V životopise Pavla Pěnkavy najdete neuvěřitelné množství aktivit a projektů, jejichž jednotící linkou je sociální práce. V současnosti je Pavel vedoucím oddělení sociální prevence v městské části Praha 1, externím lektorem katedry Sociální práce Univerzity Karlovy, kde je zároveň i doktorandem. Je předsedou sekce sociálních kurátorů Společnosti sociálních pracovníků, angažuje se jako člen poradního týmu pro přípravu profesní komory sociálních pracovníků, a je také členem České kriminologické společnosti. V minulosti realizoval například projekt s názvem: Specializovaný trénink pro osoby se záznamem v rejstříku trestů pro Český helsinský výbor, lektoroval pro Institut pro místní správu, nebo byl nočním vychovatelem v Psychosociálním centru Acorus Praha.
S takovýmto záběrem by bylo možné hovořit o spoustě témat, my jsme se ale zaměřili na téma bezdomovectví, které lektoruje na Univerzitě Karlově, setkává se s ním v rámci pracovní agendy sociálního kurátora, a zároveň realizoval výzkum, který se zaměřuje na bezdomovectví seniorů.
Pokud mluvíme o bezdomovectví a o osobách bez domova, o kom vlastně mluvíme? Existují statistiky, které by tuto skupinu blíže charakterizovaly? Kdo jsou tito lidé na ulici?
Označení lidí bez domova je doposud pro laickou, ale i odbornou, veřejnost problém. Pokud není terminologie jednoznačně uznávaná a používaná, může docházet, a v praxi dochází, k omylům a nepřesnostem. Slovo bezdomovec je v současné době hanlivý název, pod kterým si běžný občan může představit od nevzhledně vyhlížejícího dělníka, vracejícího se ze stavby na ubytovnu, seniora, který hledá v popelnicích tvrdý chléb pro své domácí zvířátka, nebo člověka ležícího na lavičce, která mu dočasně poskytuje zázemí pro spaní. Jenom pro zajímavost, česká legislativa používá pro výraz bezdomovec občany, kteří nemají státní občanství žádného státu. Lidé bez domova, o kterých tento článek pojednává, naše legislativa označuje jako osoby bez přístřeší.
Podobně jako hledáme (pozn. sociální pracovníci) vhodné pojmenování, které nebude lidi urážet, ale zároveň dokáže objektivně charakterizovat jejich situaci, se snažíme najít stručnou a výstižnou definici pro jejich životní stav, tzn., jak se stane, že se někdo dostane do situace, která je téměř neřešitelná a ohrožuje veškeré jistoty, které člověk potřebuje ke svému životu, to znamená i podmínky pro samotný život.
Pokud se člověk dostane na ulici, jaká je šance, že se vrátí zpět do běžného života? Jaké faktory to podle Vás nejvíce ovlivňují?
Na tuto otázku nelze jednoduše odpovědět. Věřím, že všichni sociální pracovníci, odpovědní úředníci a odborníci z příbuzných oborů si přejí, aby se všichni lidé mohli vrátit tam, kam patří, to znamená do společnosti.
Problém bezdomovectví v sobě obnáší nepřeberné množství komplikací, které jedinci doslova brání před návratem do běžného způsobu života. Čím déle je v pomyslném bizarním světě, tím se zmenšuje šance na vyřešení jeho situace. Stále se opakující nezdary při pokusech změnit svůj život postupně způsobí v myšlení člověka blok, který je potom překážkou pro jakoukoliv další nabídku pomoci. Navenek to potom může působit, jako že tito lidé nemají o nic zájem a vyhovuje jim daná situace, a jak se říká, lebedí si v tom. Nicméně pokud se zamyslíme nad touto domněnkou, je stejně absurdní jako tvrzení minulého režimu, že jsme si všichni rovni. Schopnosti, dovednosti a příležitosti jsou atributy, které nás předurčují a zařazují do určité sociální skupiny a společenského postavení.
Jednoduše řečeno, každé společenství tvoří lidé nadprůměrně schopní, schopní, podprůměrně schopní a neschopní.
Popíráním těchto zákonitostí vzniknou abnormality, které budou škodit jak samotným jedincům, tak společnosti. Historie je těchto pokusů plná a přesto se člověk nedokáže poučit.
