly volnými finančními prostředky na zajištění těch specifik, která potřebují, ať už je to sociální práce, nebo nějaké další podpůrné pozice, zajištění dalších služeb pro děti, případně i pro danou komunitu.
Reálně by to mělo nabíhat v roce 2025-26, což je dlouhodobý výhled, který se diskutoval uvnitř ministerstva, protože to musí projít legislativním procesem. Čili, berte to hodně s rezervou, nicméně na návrhu indexového vzdělávání se již pracuje.
Jak takové indexové financování škol vypadá?
Indexové financování se vztahuje k tzv. socioekonomickému statusu žáka, resp. školy a index má zabezpečit vyšší finanční prostředky škole, která vzdělává vyšší procento dětí a žáků ze socioekonomicky znevýhodněného či kulturně odlišného prostředí. Je to z toho důvodu, že chceme těmto školám poskytovat vyšší prostředky na jednotlivé podpůrné pedagogické pozice a na jednotlivé nástroje, které mohou využívat pro zvýšení kvality vzdělávání žáků i pro zlepšení celkového klimatu školy.
V současné době se realizuje pilotní ověření ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem (NPI) ve 400 základních a středních školách na území České republiky, kde NPI je takovým odborným garantem projektu a má po jednotlivých krajích rozprostřenou síť lokálních konzultantů, kteří se školami spolupracují.
Princip je následující. My jsme připravili na začátku ve spolupráci s odborníky (Danielem Prokopem a PAQ Research, Českou školní inspekcí, NPI, s opravdu etablovanými lidmi v této problematice) sadu kritérií, do které jsme nalili data, která jsme měli. Abychom mohli vyhodnotit školy, které jsou segregované, případně které vzdělávají vysoké procento dětí a žáků z socio-ekonomicky znevýhodněného prostředí a takzvaně je “oindexovat”.
To jsme provedli a školy, které měly nejvyšší index, byly postupně vyzvány k tomu, aby zpracovaly ve spolupráci s odborníkem z NPI plán aktivit, který bude škola realizovat pro zvýšení kvality vzdělávání svých žáků.
Na začátku jsme měli připravené i určité modelové formy, resp. takové balíčky, ať už vzdělávání pedagogických pracovníků, snídaňové kluby pro žáky, zajištění volnočasových aktivit pro žáky, ale i zajištění výletů, exkurzí atd. Nechtěli jsme školám dát vybrat plošně, ale chtěli jsme vyzkoušet různé typy podpory a současně aby spolupracující odborníci řekli, zda daný typ podpory je pro školu vhodný a mohli je postupně vyhodnocovat. Patří sem i pozice sociálního pedagoga, resp. zajištění sociální práce a to jsme hned od začátku začali evaluovat.
Ukazuje se, že ve velké většině škol, které tuto pozici mají obsazenou, zajišťuje sociální pedagog sociální práci, ne pedagogizaci rodiny. Což indikuje k tomu, že v některém typu škol je více potřeba zajištění sociálního pracovníka. A s tímto jsme vstoupili v jednání s MPSV, které primárně podpořilo ty obce, kde máme vytipované školy. Projekt se realizuje z Národního plánu obnovy a cílem je propojit vzdělávání a sociální práci a také tento model ozkoušet.
Hovoříme o pozici sociálního pedagoga, vy už jste zmínil i to, že pracujete na novele zákona o pedagogických pracovnících, kde by tato pozice měla být popsána a ukotvena. Je nějaký konkrétní výhled, kdy by změny v zákoně mohly být přijaty?
Teď je to v legislativním plánu ministerstva, ale kdy přesně to bude, nejsem nyní schopný říct. Toto má v kompetenci pan ředitel Mušuta. Myslím si však, že ta novela bude předložena ještě tento rok.
Jak hodnotíte spolupráci ministerstva školství a ministerstva práce?
