Text: Mgr. Zuzana Vopálková,
sociální pracovnice sociálně-aktivizační služby, Ratolest Brno
Péče o ohrožené děti a mladistvé je roztříštěná, péče o tyto děti je rozdělena mezi MPSV a MŠMT, jejichž subjekty mají postupy práce nastaveny na odlišných principech, používají různé metody práce, mají jiný způsob financování a mají odlišný přístup k potřebám a právům dítěte. Roztříštěnost péče a nedostatečná podpora pro děti opouštějící ústavní péči je České republice dlouhodobě vytýkána nejen Výborem OSN pro práva dítěte (naposledy v září loňského roku), ale i např. kanceláří ombudsmana a dalšími subjekty zabývajícími se péčí o ohrožené děti.
Tvorba interdisciplinární sítě
Situace, ve kterých je nasnadě zapojit sociální službu, jsou v tomto kontextu dvě – při nařízení ústavní výchovy a před výstupem z ní. Z praxe se ukazuje, že ve chvíli, kdy je nařízena ústavní výchova, není zpravidla do spolupráce s rodinou navázána žádná služba. To je způsobeno nedostatečnou časovou kapacitou OSPOD a rovněž převládajícím názorem zainteresovaných aktérů, že je potřeba pracovat na „nápravě“ dítěte, ke které by mělo dojít v ÚV. Je nasnadě se domnívat, že k této praxi ve velké míře přispívá právě zmíněná roztříštěnost péče.
Zatímco trendem pomáhajících profesí v sociální sféře je systemický přístup, a tedy práce s celým rodinným systémem, vzdělávací politika je cílena spíše na jednotlivce, tedy na práci s dítětem, a ve chvíli, kdy je dítě umístěno mimo rodinu, přechází zodpovědnost za celý proces de facto na výchovnou instituci. Poruchy chování, které mohou vyústit v delikventní, jsou ovšem z velké části důsledkem dysfunkčního, a tedy v různé míře traumatizujícího rodinného prostředí. Více než polovina mladistvých se po dosažení zletilosti z ÚV vrací do své původní rodiny. Jak vyplývá z různých výzkumů, podporu po opuštění ÚV hledají především tam, tedy v rodinách, ze kterých byly v důsledku dysfunkčního prostředí odebrány. Z tohoto důvodu je nezbytné pracovat s celým rodinným systémem za účelem možného návratu dětí zpět do rodiny. K tomu by mohla přispět právě aktivní interdisciplinární síť kurátorů pro děti a mládež, DDŠ a VÚ.
Mladí dospělí, kteří opouštějí ústavní výchovu, nejsou nadále v péči OSPOD, jedinou podporou, která jim bývá nabízena, je podpora sociálního kurátora pro dospělé. Ti ovšem mají zcela nedostatečnou kapacitu a kontinuální individuální práce je za takových okolností téměř nemožná. Využití odborné pomoci sociálních služeb s řešením zakázek, které vznikají po odchodu z ÚV, se tedy jeví jako jediná dostupná možnost.
Zároveň je mezi mladými lidmi ve VÚ část dětí, které v ústavní výchově strávily prakticky celý život nebo jeho většinu a měly málo možností konfrontovat se se světem za zdmi ústavu. Pro tyto děti ústav představujepřirozené prostředí, ve kterém ovšem neměly možnost navazovat bezpečné vztahy, které jsou pro zdravý vývoj jedince nezbytné a slouží jako základ pro získávání kompetencí potřebných pro život ve společnosti. V neposlední řadě je v diskuzi ohledně potřeby včasné tvorby návazné sítě nezbytné přihlédnout k faktu, že od mladých dospělých opouštějících ústavní výchovu se očekává nezávislost ve velmi mladém věku, výrazně nižším než u jejich vrstevníků, kteří nejsou zatíženi výše zmíněnými handicapy.
Vize spolupráce z pohledu sociálních služeb
Z naší zkušenosti vychází iniciativa spolupráce od sociálních služeb a záleží na zaměstnancích jednotlivých výchovných ústavů, do jaké míry se spolupráce povede navázat. Z praxe vyplývá, že pracovníci zařízení ústavní výchovy mají o spolupráci zájem, zároveň mohou mít zkreslené představy o činnostech NZDM a o fungování sociálně-aktivizačních služeb mají pouze základní povědomí. Služby jako takové pak nezahrnují do plánování možné podpory pro jejich klienty. Je tedy velmi žádoucí, aby iniciativa kontaktu a následné spolupráce vzešla od služeb a na úvodním setkání došlo k představení služby jako takové. Praxe ukazuje, že výchovné ústavy jsou nakloněné k pořádání preventivních programů a workshopů přímo pracovníky NZDM či SAS.
Preventivní programy NZDM a workshopy SAS
Pro pracovníky DDŠ a VÚ je vítanou změnou, pokud témata, která s klienty denně řeší, rozeberou jinou formou odborníci zvenku. Sekundárním cílem, odhlédneme-li od prevence jako takové, je představení služby NZDM klientům. Velkou roli hraje neformální prostor, kde se klienti o službě dozvědí, seznámí se s pracovníky, jejich znalostmi a způsobem komunikace, který je postaven na partnerské bázi. K navázání takové neformální atmosféry je velmi výhodné, pokud preventivní program proběhne přímo v prostorách místně příslušného NZDM.
