Z Žižkova do New Yorku – co tato dvě tak odlišná místa spojuje a co Tě na New Yorku nejvíc lákalo?
Když jsem plánoval cestu do New Yorku, chtěl jsem vidět Manhattan – čtvrť dobře zajištěných, vysokopříjmových obyvatel – a srovnat, jak se žije v Brooklynu, v Bronxu, případně v Harlemu, částech, které mají tak trochu pochybnou, gangsterskou pověst. Chtěl jsem vidět, jak to tam funguje, jak tam lidé žijí a vyvrátit nebo potvrdit si svůj pohled, který jsem si udělal z filmů a zpráv.
V té době byla na Žižkově hodně velká romská menšina. V Brooklynu a Bronxu jsou mezi obyvateli s nižšími příjmy také hodně často lidé z nějakých menšin, ať už afroameričané, nebo hispánci. Velký fenomén jsou tzv. project houses neboli projekty, tedy obrovské bloky obytných domů, z nichž se mnohé staly v podstatě slumy.
Potvrdil jsem si, že lidé s nižšími příjmy jsou vytlačováni z centra města, čím dál, tím nižší příjem a s chudobou jsou často spojené další věci. Jako třeba kriminalita, která může mít různé podoby. Tak jako tak tam ale vždycky žijí mladí lidé a děti a přišlo mi opravdu důležité se dívat, jakým způsobem místní mládež žije, jak se s nimi v takovém prostředí pracuje, aby ta děcka nešla nějakou špatnou, příliš rizikovou cestou, a jaké tam pro ně jsou programy.
Foto: Programy pro mládež jsou velmi různorodé, patří sem i výstavba prostor pro všemožné aktivity. Skatepark Tribeca na Lower Manhattan u řeky Hudson.
Jak vypadá sociální práce s rizikovou mládeží v USA v místech, která jsi navštívil (NY, Boston, Detroit, Baltimore)?
Práce s mládeží tam má velkou historii, byl jsem třeba v klubu v Harlemu, který funguje a vyvíjí své programy přes sto let a to mi přijde úplně fascinující! (Pozn.: Nejstarší klub pro mládež v New Yorku je Madison Square Boys & Girls Club, založen už v roce 1884.) A často to nejsou přímo sociální služby, ale prostě práce s mládeží využívající různých aspektů a přístupů – youth work.
„Většinou to jsou lidé, kteří reagují, snaží se rychle hledat možnosti změny, možnosti řešení.“
Není v tom úplně státem řízený systém, spíše je to hodně lokálně dané – komunita, organizace, nebo i donátoři reagují na to, co se v lokalitě, čtvrti nebo městě, děje. A většinou to jsou lidé, kteří reagují, snaží se rychle hledat možnosti změny, možnosti řešení. Nejsou třeba příliš formalizovaní, často nemají ani nějaké velké vzdělání. Youth workeři tam bývají i lidé původně z gangu, kteří se snaží mladým lidem dávat to, co sami nedostali, pozornost a oporu. Naproti tomu jsou zase velké organizace, které existují spoustu let, nicméně se také neustále vyvíjejí.
Bill de Blasio, starosta města New York, a celkově vedení města dávalo v té době hodně peněz na after school programs, aby opravdu mladiství měli co dělat, aby smysluplně trávili volný čas, mohli se rozvíjet v tom, co je alespoň trochu baví a nebyli někde bezprizorně na ulici, protože ta ulice si je prostě rychle stáhne.
Přijde mi, že tam hodně reagují na trendy, slyší potřeby mladých lidí a přizpůsobují tomu i svou podporu a programy, není to žádný zkostnatělý systém.
Co inspiratiovního jsi viděl v oblasti sociální práce na školách?
Setkal jsem se se sociálním pracovníkem s mládeží na škole Bronxdale High School, jehož hlavním úkolem je pečovat ve škole o dobré klima, aby se problémy řešily a nezametaly se pod koberec. Tento poradce monitoruje situaci ve škole, zachytává, když tam vznikají nějaké gangy a pracuje s žáky – je jim vždy přístupný a mohou ho vyhledat bezpečně, tak, aniž by o tom kdokoli jiný věděl. Zároveň pomáhá učitelům rozpoznat signály, že se něco děje a zorientovat se v tom, předává jim základní kompetence, jak s různými problémy pracovat, učitelé s ním mají pravidelné vzdělávání, zve i různé odborníky.