Lze konstatovat, že určité skupině osob, nacházející se dočasně ve stavu bezdomovectví, se podaří zlepšit jejich situace a na určitou dobu žít žádoucím způsobem života. Otázkou je, kdy přijde problematická situace, kterou nedokáží vyřešit, zároveň nebude v dosahu adekvátní pomoc a oni se opět dostanou do existenčních problémů. Bezdomovectví je velmi složitý problém. Převážná většina lidí, kteří jím trpí, nedokáží bez vnější pomoci změnit svoji situaci vlastním přičiněním. Troufnu si ale říct, že často ani s vnější pomocí nedokáží žít plnohodnotným životem. Na druhou stranu, podobně jako zdravotně handicapovaní občané používají kompenzační pomůcky k maximální soběstačnosti, potřebují naši klienti včasnou, účinnou a komplexní pomoc v oblastech svého života, které oni sami nedokáží naplňovat a uspokojovat. Tento zdlouhavý a celkem složitý výklad potvrzuje mé předchozí tvrzení, že popsat bezdomovectví stručně a výstižně je téměř nemožné.
Velkým tématem poslední doby byla novela insolvenčního zákona. Jak vidíte problematiku předlužení mezi lidmi bez domova a dalšími Vašimi klienty? Je to velký problém?
Zadlužování je problém téměř všech lidí bez domova. Budu odvážný, když řeknu, že se jedná o problematiku 50/50. Tím myslím, že se z poloviny jedná o zavinění samotných lidí bez domova a z druhé poloviny je zadlužuje systém. Penále, soudní náklady, odměny exekutorů a podíl vymahačských firem způsobuje jeden násobek jejich dluhů. Jedná se o strukturální problém, který korunuje neřešitelnost situace lidí bez domova. Extrémně zadlužený člověk se propadá do dluhové propasti. Jediná šance na záchranu je začít pracovat. Ovšem v momentě, kdy se tomu tak stane, má exekutor právo účet zablokovat, čímž bere zájemci o oddlužení jakoukoliv naději na reálný a dlouhodobý výdělek. Bez příjmů nelze platit bydlení a náklady na živobytí. Jsem přesvědčen, že se situace zadlužených lidí dá řešit, ale musí dojít k celé řadě legislativních změn a nabídce pracovních příležitostí, které zadlužený člověk může využít, nehledě na výši jeho neuhrazených pohledávek.
Je podstatné, v jakém věku se člověk na ulici dostane? Jak se liší práce s mladými bezdomovci oproti seniorům?
V České republice platí zákon, který chrání nezletilé osoby, tudíž se můžeme bavit o vzniku „regulérního“ bezdomovectví u mladých lidí až od 18 a více let. Obecně a velmi hrubým odhadem lze tvrdit, že se nejčastěji lidé dostávají do bezdomovectví mezi 25 až 50 lety. Jednak okolo 30 let dochází k zvýšené míře rozvodů, které jsou jedním z rizikových faktorů vzniku bezdomovectví, a rovněž je tu vyšší četnost odchodů svobodných jedinců z původní rodiny. U starších lidí je mimo rozvodu, rozchodu a odchodu z rodiny ještě velmi silný problém se závislostí na alkoholu a v posledních letech již diskutovaná předluženost. V České republice zatím není diferencovaný přístup sociální pomoci k věkovým kategoriím. To znamená, že služby jsou nastavené univerzálně, a to je velký problém, protože jiné potřeby pro uspokojování mají mladí lidé, jiné lidé ve středním věku a velmi odlišné jedinci v seniorském věku. Právě jsem dokončil tříletý výzkum, který toto tvrzení podporuje. Pokud mám říct jeden z největších argumentů, tak je to u seniorů snížená schopnost plnit podmínky pro poskytování služeb a plnohodnotné využívání nabídky služeb. Je ale možné jmenovat celou řadu dalších důvodů. Senioři jsou za poskytované služby daleko víc vděční a mají větší zájem řešit svou situaci komplexně, protože si uvědomují, že stáří jim může přinést celou řadu komplikací, na které nebudou schopni sami adekvátně reagovat. Mladí lidé si nepřipouští problémy, proto často podceňují služby, které je do určité míry a svým způsobem i omezují. Věk je v této problematice významný činitel a zaslouží si pozornost.
Jak se mění potřeby Vašich klientů v rámci roku? Jak je rozdílná sociální práce s osobami bez přístřeší v zimních měsících oproti například teplejším částem roku?