Já myslím, že ta spolupráce je výborná, ministři našli společnou řeč, ať už v tématu sociální práce ve školách a zajištění sociální práce, ale třeba i sdílení dat, což je velmi potřeba. Komunikujeme i ohledně chystané revize dávkového systému, aby byly zajištěny opakující se platby za vzdělávání a příslušné dávky šly za školou. Diskutujeme problematiku úhrady obědů ve školách, tak aby to nebylo roztříštěné mezi dva resorty, ale aby se to nějakým způsobem sloučilo. Aktivně se účastníme i příprav zákona O ochraně zájmu ohroženého dítěte a ohrožené rodiny, který má velký potenciál rovněž ve vztahu ke vzdělávání. Takže co se týče spolupráce s ministerstvem práce, ta je v tomto volebním období bez problému. Nacházíme společná řešení a společnou řeč. Doufejme, že ty nejzásadnější kroky se stihnou do konce volebního období.
Jak se k problematice mezioborové spolupráce staví ministerstvo práce? Podporuje nějakou konkrétní možnou formu sociální práce na školách?
Pokud práce probíhá na školách, tak zatím je ta dikce, že to hradí rozpočet ministerstva školství, pokud se jedná o sociální práci na obcích, tu hradí ministerstvo práce. To vypsalo stínovou výzvu z fondů na zkoušení různých modelů. V tom nám šlo vlastně naproti a primárně se rozhodlo podpořit těch 400 škol, kde model zkoušíme. A proč o tom modelu pořád mluvím, protože on je hrozně důležitý pro vyjednání a přijetí všech potřebných zákonů. My na něm evaluujeme to, že to opravdu funguje a pomáhá a zároveň nastavujeme mantinely tak, abychom toho zajistili co nejvíc a co nejlépe.
Co se týče detailů evaluace, nemám podrobné informace, ale je zajištěna nezávislým subjektem, Ústavem výzkumu a rozvoje vzdělávání.
“Ukazuje se, že pokud zajistíte stravu, pokud zajistíte dítěti základní potřeby a pomůžete rodině z velkých sociálních problémů, pak bude dosahovat vyšších výsledků ve vzdělávání.”
Je nějaká forma sociální práce, kterou byste označil za dobrou praxi, kterou by stálo více využívat a šířit?
Ať už se jedná o práci sociálního pedagoga nebo sociálního pracovníka, který působí na škole, asistenta pedagoga pro žáky se znevýhodněním, nebo koordinátora mentorského programu pro žáky atd., vždy je to v kompetenci ředitele školy a on volí cílenou podporu ve spolupráci s odborníky. Může si zvolit pedagogické intervence typu odpolední doučování, doučování během letních prázdnin, nebo třeba nějakou psychosociální intervenci, podporu duševního zdraví, dobře funguje case management, nebo zážitkové vzdělávací programy. Je potřeba to nějakým způsobem kombinovat s ohledem na potřeby školy a konkrétních žáků.
Nerad dávám prohlášení typu “tohle bude určitě fungovat”, protože ono to pak často nefunguje a jsou zapotřebí změny, přizpůsobení daným podmínkám a specifikům. Takže vám asi úplně neřeknu, co bych označil za příklady dobré praxe. Nicméně, ukazuje se, že pokud zajistíte stravu, pokud zajistíte dítěti základní potřeby a pomůžete rodině z velkých sociálních problémů, pak bude dosahovat vyšších výsledků ve vzdělávání. To je dané.
Jsem zastáncem toho, že je potřeba co nejvíce investovat do dětí a žáků, kteří jsou tzv. nejpotřebnější, protože pochází ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí. Zvýší se tím vzdělanost celé dané společnosti, je to přirozený proces soutěžení. Když vytáhnete čtyřkaře nebo pětkaře na dvojky, tak ti, kteří mají dvojky chtějí automaticky jedničky a začnou se více učit. Je to otázka prestiže.
Jestli tomu dobře rozumím, jedná se o jakýsi “koktejl intervencí” na míru, za jehož namíchání zodpovídá odborník ve spolupráci s ředitelem školy.