„Pokud mladým lidem chybí motivace, tak vypadávají. A když vypadávají ze škol, je větší pravděpodobnost, že se zapojí do rizikového chování.“
Na škole, kterou jsem navštívil, byl kladen velký důraz na to nejen edukovat, ale i vytvářet bezpečné prostředí, aby tam ti mladí lidé vůbec chodili a školu dodělali. Pokud mladým lidem chybí motivace, tak vypadávají. A když vypadávají ze škol, je větší pravděpodobnost, že se zapojí do rizikového chování.
Snaží se proto také zapojovat rodiče, aby věděli, co se ve škole děje, dělají se pro ně akce, protože pak je rodič více motivovaný, mluví víc o dění ve škole se svým dítětem a zároveň to, že rodič chodí občas do školy, působí na dítě jako určitý kontrolní mechanismus.
Foto: Brooklyn Ascend Charter School sídlí v Brownsville, údajně jedné z nejchudších částí New Yorku. Studenti odpoledních programů na vystoupení ukazují, co se naučili.
Opravdu, tam i ve školách bývají někdy střelby, násilí a to nevyřeší jenom rámy a policajti ve školách. Sociální práce na školách je hodně důležitá, protože v New Yorku a celkově v Americe se potkávají hodně různorodí mladí lidé z různých koutů světa, spousta z nich ještě neumí anglicky, nebo jejich rodiny neumí anglicky, každý přichází z jiného kulturního prostředí a narážejí na sebe. A je strašně důležité to ve školách od začátku řešit, aby se jim to nevymklo z rukou.
Jaké metody práce s mladými lidmi tě zaujaly? S jakým úspěchem jsi je aplikoval v ČR?
Metody, to nedokážu úplně říct, ale co si z toho odnáším je přístup credible messenger, tedy uvěřitelný „posel“ , člověk, který mladým lidem předává určitou zprávu, vzor, hodnoty a je jim blízko. Je to dospělý, který má nějakou podobnou zkušenost, pochází třeba z jejich komunity a ví, jak ten život dokáže být tvrdý.
Celkově mě zaujala síla komunity, rychlá reakce lidí a nejenom pracovníků, to, že iniciativa často vzniká zespoda – sousedi vidí, že se něco děje, tak si řeknou: „Co s tím uděláme?“, osloví nějaké banky nebo místního podnikatele, získají peníze a otevřou klub pro mladé, kde mohou trávit čas.
Foto: Credible messengers. Pracovníci terénního programu S.O.S. sami dobře ví, jak život dokáže být tvrdý.
A také mi přijde důležitá pestrost nabídky, která byla dostupná, široká a často zadarmo. Každý člověk potřebuje něco trochu jiného, ne že všichni budou rapovat, nebo všichni budou tancovat, hrát fotbal. Bylo to hodně různorodé, od natáčení videa přes focení, graffiti, až po diskuzní, hudební a všelijak jinak zaměřené aktivity. Projekty zpravidla rozvíjí kompetence a dovednosti dětí srkze to, co je baví.
Je normální, že dítě zkouší různé věci, poznává, co ho bude bavit, může od nich také bezpečně odcházet, když zjistí, že ho to nebaví a zkusit něco jiného. Prostředí nemusí být výkonové, jde vlastně o to, hledat sám sebe.
„Podpora je někdy dost vysokoprahová.“
Zabýváš se prací s mladými lidmi, z nichž někteří mají již problémy se zákonem. Tuto cílovou skupinu jsi sledoval i v New Yorku, kde je problém dětské kriminality a násilí, jehož pachateli či přeživšími jsou mladiství, ještě palčivější. V čem podle Tebe tkví kořen tohoto problému? Co tito mladí lidé postrádají?
Myslím, že je to často absence podpory, pozornosti, v rodinách často chybí dostatek kapacity na to děti slyšet a vnímat aktuální trable a výzvy toho mladého člověka.
V New Yorku je to více vidět, protože to je obrovské a strašně drahé město. Já tam např. dával těch 6 let zpátky za jeden škaredý pokoj v přízemí, kde furt něco syčelo, 1200 dolarů. Ti lidé, aby si vydělali na nájem a aby se uživili, přežili, mají několik různých prací, a proto pak nemají někdy kapacitu na své děti.
