Napsali o nás (výběr z tisku): Šéf rokycanského nízkoprahového centra Petr Neumann říká, že trvalo několik měsíců, než romské děti překonaly nedůvěru a přišly se podívat.
Několik měsíců trvalo, než se děti z romské komunity v Rokycanech vůbec přišly podívat do místního nízkoprahového centra. Nevznikalo sice jen pro ně, ale především romská komunita je využívá. Některým to zpočátku rodiče i zakazovali a činnost centra zahalovali do fám. Mysleli si, že vzniká jen proto, aby Romy diskriminovalo. "Dnes, po téměř sedmi letech, už nás akceptují," konstatuje ředitel centra Petr Neumann.
V Rokycanech žije odhadem mezi sedmi až devíti stovkami Romů. Čtvrtina z nich je ve věku do 18 let a mohla by využívat služby vašeho zařízení, které se specializuje právě na romské děti a mládež. Kolik z nich je skutečně využívá?
Do dvou našich klubů chodí odhadem kolem 160 klientů. Poskytujeme jim zázemí, sociální služby i volnočasové aktivity. Velmi dobře se nám daří realizovat také individuální plánování služeb.
Co to znamená?
S každým individuálně plánujeme dosažení osobního cíle. Mladý člověk k nám přijde a chce si například najít práci. Zpočátku to vypadá snadno. Pro naši cílovou skupinu však není jednoduché práci sehnat. Klient musí často překonávat i strach zajít na pracovní úřad. Většina z nich má navíc jen základní vzdělání. Mladých, kteří si chtějí udělat střední školu, je strašně málo. Pár jich třeba začne, ale nedokončí ani první ročník.
V čem je problém?
Chybí jim motivace. Je to logické. V Rokycanech je dost fabrik. Pro pásovou výrobu středoškolské vzdělání nepotřebují. Když nastoupí se základním vzděláním, nějakou práci dostanou. Za ni i zaplaceno. Že jde o riziková pracoviště, to už si neuvědomují. Například těhotné ženy tam vůbec pracovat nesmějí. Pro Romy je metou základní vzdělání. Dochází mezi nimi i k velkému porovnávání. Řeknou: 'Já se základním vzděláním dělám v Borgesu a přijdu si na devatenáct tisíc čistého, co ty s tím učňákem? Stejně tu stojíš u pásu vedle mě. K čemu ti ten učňák byl?' I společnost už na ně hledí tak, jako že jsi Rom a stejně skončíš u pásu. Nemají motivaci.
Dá se to nějak změnit?
Dá, ale je to na strašně dlouhou dobu. Jak my je můžeme motivovat? Snažit se jim to vysvětlit: 'Se základním vzděláním skončíš u pásu, s tím středoškolským možná taky, nebudeš mít víc peněz, ale když se budeš snažit, můžeš sehnat i lepší práci.' Je ale těžké je přesvědčit, že další vzdělání má smysl.
S čím mají zásadní potíže?
Učíme je například orientaci v čase. Z nějakého důvodu s ní děcka z romské komunity mají problém. Setkáváme se s dětmi, kterým je dvanáct i více let, ale neumějí určovat hodiny, roční období, měsíce v roce, a to jim komplikuje běžný život. I v tom je jejich znevýhodnění.
Platí to i v jiných oblastech?
Ano. S dětmi jsme chtěli jet třeba na cyklovýlet. Na ulici se ale chovaly neuvěřitelně chaoticky a bylo to nebezpečné. Pak jsme zjistili, že neznají ani náznaky základů pravidel silničního provozu.
Proč tohle neznají? Může za to rodina, nebo nese vinu škola?
Oboje. Škola není připravena na romskou komunitu, jede stále v té české monokultuře. Rodina také díky sociokulturnímu prostředí 'zaspává' a nemá moc důvodů, proč to děti učit. Romská rodina ve většině případů neposílá děti do mateřských škol, kde jim jsou dávány základy. Jak vypadá zápis do prvních tříd? Přijde malé dítě a má odříkat básničku. Pochopitelně českou. Který kantor však dokáže posoudit romskou? Děti, o které my pečujeme, poznaly v prvních pěti šesti letech svého života jen romštinu, a to někdy ještě degenerovanou. Proto jsou pro ně začátky ve škole těžké.
Neposílají děti do školky? Je to typické pro jejich komunitu?
Já velmi nerad zobecňuji. Důvody mohou být různé. Rodina například nepracuje, jsou doma, tak proč by děti někam dávali. Bezpochyby školka také něco stojí a pro ně není jasný benefit, který z toho budou mít. Neuvědomují si, že jde o investici do budoucna. Takto nepřemýšlejí. Nejvíce prožívají přítomnost. Co se děje tady a teď. Vše v budoucnu je skryté, je jim to nesrozumitelné. Bůh ví, jak to vlastně bude.
Jak se o vás děti a mladí dozvídají?
Nejvíce působí, když si to ti malí řeknou mezi sebou. Na základě doporučení přichází valná většina našich nových klientů. To je ideální. Dozvídají se o nás i od sociálních kurátorů. Naši lidé také chodí na střední a základní školy. I tam jsou možnosti, jak je oslovit.
Návyky dítěte asi nezmění jen to, že sem dochází. Spolupracujete nějak s rodinou?
Chtěli jsme rozjet projekt nazvaný Sanace rodiny. Chodit do rodin, působit přímo tam. Přizpůsobit se podmínkám v rodině. Zprostředkovat jim i sezení s odborníkem. Rozkrýt některé rodinné problémy a také mladému člověku nabídnout nízkoprahové centrum. To má být doplňkem, ne zázračným všelékem. Neuspěli jsme s tím. Uspěly projekty na koupi varhan, výlety a další, ale to nezmění rodinnou situaci. To je věc, která mě hrozně mrzí. Mám pocit, že se význam pomoci scvrkává na nákup něčeho, co je konkrétně vidět.
Sanace rodiny. To je váš nápad?
Ne. Sanujte rodiny, to přikazuje odborům sociálně-právní ochrany dětí zákon. Ale to sami úředníci nezvládnou. Zástupce kraje proto nabídl neziskovkám: Pojďte a budeme sanovat rodiny v rámci společného projektu. Z ministerstva vnitra je možné čerpat peníze na nějaké vybavení. Ministerstvo vnitra ale už nemůže platit mzdy. O ty jsme žádali jinde a neuspěli jsme. Možná ale můžeme být vůbec rádi, že kraj dostane peníze alespoň na něco. I když to v pořádku není. Stát něco nařídí, ale nezajistí podmínky, aby bylo možné nařízení naplňovat. Nízkoprahová centra by díky tomuto projektu mohla překročit svůj vlastní stín, ale nemohou. A to je věc, která mě trápí.
Takže jak se vlastně v dnešní době žije neziskovým organizacím?
Těžko. Od nového zákona o sociálních službách jsme si slibovali, že se konečně vyrovná pozice státních služeb s těmi nestátními. Podle mě se to neděje. Zákon oddělil služby, na kterých se klient podílí finančně, od těch, které by měly být automaticky zadarmo. Mezi ně patříme my. Další podmínkou, aby služby byly placeny státem, je to, že budou poskytovány podle standardů kvality. My jsme nyní dostali výroční cenu a absolvovali i šetření kvality České asociace streetworku. Máme v ruce vysoké bodové hodnocení a naplnili jsme standardy kvality.
A to se neodrazilo na množství peněz, které jste dostali?
Ne. Naopak. Dotace z ministerstva práce a sociálních věcí je pokrácena o šílená procenta.
Mladá fronta Dnes, 03.02.2007, EVA BARBORKOVÁ