Zima, respektive riziko vážných zdravotních problémů, nebo dokonce úmrtí, představuje pro lidi bez domova velký problém a frustraci. Před zimou si řada lidí pokládá otázku, jakým způsobem a zda vůbec toto období přežijí. První jarní dny naopak přinášejí vysvobození. Pokud se v mrazech, nebo při čekání na bezplatný nocleh či stravu zeptáte, zdali se někdo rozhodl být na ulici dobrovolně, riskujete minimálně ironickou poznámku na adresu Vašeho zdravého rozumu. Po každé zimě zůstává velmi smutná bilance počtu úmrtí v důsledku podchlazení organismu, amputací částí nebo celých dolních končetin a jiných zdravotních problémů. Potřeba pomoci se tak diametrálně liší v zimních a takzvaně teplých měsících.
V letošním roce je poměrně velký zájem ze strany veřejnosti pomáhat lidem bez domova. Vzniklo hodně soukromých iniciativ, sbírek oblečení, darování jídla restauracemi apod. Máte stejný dojem? Jak si to vysvětlujete?
Samozřejmě mám obrovskou radost, když veřejnost mění názor a přístup k osobám bez domova. Bez solidarity a pozitivního veřejného mínění nelze dostatečně řešit situaci těchto lidí. Iniciativy jsou z naší strany (pozn. expertů) vítány, ale na druhou stranu pomáhat lidem bez domova vyžaduje celou řadu informací a ideálně konzultaci s odborníky. Stává se velice často, že takzvaná svéhlavá pomoc vede k velkým problémům, nejenom u objektu zájmu - potřebný jedinec, ale i u samotných dobrovolníků. To vyplývá z podcenění vlastních schopností a možností, rovněž i znevažováním sociální práce jako vysoce erudovaného oboru. Problém, kdy se lidé-laici dostávají do problémů, označujeme jako „páchání dobra“. Tím bych ale v žádném případě nechtěl nikoho odradit, naopak. Solidarita je nezbytný předpoklad pro úspěšnou reintegraci lidí na okraji společnosti do běžného způsobu života.
V roce 2007 jste spolupracoval na publikaci Definice a typologie bezdomovectví od Ilji Hradeckého. Když byste měl srovnat dobu, kdy jste pracovali na tomto dokumentu a současnost, k jakému posunu v oblasti bezdomovectví během těch dvanácti let došlo?
Domnívám se, že v současné době by bylo potřeba definovat osoby bez domova nejenom podle možnosti a situace spojené s absencí bydlení nebo hrozby ztráty bydlení, ale i s dalšími faktory, jako je již zmiňované předlužení a závislost na návykových látkách. Je potřeba si uvědomit, že význam slova domov nepředstavuje pouze čtyři stěny a střechu, ale komplexní zázemí pro hodnotný život, to znamená především vztahové zázemí, o které jedinec v důsledku celé řady problémů postupně přichází. Navíc po určité době ztratí schopnost navazovat a udržet si vztahy. Sociální vyloučení potom vede k hlubokým frustracím.
Jak vidíte postoj měst a obcí k lidem bez domova a postoj represivních orgánů – městské a státní police? Je jejich postoj racionální a pomáhá problematiku řešit?
Postoj měst, obcí a represivních orgánů je silně ovlivněn veřejným míněním a zkušenostmi s bezdomovectvím. Jiný pohled na bezdomovectví budou mít občané malých obcí, kde téměř osobu bez domova nepotkají a obraz si vytvářejí prostřednictvím médií. Naproti tomu občané velkých měst jsou téměř každý den konfrontováni zkušenostmi, které jsou ne vždy pozitivní a mohou vést k odmítavým postojům, averzi a v krajních případech i agresi vůči této minoritě. Jsem přesvědčen o tom, že pokud budou z vrcholných míst přicházet pozitivní signály na adresu těchto lidí, bude to veřejnost kladně ovlivňovat a naopak. V současné době, kdy čelní představitelé používají vulgarismy a v některých případech nepřímo navádějí k vylučování lidí, kteří se chovají deviantně, může docházet, a také dochází, k odmítavému postoji části společnosti. Policie je orgán, který má za úkol plnit určité úkoly. Pokud bude zadání směřované více k prevenci, bude vztah policie k lidem bez domova otevřenější a konstruktivnější. Nemusím naznačovat, co se stane naopak.
Současnou situaci nelze hodnotit zcela negativně, nebo pouze pozitivně. Mám bohaté zkušenosti s kladným vztahem, jak krajských a obecních samospráv, tak se vstřícným přístupem represivních orgánů. To je pro mě dostatečný argument pro tvrzení, že vztah veřejné správy k lidem bez domova není kritický. Dalo by se říct, že se vyvíjí.