Navíc, v rodinách často chybí táta, který by držel hranice v životě mladého člověka. Důvodem může být, že u něj našli třeba dva tři gramy marihuany. Asi se to také mění, ale jsou státy, kde za tak malé množství, aniž by prodával, ale za pouhé držení, jde člověk na rok do vězení. Na mámy je pak kladena obrovská zátěž, jak uživit rodinu a držet hranice, když dítě přichází do puberty. Proto je tam podle mě více rodin tak zranitelných.
Foto: Projects neboli projekty veřejného bydlení byly budovány zejména v 50tých a 60tých letech z veřejných rozpočtů na podporu rozvoje dostupného bydlení. Dnes jsou z většiny obřích budov s několika tisíci nájemníky vertikální slumy, kde žije obchod s drogami, prostituce, zbraně atd.
Co mladé lidi z chudších poměrů láká na kultuře gangu? Nabízí se srovnání s žižkovskou romskou mládeží.
Mezi klukama a holkama z nízkoprahu je hodně populární rap, mezi Romy jede teď třeba Dollar Prynce ze Smíchova, což je v podstatě gangster a mladým lidem to imponuje, protože vidí, že má respekt, peníze a vidí v tom často nějakou svoji životní cestu. Ale nevidí už třeba ty nevýhody, nebo to, že když je v tom pak člověk chycený, není snadné z toho vystoupit.
Gangsta život plný peněz a dobrodružství je pro lidi, kteří žijí na okraji společnosti, zajímavý. Tahle děcka nemají takové možnosti jako někdo ze zajištěné rodiny plné lásky a podpory. Naopak, často vidí chudobu, vyrůstají v blízkosti drog, lidí ve výkonu trestu, neví, jak řešit různé výzvy a těžké situace, nedokážou si tu podporu vlastně dobře najít. Podpora je někdy dost vysokoprahová.
Co se s tím dá dělat?
Myslím, že řešením je nabízet v rámci dostatečného množství různých programů těmto mladým lidem bezpečný prostor, podporu a smysluplné trávení volného času, být k jejich potřebám pozorní na úrovni samospráv a vytvářet prostředí, kde si mladý člověk může vyzkoušet věci bezpečně, má se koho zeptat, kde se svěřit. A když se začne něco dít, snažit se do toho zapojit rodiny, kontaktovat je hned na začátku, ve chvíli, kdy má učitel ve škole nebo pracovník s mládeží nějakou pochybnost a neřešit to až na poslední chvíli.
Máme často tendenci u mladých lidí násilí a agresivitu potlačovat, místo toho, abychom jim ji pomáhali dobře zvládat. Klademe na ně nároky a říkáme jim, jak to mají dělat, ale vlastně sami nevíme, jak nakládat s některými aspekty života, jak nakládat s vlastním hněvem.
Je důležité, aby i rodiny věděly, kam se mohou obrátit, a že je v pořádku říct si o pomoc nebo o nějakou konzultaci. Kolik rodičů mnohdy neví, jestli to ve výchově dělají dobře nebo ne, je to vlastně běžné. Ale nechce se jim kontaktovat nějaké hodně odborné služby, tam už se člověk bojí, nebo si řekne: „Né, to ještě není k tomu...“ Je potřeba, aby odborné služby byly dostupné, čitelné a pro lidi přijatelné, aby se netvářily moc vysokoprahově.
Absolvoval jsi streetwork ve čtvrti Crownheights zmítané násilím, kde byli krátce před tvou návštěvou zastřeleni dva mladí členové gangu. Součástí práce terénních pracovníků z programu S.O.S. (Save Our Street) je vyhledávat konflikty v ulicích a mediovat je, předcházet násilí, snižovat jej. Terénní pracovníci se přitom ocitají sami v nebezpečí života. Jaká to pro Tebe byla zkušenost a co sis z ní odnesl?
No, bylo to husté! Pracovníci tam mají na dveřích cedulku, kde píší, kolik dnů se v jejich čtvrti nestřílelo. A v té době tam byla jenom čtyřka. Rekord je kolem stovky, sto dní bez střelby, ale střelba je vlastně na denním pořádku.
