Těsně před Vánocemi obdržel blanenský nízkoprahový klub PVC pod jeho vedením čestné uznání v rámci výroční ceny Časovaná bota. Jde o ocenění za dobrou práci a dosažených výsledků v oblasti streetworku a nízkoprahových programů, které uděluje každoročně Česká asociace streetwork. Kromě vedení nízkoprahového klubu PVC se podílel jako organizátor nebo odborný garant kurzů Gabriel a Pramen, v jehož rámci bylo vyškoleno přes dvě stě pracovníků nízkoprahových klubů z celé republice. Byl také při zavádění nízkoprahových klubů na Slovensku. A když byl blanenský PVC klub, patřící Sdružení Podané ruce, před dvěma lety ve finanční krizi, místo propuštění svých podřízených, raději tři měsíce pracoval bez mzdy. Věnujete se hlavně dospívajícím. Jaký jste byl Vy během dospívání?
Myslím si, že z mého pracovního pohledu jsem byl spíš outsider. Dospívající nemají co dělat, tráví svůj čas s partou venku a já jsem hrál vodní pólo, dělal jsem triatlon. Většinou tam byli lidé starší než já, takže jsem nebyl se svými vrstevníky.
Co rád děláte?
Teď hraji lakros a baví mě paragliding. S kamarády jsme chtěli vyzkoušet jaké to je dívat se na zem z výšky. Udělal jsem si na to kurz a lítám už dva roky. V Blansku pro to ale nejsou podmínky, tak vyrážím třeba do Beskyd nebo Slovinska.
Čím jste chtěl být?
Ve druhé třídě jsem chtěl být jako táta cestářem. Chtěl jsem řídit sypač s radlicí.
Jak jste se dostal k práci vedoucího nízkoprahového klubu v Blansku?
Jsem vzděláním inženýr ekonomie, ale ve třetím ročníku na vysoké škole jsem dostal nabídku, že bych mohl v Blansku rozjet projekt, který by se zabýval prací s dospívajícími a prevencí drogových závislostí. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak funguje nezisková organizace.
Proč oslovili zrovna Vás?
V té době jsme se motali kolem sdružení Kotlík, teď už je to sdružení Ulita a stavěli jsme čajovnu, takže jsem byl oslovený jako jeden z lidí, který byl aktivní, a protože jsem měl alespoň nějaké znalosti o neziskových organizacích ze školy.
Jak jste mladé lidi v začátcích dostali do klubu?
Terénní prací neboli streetworkem. Bylo to docela jednoduché. V té době asi třicet čtrnácti až sedmnáctiletých lidí trávilo svůj volný čas sezením na kašně na náměstí Republiky. Kolega streetworker se sbalil a šel jim říct, že budujeme klub. Tehdy jsme fungovali v kině a dospívající, i když nejsou příliš destruktivní, ale jsou živí, byli schopní z toho prostoru během půl roku udělat kůlničku na dříví. Zároveň se nám potvrdilo, že Blansko potřebuje nízkoprahový klub pro mládež, a proto jsme vyjednávali s městem. Pak vznikly prostory na Sadové ulici, které fungují od září 1999.
Inspirujete dospívající z PVC?
Úplně takhle ta práce nefunguje. My provozujeme nízkoprahový klub pro lidi od třinácti do dvaceti let. Je to místo, kam můžou pětkrát týdně přijít a potkat se se svými vrstevníky. Najdou tu teplo, spoustu her jako stolní fotbal, ale mohou tu dělat věci do školy na počítači, je tu zkušebna pro začínající kapely, gramofony pro DJ, výtvarná dílna. Je to chráněné místo pro pobyt s kamarády a místo pro rozvoj. Jsou tu kontaktní pracovníci, kteří dospívající podporují v obtížných situacích a dělají praktické drobné kroky, aby ty obtížné situace mladí lidé nezažili. S tím, kdo přijde, se snažíme mluvit o tom, jak se mu žije. Posléze se dostaneme i k závažným tématům Například, jestli zažil násilí na vlastní kůži nebo on někdy někomu ublížil. Jak vychází s vrstevníky. Kam chce jít na školu. Jak by se měl chovat ve chvíli, kdy zažije násilí na ulici nebo jestli ví, jak poskytnout první pomoc třeba když se stane úraz na víkendové akci s kamarády a spoustu dalších věcí, jako prevence pohlavních chorob, a tak dále.
Přišel za Vámi někdo s vážným problémem?
Spousta mladých lidí má vážné problémy, minimálně to tak cítí. Každý den řešíme třeba konflikty s rodiči, s vrstevníky. Často někdo někoho zklame v přátelství i v lásce. Čtrnáctiletí zklamání v lásce prožívají většinou velmi intenzivně. Bavíme se i o problémech ve škole.
Když odejdete z práce, myslíte na ni?
Já jsem tady osm let a tuto práci dělám pro to, že ji dělat chci. Všichni tady z týmu si práci nosíme domů, ale měli bychom si to hlídat, protože člověk by si měl také odpočinout. Stejné to mají kontaktní pracovníci s uživateli drog, psychologové.
Co na dnešní mládeži obdivujete a co vnímáte jako problém?
To, co mi připadá jako silná stránka je to, že jsou hodně schopní navázat kontakt mezi sebou. Komunikovat s někým, koho úplně neznají. Dnešní doba podporuje komunikační dovednosti.
Slabou stránkou je to, že mladí těkají od něčeho k ničemu, veškerá jejich energie jde na zvládání světa. Je to dobou. Vše je multi a mega, je tu spousta možností. Není to ideální pro třináctiletého nebo čtrnáctiletého člověka. Ten v tom všem plave.
Přesto v Blansku končíte. Odcházíte do Prahy. Co vás tam čeká?
Stěhuji se do Prahy za přítelkyní a za prací. Budu pracovat v kanceláři České asociace streetwork, která sdružuje nízkoprahové kluby. Těchto klubů je po republice asi sto třicet. Blanenské PVC je poměrně známý klub, který během své existence ovlivňoval podobu této sociální služby i jinde v ČR. Za dobu existence jsme měli dvě stě padesát stážistů, vytvářeli jsme i metodiku. V Praze mám možnost to dál dotáhnout. Ovlivňovat, jak fungují kluby jinde v republice.
Nebude se Vám stýskat?
Na pozici vedoucího PVC jsem už osm let a to je pro mladého člověka ideální doba ke změně, jinak hrozí ustrnutí v názorech. Bude se mi hlavně stýskat po Blansku a kamarádech, rodině. Rád se sem podívám a možná se časem přistěhuji zpátky.
Aleš Herzog (* 1977) žije v Blansku. Vystudoval Ekonomicko- správní fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Během studia začal pracovat jako vedoucí neziskové organizace Prevcentrum Ulita. Postupně stál (společně se svými kolegy) u zrodu terénní práce s mládeží, nízkoprahového klubu pro mládež a terénního programu pro uživatele drog na okrese Blansko, které nyní provozuje Sdružení Podané ruce.
Týden u nás, původní titulek: Herzog se rád dívá na svět z výšky, 10.01.2007, Karolína Opatřilová
Foto Karolína Opatřilová