Mohl ze mě být druid
Jak jsi se dostal k nízkoprahové práci a kdy jsi v terénu působil?
Tipl bych si, že jsem nastupoval do terénu TP SANANIM v roce 1995 a 2000 jsem mohl končit. Devadesátky. Zlákal mně Petr Hrdina, můj spolužák ze základky a kamarád, já studoval psychologii a religionistiku, zajímal jsem se o germánské a keltské náboženství. Když jsme se viděli, říkal mi, co dělá. To pro mě bylo hodně neuchopitelný, ale bavili jsme se o psaní časopisu Dekontaminace, a ten motiv nastoupit do SANANIMU bylo právě psaní. Když jsem nastoupil do terénu, tak jsem teprve jako hlavní nadřadil psychologii nad religionistiku. Může za to Petr Hrdina, těžko říci, zda mu za to poděkovat, nebo vynadat, mohl ze mě být druid.
Jak na toto období vzpomínáš, především z hlediska klientů, formy práce apod.?
Nevím, jaký to je teď, neznám současný otevřený trh, nedostanu se tam, stálo by to za stáž. Srovnání neřeknu. Fantazijně mi přijde, že rozdílem je doba bez mobilních telefonů, obchod probíhal otevřeně. Vzpomínám na Kaprovu ulici v Praze 1, kde klienti korzovali ve dvojicích a trojicích jako o přestávce ve škole. Mezi nimi byli dealeři, vše to splývalo. Tam tehdy byli i prodejci, kteří nebrali (Afgánci, arabové), bylo tam hodně heroinu, nebyly opioidní léky, pak tam bylo hodně rohypnolu jako substituce, když neměli co nakoupit. Pro mě to bylo alespoň z počátku strašně exotický, neuvěřitelný, divoký, syrový.
Pozoruješ situaci, kdy někomu jde o život, ale překračují a míjejí ho bytosti blízké, protože je to nekomfortní. Bylo to silný.
Mám jeden silný zážitek z Kaprovky, u popelnic ležel kluk, modrý, předávkovaný, nitkový tep, neměli jsme naloxon. Dali jsme jej do stabilizované pozice, volali sanitku, lidi chodili okolo. Pozoruješ situaci, kdy jde někomu o život, ale překračují jej bytosti blízké a míjí ho, protože to je nekomfortní. Bylo to silný. A my jsme byli nevybavení na tuto situaci, daleko k profíkům.
Terénní tým TP SANANIM tehdy měl 4-5 lidí na půl úvazku, pracovali jsme jen odpoledne, používali jsme zázemí káčka. Vybavení pracoviště byla taška, později taška a telefon. Vlastně to není komplet, měl bych říct, že vybavení pracoviště byl tým, taška a tel. Ale bez zázemí, a to bylo to zvláštní. Neměli jsme zdravotníka v týmu, až ke konci mého působení nastoupila zdravotní sestra.
Jak jste se učili?
Inspirací byly cizí programy, kde to byla zavedená metoda. To bylo skvělý, ale vedlo mne to právě k zamyšlení o rolích. Něco si importuješ, aniž by ses tím hlouběji zabýval, a mně po čase přišlo důležitý právě to, co jako hotovou technologii nezískáš. Třeba motivy, důvody, proč chceme tuhle práci dělat, kde je hledat. Řemeslo a nástroje jsme importovali z programů v Holandsku a ve Spojených státech, ale na druhou stranu mi přišlo, že to nestačí.
Definoval jsi výrazně role terénního pracovníka, pro mne a pro řadu dalších kolegů byl tento text zásadní (člověk, člověk z venku, člověk bezpečný, profesionál, odborník a žák). Jak tento text vznikal? Byl reakcí na poněkud nejasné role a hranice v té době?