Workshopy pracovnice SAS připravují pro výchovnou skupinu nezletilých matek. Cílem workshopu není preventivní práce jako taková, ale navázání kontaktu s nezletilými matkami a představení služby a možnosti podpory rovněž v neformální atmosféře. Neméně důležitým faktorem je atraktivní téma. Naší SAS se pro vtáhnutí klientek do diskuze a práce s tématem osvědčilo téma partnerských vztahů i partnerství v kontextu rodičovství.
Limity spolupráce napříč službami a zařízeními ÚV a následné podpory dětí opouštějících ÚV
Je nasnadě se domnívat, že pro následnou podporu dětí těsně po opuštění ÚV ze strany NZDM nebo SAS v případě nezletilých matek, je nezbytný dostatečný kontakt a možnost vytvoření důvěry ve službu ještě před odchodem z ústavní výchovy. I z toho důvodu, že odborníci z oblasti péče o ohrožené dítě shodně uvádějí, že čerstvě zletilí klienti a klientky po opuštění ÚV vypadávají ze systému pomoci i v důsledku nabyté svobody, nedůvěry k institucím jako takovým a potřeby postarat se o sebe sám. Do služeb se pak zpravidla dostávají ve chvíli, kdy se již potýkají se širokým spektrem problémů, kterým by šlo dobře cílenou podporou předejít. Je tedy důležité, aby věděli, na koho se mohou obrátit a případně se do služby vrátit. Proto služby musí být nízkoprahové a s tímto častým časovým výpadkem spolupráce i po předchozím kontaktu v zařízení ústavní výchovy počítat.
Ideálním postupem je tedy navázání spolupráce, stanovení zakázek a práce na těch z nich, kde je to možné, ještě před opuštěním zařízení. Vyhláška zákona o sociálně-právní ochraně ukládá OSPOD povinnost zabývat se v rámci tvorby Individuálního plánu ochrany dítěte plánem na budoucí život u dětí opouštějících ÚV, zároveň je ze strany sociálního resortu akcentována spolupráce při individuálním plánování ochrany dítěte. Taková spolupráce ovšem ze strany pobytových zařízení školského rezortu neprobíhá. Pracovníci na plánu s dítětem, které v dohledné době nabyde zletilosti, pracují, jak často uvádějí, u „kulatých stolů“, kde jsou přítomni v drtivé většině jen zaměstnanci zařízení a dítě, podoba takových setkání není metodicky nijak ukotvená a není zcela zjevné, nakolik se při takovém plánování uplatňuje princip participace a pracuje se zdroji a přáním dítěte.
To, co zákon naopak ukládá, je pořádat v situacích, jako je odchod z ÚV, případové konference, které jsou ve své podstatě podpůrným nástrojem, jsou facilitované nezávislou osobou a předpokládají aktivní účast dítěte, rodičů a dalších zainteresovaných subjektů. Zde je v praxi patrné, jak roztříštěnost péče komplikuje péči o ohrožené rodiny – zatímco sociální resort v metodickém přístupu akcentuje principy jako participace a aktivizace, ve školských institucích se pracuje s odměnami a tresty a systém jako takový je hierarchický s více či méně citelným uplatňováním svěřené moci.
Zařízení ÚV svou podstatou naplňují principy totálních institucí tak, jak je popsal Erving Goffman. Tedy jako místo, kde klienti vykonávají veškeré činnosti, mají jasně strukturovaný program dne, podřizují se stanoveným pravidlům, která jsou pro všechny stejná, mezi klienty a vychovateli je jasná hranice, kdy vychovatelé mají informace o klientech, ale klienti nemají stejné penzum informací o vychovatelích. Jakkoli je pracovník pro klienty podpůrný a snaží se o partnerský přístup, je z podstaty instituce jako takové s klientem ve vztahu mocenském, už z toho prostého důvodu, že klienti nemohou zařízení opouštět, kdy chtějí, nejsou v nich dobrovolně a možnost čerpat výhody v podobě vycházek apod. je v gesci zaměstnanců zařízení.
V kontextu toho, že zařízení ÚV jsou založena na mocenském principu ve smyslu „dohlížet a trestat“ tak, jak se touto problematikou zabýval Michel Foucault, je zavádění participačních podpůrných nástrojů komplikované a praxe ukazuje, že zařízení ÚV spíše modifikují dostupné nástroje než zavedené postupy práce s klienty. Otázkou zůstává, nakolik je to v současném systému vůbec možné. Celý proces navíc často komplikuje i skutečnost, že děti po opuštění ÚV odcházejí často do vzdálených měst, případně své plány mění a zapojení konkrétních pracovníků konkrétní služby je nemožné. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že je nezbytné hledat možné cesty, jak do sítě podpory dítěte zapojit odborníky, přičemž iniciativa interdisciplinární spolupráce zůstává na subjektech MPSV.
Tento článek vznikl jako součást projektu Interdisciplinární síť podpory dětí a mládeže při opouštění ústavní výchovy. Projekt byl finančně podpořen ze zdrojů Evropského sociálního fondu EU, z rozpočtu ČR v rámci Operačního programu zaměstnanost.