Foto: Program S.O.S. (Save Our Street) se snaží zastavit násilí. Střelba byla v Crown Heights na denním pořádku
A pro mě to byl veliký zážitek, jít někam, kde jsem si říkal, že se fakt může něco stát. Každý z těch pracovníků se už ocitl v nějaké blbé situaci, zároveň většina z nich měla osobní zkušenost, buď byli v minulosti členy gangu nebo byli na gang navázáni skrz rodinu. A chtěli něco změnit, protože o někoho přišli, nebo měli v gangu třeba bráchu a měli o něj velký strach. Říkal jsem si, že to musí být strašně bolavé a těžké, když nebezpečí je tak blízko, není to nic anonymního, ale zkrátka celá čtvrť, rodiny se bojí o své bráchy, ségry, syny, dcery, když někoho zastřelí, trnou, aby to nebyl on. Velmi trefně o tom píše Goeffrey Canada ve své autobiografické knížce Pěst, pálka, nůž, pistole, který popisuje život v "Projectu" i vývoj násilí v USA.
Hned jak jsme vyrazili, tak jsem slyšel: „Co to k.... je, že se nám tu procházej bílí po ulici!“ a ti pracovníci se za mě postavili, říkali: „Ten je tady s náma!“
Říkal jsem si: „Tý voe! Tady se se mnou nikdo bavit nebude!“
Je to fakt.... drsný prostředí.
„Když mladí lidé necítí přijetí společnosti, začnou vytvářet paralelní struktury. Může to být docela rychlé a těžko se z toho vymotává.“
Mluvil jsem s garantem terénního programu S.O.S., Davidem Gaskinem, který seděl deset let za pokus o vraždu – když mu bylo 17, střelil coby člen Bloods přívržence jiného gangu, ten naštěstí přežil. Ve vězení se David změnil a začal pracovat ve prospěch své komunity, hodně dělal s členy gangu, vyjednávání gangů a snažil se těm klukům nabídnout alternativy, aby nemuseli jenom páchat kriminální věci, ale aby se mohli najít i jinde.
Odnesl jsem si zkušenost toho, že když se to nechá zajít daleko, když mladí lidé necítí v tom svém společensky přijatelném bytí nějaký smysl, když necítí přijetí společnosti, začnou vytvářet paralelní struktury. Může to být docela rychlé a pak fakt jde o život a těžko se z toho vymotává.
U nás naštěstí není tolik zbraní, a je to dobře, že máme tyhle věci regulované a nejde tolik o život, jde třeba víc o nějaké krádeže, bitky a podobně. Což je také blbé a je dobré to řešit, protože to může sklouznout k věcem, které pak eskalují a eskalují, až se to pak stane takovou epidemií, epidemií gangů.
Zrovna jsem dočetl knížku jezuity Grega Boyla, dělá v LA, kde založil Home Boy Industries, o kterém mluvil Bret (Pozn.: Bret Stephenson, americký psycholog a terapuet, autor knihy Co dělá z chlapců muže. Pracuje s rizikovou a vysoce rizikovou mládeží, poukazuje na absenci rituálů v post-moderní společnosti, které by mladé lidi bezpečně provedly dospíváním. Na svých přednáškách navštěvuje i ČR.) a dostává lidi z gangů, dává jim podporu a nabízí jim práci, aby vůbec mohli odejít, pomáhá jim i odstraňovat tetování a učí je získat nějaké kompetence, aby mohli dál fungovat.
Mluví o tom, a na mě to hodně působí, že vlastně dávají těm lidem lásku a snaží se je podporovat v tom, aby našli sami sebe, svojí hodnotu, kterou často ani nemohli získat, protože doma chyběla podpora, nebo je i vysloveně něco ničilo. Zažívali týrání nebo šikanu.
Je strašně důležitý mít v tom období dospívání někoho, na koho se mohou bezpečně obrátit a on to nějak nezneužije.
Foto: Mladí lidé z Crown Heights během blockparty.
Jak práci s mládeží vnímá americká laická a odborná veřejnost?
Já myslím, že je to pro ně zásadní. Všichni si uvědomují, že děti a mladí lidé jsou budoucností země. Čím více do mladých lidí investujeme, pozornosti ale i peněz, aby s nimi pracovali kvalitní lidé, aby práce s mládeží nebyla na okraji zájmu, tím větší to bude mít dopad na to, jaká tu bude situace za 10, 20, 30 let.
Jedinec nebo komunita? Jak to funguje v USA?
U nás je komunita přecejen poznamenaná dobou komunismu a vzájemné nedůvěry, čekáme, že se o nás postará stát, nebo místní vláda na úrovni obce, kraje.