Poprvé jsem téma škrtnul na první Letní škole Harm Reduction (pzn. 1999), kde jsem měl panel. Nemluvil jsem o roli, ale o motivech, kde se v nás bere chuť k naší profesi. Mluvil jsem o tom určitě proto, že jsem odpovídal sám sobě. Myslím ale, že jsem nebyl sám, kdo tyto odpovědi potřeboval.
Přišlo mi to přehnaně napjaté, „my a oni“. Chtěl jsem upozornit, že se můžeme shodnout na hlubší potřebě, vycházející z celospolečenské potřeby „zdravé společnosti“, kterou máme všichni.
Přišel mi zajímavý ale i trochu matoucí ten trojstranný kontrakt, kde nejsme objednateli služby, to je společnost skrze státní instituce, my jsme jen realizátoři. Třetí v partě jsou samozřejmě klienti jako příjemci.
A bylo to dříve hodně polarizované: „My hájíme zájmy klientů a ostatní jsou proti“ (policie, government). Přišlo mi to přehnaně napjaté, jakoby „my a oni“, a matoucí v tom, že zároveň jsme kontraktory nějaké státní zakázky a zároveň jakoby hájíme zájmy klientů právě proti tlaku některých státních institucí. To jsem chtěl akcentovat – upozornit, že se můžeme shodnout na hlubší potřebě, vycházející z celospolečenské potřeby „zdravé společnosti“, že tu máme všichni. Chtěl jsem tedy poukázat na hlubší motivy profese a ukázat, kdo to pracovník je a komu slouží.
Takový text jsem napsal tehdy do časopisu Konfrontace. (Poznámka: text dostupný ZDE.) Mířil jsem k otázkám, zda je možný čistě pragmatický přístup a výměnu jehel a instrumentů i částečný info servis může řešit automat. Zda to nebude to bezpečnější, anonymní? Anebo je tam ta potřeba, aby u toho byl přítomný člověk? Anebo je to příležitost? A teda, že vlastně základním nástrojem terénního pracovníka je sám ten pracovník, jako osoba.
To už v textu o rolích nenacházíš, tam jsem toto téma opustil jako vyřešené politické rozhodnutí.
Tehdy byly nejasnosti například o tom, zda „má terénní pracovník říkat, že je pracovník“?
Vymezení pracovní role bylo tehdy vágní, což možná i část lidí přitahovalo. Mě ale struktura profese chyběla. Chtěl jsem, aby se více vyjasnilo, kdo a proč je terénní pracovník a možná, aby to umožnilo i lepší sestavení kritérií pro nábor do oboru. Aby profese byla čitelnější, a to nejenom dovnitř v programech ale i na ulici. Souvisí to i s označením se logem, souvisí to s kódováním… Říkalo se tehdy „klienti jsou lidi a ne čísla“ a podobné názory vytržené z kontextu. Řada pracovníků říkala, že jsou v programech od toho, že budou mluvit s klienty, ale ne sbírat data.
Přišlo nám, že je třeba mít označení, kdo jsme, takový naše malý zázemí
Vymyslel jsi logo i/i, které my i řada jiných programů používá. Jak k tomu došlo a proč?
Nápad, proč bychom potřebovali být označeni, byl na nějakém pracovním výjezdu. Když jsem to řekl, vnímal jsem strašný odpor, proč tomu dávám štábní frčky. Ale v týmu s Petrem Hrdinou byla diskuse konstruktivní, i když v otázce bylo napětí. Přišlo nám, že je třeba mít označení, jako signál, kdo jsme, že je to takový naše malý zázemí. To byl důvod, proč mít nějaký typ uniformy. Tak vzniklo logo, mělo asociovat výměnu. A přiznám se, že mě tvorba loga bavila, vybíral jsem kontrastní barvy, aby přitáhly pozornost, aby se to nedalo splést. Původní verzi jsem, myslím, udělal oranžovo/černou. Původní logo bylo proti Vaší verzi ale řemeslně nekvalitní, kostrbaté z pixelů. Moc mne těší, že ho na Tobě vidím a když je spatřím, tak mne to zahřeje.
