Vhled do současné praxe služby NZDM

Pracuji jako konzultantka pro některé pražské nízkoprahové kluby pro děti a mládež a poslední dobou uvažuji více než jindy o tom, co všechno má pracovnictvo v takové sociální službě ovládat.

Jde o jediný druh sociální služby pro děti, dospívající a mladé lidi, který nemá jasně vymezenou oblast, s níž se svými klienty*kami pracuje. To znamená, že nejde o službu, která by řešila "pouze" duševní zdraví, nebo rodinné zázemí, či domácí násilí nebo třeba závislosti. Pracovníci*ce se setkávají doslova se vším – většinou bohužel s kombinací obtíží v mnoha oblastech života dítěte a jeho rodiny.

Pracovníci*ce pracují s dětmi individuálně (např. se s dítětem pravidelně scházejí a třeba hodinu probírají jeho život), ale i skupinově – kdy se snaží dítě podpořit v jeho působení v kolektivu a prostě udělat skupině čas pěkný a prospěšný. Personální kapacity služby jsou však zpravidla výrazně podhodnocené.

Omezená kapacita

Realita je taková, že na směně bývají většinou dva sociální pracovníci*ce. Jeden z nich se během otevírací doby věnuje až 30 dětem, které mají zkušenost s nějakou dlouhodobě náročnou situací ve svém prostředí – tedy mají potřebu vyšší pozornosti a péče než děti z běžného prostředí.

Druhý pracovník*ce mezitím vede individuální schůzky, kde hodiny nasává těžké informace od dětí a mladých lidí, kteří s ním sdílejí své obtíže a traumatické zkušenosti.

Pro koho (ne)jsme?

Není výjimkou, že tyto služby začaly pochopitelně vyhledávat i děti s nějakým typem mentálního postižení v kombinaci se zanedbáním od rodiny. Někdy těmto dětem zařídí diagnostiku a následná doporučení od psychologa jako první právě až nízkoprah, rodina toho není ochotna nebo schopna z různých důvodů.

Jde tedy o neustálé lavírování mezi tím, jestli jsme ještě v hranicích naší služby a zda bychom třeba neměli děti se sníženým intelektem nebo dalším mentálním postižením odkazovat někam jinam.

Ale kam? A hlavně – není cesta děti zase oddělovat. Ony jsou v NZDM spokojené.

Je to chill místo, kde mají bezpečí, kontakt s ostatními vrstevníky a podporu šitou na míru (např. logopedická procvičování, nácviky hygieny…)

Služba má především reagovat na potřeby ve své lokalitě, ne si "vybírat" vhodné klientstvo – a co to vlastně je vhodný klient?

Reakce na aktuální dění ve společnosti

Na nízkoprahové kluby se obracejí školy a další instituce a volají po péči pro další a další děti.

Epidemie sebepoškozování je v plném proudu, mladí lidé si nevěří, predátoři v online prostředí mají celkem pohodlné pole působnosti, rodiny chudnou, u uprchlíků*ic se projevují dopady traumatu z útěku z mateřské země a syntetické látky volně dostupné ve večerkách způsobují předávkování. Pamatujete ještě na covid? Jak jsme se báli velkých dopadů na generaci do budoucna? Ano, stalo se to. Řada děcek, co byla tenkrát třeba od 5. do 8. třídy v podstatě pouze v online režimu, se doposud nevzpamatovala, najet do běžného fungování se jim nepovedlo a prožívají reálné sociální fóbie.

Aby toho nebylo málo a podpora konkrétního dítěte byla co nejrychlejší a měla dopad, musí pracovníci*ce klubů často shánět kapacity u terapeutů*tek, doprovázet klienty*ky na úřady, být ve spojení s třídními, vyjednávat s lékaři*kami a všechny tyto instituce také koordinovat tak, aby společná podpora pro dítě dávala smysl, zbytečně se neprotahovala a ve výsledku neprodražovala.

Budoucnost?

Přála bych si pro pracovnictvo těchto klubů vyšší uznání – finanční i lidské – a navýšení pracovních úvazků ve službách, kde "padají na hubu". Přesto jsou nízkoprahy v očích (někdy i odborné) veřejnosti vnímány jako taková družina zdarma pro chudé děti.

To je úplný mýtus, který opomíjí veškerou práci a nasazení lidí, kteří jsou v klubech zaměstnáni, a hlavně opomíjí obrovské množství dětí, které jsou na první pohled z rodin "kde jsou peníze, rodiče mají vysoké školy a jsou vzorní".

I takové děti kluby vyhledávají a řeší celou řadu často těch nejzávažnějších témat.

Přála bych si pro pracovnictvo těchto klubů i další důstojné podmínky – tedy, aby byly sociálními pracovníky*cemi a nemuseli k tomu dělat zároveň i fundraising, marketing, úklid, opravy klubu apod. Přeji jim, aby prostory, které jim poskytne např. městská část, byly útulné, zrekonstruované a reprezentovaly na první pohled to, co služba dělá – bezpečí pro děti a mladé v nouzi. Aby nemuseli se svěšenou hlavou děkovat za pár tisíc korun, o které musí neziskovky bojovat v "soutěžích o hlasy zákazníků" v projektech korporátů a které jsou nutné pro fungování služby.

Prosím, je-li to ve vašich možnostech – podpořte svůj nízkoprah ve své lokalitě – finančně, materiálně, svými službami, nebo jako dobrovolníci*ce.

Dobrý klub ve vaší lokalitě má vliv i na vaše děti a jejich kámoše a kámošky.

Autorka: Tereza Kvapil Baudišová, konzultantka v projektu Klíč – case management s dětmi a dospívajícími v hlavním městě Praze, České asociace streetwork