Kolem osob bez přístřeší koluje také spousta mýtů, které rovněž ovlivňují názor většinové společnosti. S jakými se nejčastěji setkáváte?
Máte pravdu. Mýty, polopravdy a lži jsou také součástí obrazu současného bezdomovectví. Musíme si uvědomit, že Československo, a posléze Česká republika, prošly velmi abnormálním vývojem, který způsobil totalitní režim. Není čas a ani se necítím na analýzu postojů české veřejnosti k marginálním skupinám, ale rozhodně je pro pochopení současného stavu nezbytné zohlednit historický vývoj. Velmi podobně jsou na tom i další země střední Evropy z takzvaně východního bloku.
Společně s kolegy jsme před několika lety publikovali v časopisu Nový Prostor 10 nejčastějších mýtů o bezdomovectví a lidech bez domova a ke každému jsme nabídli objektivní protiargumenty. Mezi nejčastější mýty patří například: „Lidé bez domova jsou nebezpeční, protože pro zajištění stravy a alkoholu okrádají a přepadávají slušné občany. Jsou také extrémně infekční a trpí velmi nebezpečnými chorobami, které ohrožují společnost, nebo jsou líní a tudíž nechtějí pracovat.“
V listopadu jste měl přednášku „O stáří bez nikoho“, která se vztahovala k výzkumu, který jste realizoval, a který byl zaměřený právě na skupinu bezdomovci senioři. Výzkumu se zúčastnilo 250 respondentů, z toho bylo 12% žen. Mohl byste nám trochu přiblížit výstupy výzkumu?
Osoby bez domova v seniorském věku, které se zdržují na území hlavního města Prahy, vytvářejí bez vědomého záměru velmi specifickou skupinu. Jejich potřeby vyžadují vzhledem k věku zvýšenou pozornost. Ta se ovšem doposud ze strany orgánů, odpovědných za vytváření koncepčních systémových opatření, neprojevila. Cílem výzkumu bylo zjistit, jak současný systém služeb, zaměřený na systémové řešení bezdomovectví v Praze, uspokojuje potřeby lidí bez domova v seniorském věku z hlediska jejich zdravotně sociální situace a subjektivního vnímání těchto osob, porovnat zjištění se skupinou preseniorů a komparovat hodnocení využití a nabídky služeb s pohledem sociálních pracovníků pracujících s cílovou skupinou seniorů.
Nejdůležitějším výstupem celého projektu je zjištění, že osoby bez domova v seniorském věku trpí silnými frustracemi, vyplývajícími ze strachu před nedůstojným odchodem z tohoto světa, aniž by je někdo držel za ruku a poskytoval jim slova útěchy a pocit sounáležitosti. Člověk v seniorském věku má velkou potřebu bilancovat, čímž dává svému životu smysl. V životech seniorů bez domova, obzvláště v posledních letech, je přítomna silná skepse, napětí, strach, nespokojenost, pocit bezmoci a zmaru. Jsem přesvědčen, že to je impuls k hledání způsobu, jak těmto lidem pomáhat, například prostřednictvím konceptu aktivního stáří.
Kdy a kde bude možné se k výzkumu dostat?
Výzkum je součástí mé disertační práce na téma Sociální aspekty stárnutí u osob bez domova v seniorském věku ve vztahu k poskytovaným službám na území hlavního města Prahy. V rámci veřejné dostupnosti bude v tomto roce k dispozici ve formátu pdf na stránkách Univerzity Karlovy, filozofické fakulty.
Ještě jedna doplňková otázka. V letošním roce se v České republice objevilo iglů pro lidi bez domova. Jeho nákup stojí několik tisíc a některé organizace a města je pro své klienty zakoupili. Nicméně názory na využití takové pomoci se dost liší. Co na to říkáte Vy?
V minulosti se již podobné projekty objevily. Pokládám tento projekt jako alternativu ke konvenčním způsobem poskytovaným službám. Před plošným zaváděním bych ale varoval, protože nocování tímto způsobem může být z mnoha důvodů zdraví a životu nebezpečné. Nabídka v této formě by měla být zcela výlučná pro osoby s minimální motivací a schopnostmi využívat běžnou pomoc.
Děkuji za Váš čas a odpovědi.
Pro streetwork.cz připravila Lenka Čuprová