Logo umožňuje rychle nahmátnout – ukázat, kdo jsi. My jsme dost s cílovou skupinou splývali, kontejner se mimo tašku tehdy nenosil. Občas se stávalo, že pracovníci byli zadržení policií, ta je vnímala jako součást drogového trhu. Padaly argumenty, že široká veřejnost by neměla vědět, co se tam děje, že to klienty odkrývá. Já jsem vnímal potřebu identifikace s tím, co tam děláme, že je to jako lano, co mne v profesi zadržuje, definuje mi hranice.
Byl´s také u zavedení kódování klientů, které funguje dodnes. Jak si to vybavuješ?
Díky Sorosově Nadaci (Open society Fund, poznámka redakce) jsme se zapojili do studie pod vedením BIMC (Beth Israel Medical Center z New Yorku), která monitorovala užívání nelegálních látek v celé střední Evropě, měli připravenou technologii pro sběr dat a k tomu bylo nutné identifikovat klienty. To byl velmi důležitý impuls, přišel z venku a nám umožnil kódování implementovat a rozhodli jsme si je ponechat i pro práci mimo studii. Začali jsme vyrábět a rozdávat klientům identifikační karty s anonymním kódem. Sestavili jsme tehdy pracovní skupinu v rámci programů v ČR, chtěli jsme jednotný systém. Ale bolelo to, pro někoho příliš složitý, pro někoho nepřijatelný instrument, který z klientů dělá čísla a kódy. Ta jednání nebyla snadná. Nejspíš jsme je přesvědčili, nevím přesně, zda silou argumentů nebo získáním většiny, a určitě to není moje zásluha. Byla to práce širšího týmu, zmínit musím např. Petra Matouška, Petra Hrdinu a další.
A máš nějaké vzpomínky na časopis Dekontaminace z té doby?
Dekontaminace mne přivedla a byl jsem u toho, když se z plátku na běžným papíře stal exkluzivním materiál. Je informačně nabitá, je srozumitelná. Ale já asi více přispíval k formě než k obsahu. Jak jsem si z počátku myslel, že píšu dobře, tak se ukázalo, že moc ne. Kdyby Dekontaminace byla v mé kompetenci, tak bych jí víc využíval k marketingovým nástrojů. Sociální marketing mi přijde jako podstatný nástroj, který stojí za to prozkoumávat a využívat, přijde mi mocný. Hledal bych inspiraci v komerčních časopisech – zjednodušenou vizuální reklamu. Propagovat se dá nejen věc, ale myšlenka, životní styl…. Je super, že Dekontaminace je pořád, je pro mne příjemně překvapivé, že některé věci z minulosti stále fungují.
V týmové práci se lze opírat o zkušenosti kolegů a do kondice dorůst
Ze služeb jsi odešel do personalistiky a pak ses zase vrátil, nyní jsi v PSA SANANIM. Co Tě k tomu vedlo?
Mne v nějaké fázi působení v SANANIMu víc zajímalo, kdo a proč to dělá – myslím profesi, a to mne přivedlo do profesní diagnostiky. To, na čem jsem začal pracovat v terénu, jsem pak trénoval dál. A pak jsem měl finanční ambice. Když jsem z terénu odcházel, tak jsem říkal, že se vrátím až budu zabezpečený, finanční motivace tenkrát nebyla veliká. Při odchodu jsem si myslel, že tuhle práci může dělat člověk dobře, jen když je vyzrálý a není finančně závislý, že pomoc může poskytovat jen ten, kdo na to má kondici. Teď už s tím tak úplně nesouhlasím, především v týmové práci se lze opírat o zkušenosti kolegů a do kondice dorůst.