V USA jsem cítil hodně velkou sílu komunity, která vždy reaguje a to mi přijde zásadní. Zároveň silná komunita dokáže ustát individuum každého svého člena, dokáže mu dát individuální podporu, vytváří prostředí – přijímající, podporující, reagující na aktuální výzvy.
Kdybys mohl cokoli ze svých zkušeností ze „země neomezených možností“ převést úspěšně do českého prostředí, co by to bylo?
Myslím, že i covid jasně ukázal, jak důležité je klima ve školách, jak se vlastně pracuje nebo nepracuje na tom, vytvářet ve škole bezpečné prostředí. Je strašně důležité tomu dávat prostor, vždyť ve škole mladí lidé tráví třetinu svého života! Byl bych rád, kdybychom se na tohle systematicky zaměřili, aby školy věděly, jak s tím mají pracovat, měly na to dostatek prostoru a nástrojů, které mohou využít.
Dále je třeba, aby samosprávy podporovaly kvalitní volný čas. Aby vytvářely široké spektrum dostupných volnočasových aktivit. V oblasti práce s mládeží aby byli pracovníci, kteří umí poskytnout podporu, aby se děcka necítila sama.
A zároveň je třeba reagovat na výzvy doby, ať to jsou technologie, nebo aktuálně covid, kdy se spoustě mladých lidí rozpadl život.
„Je důležité o trendech i problémech mluvit, neustále je připomínat i na radnicích či v jiných institucích a hledat řešení.“
Jakým způsobem Tě pobyt v NY profesně změnil?
Začal jsem si více věřit v tom, že je důležité o trendech i problémech mluvit, neustále je připomínat třeba i na radnicích či v jiných institucích, a hledat řešení, být klidně za prudiče.
Možná u nás máme i určitou kulturně podmíněnou nedůvěru v instituce – když jsem byl na stáži ve Švédsku, bavili jsme se v jedné organizaci: „Když je nějaký problém, tak jdeme na ministerstvo a do tří měsíců to vyřešíme,“ říkali nám zahraniční kolegové. A my: „No... my máme jinou zkušenost.“ „No a jak to? Tak tam běžte znovu, ne?“
Můžeš namítnout, že ne vždy u nás narazíš na lidi, které problémy mládeže zajímají a kteří je posunují dál. Na druhou stranu je ale důležité místním podnikatelům a místní vládě říkat, co se děje a opakovat jim neustále, co mladí lidé potřebují. Aby to věděli a reagovali na to.
„Často máme tak trochu klapky na očích, a proto je potřeba jezdit do ciziny. Vidět, jak obor může vypadat, když se dělá třeba padesát, sto let, jak se vyvíjí a že v něm jsou neustále nové výzvy, na které je třeba reagovat.“
Doporučil bys kolegům stáže v zahraničí? „Vyplatí“ se to?
Absolutně! Myslím si, že to je strašně důležité, vystoupit z toho svého „hoodu“ a jet se podívat, jak se to dělá někde jinde. Někdy stačí třeba i za rohem nebo v jiné obci, ale často máme tak trochu klapky na očích, a proto je potřeba jezdit do ciziny. Vidět, jak obor může vypadat, když se dělá třeba padesát, sto let, jak se vyvíjí a že v něm jsou neustále nové výzvy, na které je třeba reagovat.
A vždycky se to pak snažit aplikovat na svůj vlastní kontext, neříkat, že to u nás nejde, ale zkusit to. Nečekat na velkou systematickou podporu a systematické zavádění, ale prostě to zkusit a případně se podělit o svoji dobrou či špatnou praxi a zase slyšet od ostatních, co se jim podařilo nebo nepodařilo. Je to taková odvaha jít do neznáma a také trochu s dobou.
Výhoda je, že jsou dnes zdroje, které dříve nebyly, různé výzkumy, dobrá praxe, všechno je dostupnější skrz sítě a web, vychází dobré knížky. Pracovníci by měli mít prostor, aby nebyli jen vykonavatelé metod, které už tady jsou, ale aby mohli zrát a hledat nové možnosti, řešení.
A zároveň, žádná metoda to nespasí, na prvním místě vždy musí být ti mladí lidé. Nemysleme si, že to umíme všechno dobře, ale ptejme se jich.
O Tomášových amerických zkušenostech nejen z New Yorku si můžete podrobněji přečíst na jeho blogu nebo si poslechntěte podcast.
Pro streetwork.cz připravila: Michaela Burdová