Ano, odborník z Národního pedagogického institutu, který je s těmi školami a týmem kolegů v dennodenním kontaktu.
Často je tam velmi důležitá úloha zřizovatele. Bohužel jsou obce, které vymezují tzv. segregační spádové obvody. Obětují jednu školu, kam segregují děti ze znevýhodněného prostředí a samozřejmě, čím víc se tam ten problém kumuluje, tím je to pro tu školu horší co se týká zvládání. Školy často propadají hlouběji, dětí ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí je víc a víc a z tohoto začarovaného kruhu je těžké se dostat.
Existuje řešení, jak zamezit vzniku segregovaných škol?
Připravujeme ho a právě na tom rovněž spolupracujeme s ministerstvem práce. Jde o propojení dat z dávkových systémů, registru žáků a ze školních matrik, abychom měli komplexní obrázek o situaci na školách. Současně chceme, aby obce vymezovaly spádové obvody na internetu podobně, jako se vymezují volební okrsky. Aby bylo krásně viditelné území, kde mají spádový obvod. A v momentě, kdy budeme mít data o příjemcích dávek, data ze škol a spádové obvody, budeme vědět, kde se nám ty děti kumulují a budeme moci daleko lépe identifikovat segregační vyhlášku.
Protože spádovost obcí je omezená obecně závaznou vyhláškou obce, budeme moct dát podnět na ministerstvo vnitra k nápravě. Jedině ministerstvo vnitra může říct obci ne, tato vyhláška je špatná, musíte přijmout novou vyhlášku, jako tomu bylo třeba v případě vyhlášek obcí zakazujících sedět lidem venku na ulici.
Kdy by tyto změny mohly být reálné?
To bohužel nemohu v tuto chvíli říci. Dlouhodobě jednáme s katastrálním úřadem a vymezení spádových obvodů je připravené, ale v cestě stojí překážky ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Můžete v závěru stručně shrnout nejdůležitější nadcházející kroky, které povedou k pozvednutí wellbeingu na školách?
Za systémovou úroveň je to revize dávkového systému, zavedení nového rámcového vzdělávacího programu, kde bude téma wellbeingu ukotveno, indexové financování pro školy, zajištění dostatečných finančních prostředků pro podpůrné pedagogické pozice. S nárokovostí financování školních psychologů a speciálních pedagogů přišla ve svém prohlášení i vláda. Dále je to kvalitnější příprava pedagogických pracovníků a zajištění návazných služeb.
Co byste školství popřál do dalších deseti let?
To je opravdu složitá otázka… Přál bych mu, aby i ono se cítilo v bezpečí, aby mělo zajištěné podmínky. Finanční škrty, hrozba stávkou a tak dál, to vlastně celý segment školství nějakým způsobem ohrožuje. Říkám to možná obrazně, ale myslím si, že je strašně důležité, cítit stabilitu a nějakou kontinuitu. Takže bych školství popřál bezpečí, stabilitu a kontinuitu.
Rozhovor vznikl u příležitosti Týdne pro wellbeing ve škole, který ve dnech 13. - 20. února pořádala platforma Partnerství pro vzdělávání 2030+.
BIO
Ing. Ferdinand Hrdlička působí jako zmocněnec MŠMT pro wellbeing, dětské duševní zdraví a ústavní a ochrannou výchovu. Tématem sociální práce ve školách se zabývá dlouhodobě, předtím působil na Úřadu vlády na Odboru pro sociální začleňování, v Agentuře pro sociální začleňování. Je jedním z autorů Národního plánu obnovy, jehož součástí je pilotní podpora 400 škol s vyšším poměrem sociálně znevýhodněných žáků, jejímž cílem je navrhnout a ověřit systém indexového financování škol a a reagovat tak na nerovnosti ve vzdělávání.
Pro streetwork.cz připravila: Michaela Burdová