Vrátil jsem se do SANANIMu do PSA, a to ne náhodou. PSA vznikla jako agenturní zařízení, klientům sloužila jako doprovod při hledání práce. Těch 15 let mimo SANANIM mne v tom dost vycvičilo a myslím, že se to teď hodí. Od nástupu do SANANIMU v roce 2016 jsme ale zaměření PSA pootočili: původní cílovou skupinou byli stabilizovaní klienti, zejména po léčbě, velkou část tvořili klienti po dlouhodobých léčebných pobytech v komunitách, menší část stabilizovaní klienti ambulancí. To je nyní třetina až polovina klientely. Vždy se totiž objevovali klienti, kteří potřebovali čas, aby se dokázali adaptovat novému životnímu způsobu. Buď byli motivovaní, ale ne zcela kompetenčně či jinak připravení na přechod do práce, nebo naopak. Pro ně byly naše sužby bezzubé. Hledali jsme způsob, jak jim ten čas prodloužit. Proto jsme začali vymýšlet pracovní programy, ze kterých je nyní vícestupňový program Pracovní rehabilitace a otevřeli jsme služby i pro klienty, pro které PSA dřív nabídku řešení neměly. Nyní máme několik modulů pracovní rehabilitace, kde se klienti mohou připravovat na to, že časem zkusí nastoupit do práce.
Jaké je Tvoje nové působení, co je těžké, co Tě baví, o čem přemýšlíš?
Nejzajímavější je zařazení PSA do projektu Multirehab, kde úzce navazujme na case management. Jde o formát práce, kde se klientovi v případových situacích věnuje tým pracovníků z různých zařízení. Ukazuje se, že pro některé klienty není ani multidisciplinární tým jedené služby dostatečný, a že pro některé klienty může užitečnou podporu poskytnout tým tvořený napříč více zařízeními a rehabilitace klientů probíhá koordinovaně na více úrovních. To teď zkoumáme.
Co je těžké? Asi nejvíce nejistota financování nového formátu práce, v současnosti jsme financovaní z ESF v projetu na 2 roky.
Mluvíš klientům v pracovní rehabilitaci, jak nakládají s výplatou?
Nemluvím. Rehabilitace, nebo pracovní aktivita, kterou klient zažívá, má splňovat formálně co nejvíc z toho, co je vztah zaměstnavatel – zaměstnanec. Na druhou stranu se otvírá velký prostor při společné práci s klienty. Práce v rehabilitaci není jen cílem poskytované služby ale i prostředkem, vhodným médiem k budování vztahu s klienty. V tomto settingu je možné i do jisté míry terapeuticky působit, a to se může týkat třeba tématu hospodaření s financemi nebo adiktologických témat. Ale u výplaty jsme zpět ve vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec.
"V programech Pracovní rehabilitace s klienty trénujeme jednoduché a běžné pracovní úkony a kompetence, od úklidu přes drobnou údržbu, montování nábytku, péči o zeleň a další. Kdykoli to ale jde, zapojujeme do programu kreativní tvorbu a práci s věcmi nejen užitečnými ale také esteticky milými."
Pomáháš SANANIMu s personalistikou. Čím to, že je to tak složité s hledáním nových lidí v pomáhajících profesích? Máš nějaké rady a doporučení?
Nábor v našem oboru je složitý, palčivý je zejména nedostatek zájemců o pozice psychiatra a terapeuta (muže). Radu na to nemám, možná jen postřeh: běžně si lidé pod náborem představují metodu selekce, ten jo, ten ne. Tak to ale není nebo alespoň to neplatí pro období, kdy je uchazečů nedostatek. Krom selekce bych velmi brzy v náboru zapojoval formát získávání, hledání synergií programu a možného zájemce. Při výběrových řízeních se nabízí jako zásadní otázka: „Proč byste chtěl pracovat v SANANIMU“ a tady myslím, je možné se pustit již do koaličního módu např. společným formulováním „V čem je pro Vás výhodné pracovat v SANANIMU“.
Vzkazy klientům i kolegům?
Je po Novém roce tak přeji všem ať je fajn v roce 2023.
Díky za rozhovor
Autor: Aleš Herzog