Přestože se v poslední době pozvolna objevují nové internetové poradny, stále se dá říci, že sociální práce online je spíše marginální záležitostí, avšak s potenciálem stát se úspěšným trendem. Projekt Streetwork online je v České republice unikátní tím, že v jeho rámci vznikl virtuální, na principech nízkoprahovosti fungující, klub pro děti a mládež. Projekt je významný i v evropském měřítku, což dokládá fakt, že je mu věnován prostor v obsáhlé publikaci, kterou vydala v r. 2014 Evropská komise: Working with young people: the value of youth work in the European Union. Časovaná bota je tedy rozhodně na správném místě. Jak si jí vážíte? A co pro vás znamená být členem takto inovátorského týmu?
Eliáš: Je to čest, tady pracovat. Tým je dobře zajetý, cítíme velkou synergii a hlavně nestagnujeme. Stále vymýšlíme nové nápady a posouváme se dál.
Jiří: To objevování je na tom zajímavé…
Objevování čeho?
Jiří: Objevování a zabydlování nového prostoru. Pohybujeme se v internetu a přitom poskytujeme službu na principu nízkoprahových sociálních služeb. Nejsme plnohodnotný „nízkopraháč“, ale principy jsou shodné. Objevujeme, jak tyto principy naplňovat v prostředí internetu, které se stále mění a vyvíjí.
Eliáš: Časovaná bota pro nás znamená potvrzení toho, že to má smysl, a že to děláme dobře, a že si toho všímají lidé kolem nás.
Jiří: Cenu udělují – nominují a hlasují – lidé z oboru. Tím je pro nás ocenění ještě lesklejší.
Roman: Pro mě je to cenné v tom, že to je týmové ocenění. Rád bych na tomto místě také uvedl Lenku Čuprovou, která byla v týmu dlouhou dobu v začátcích. Lenka má na tom také podíl.
Jiří: Pomáhal nám také Tomáš Žák, Denisa Dohányosová a Zdena Filípková. Cena patří i jim.
Já jako služebně nejmladší člen týmu můžu říci, že jsem hrdá na to, že můžu být v takovém profesionálním týmu a v tak inovativní službě. Vlastně jsem nastoupila a hned jsem dostala ocenění. (smích) Myslím, že Časovaná bota je jedno z mála ocenění za svoji práci, co pracovník může veřejně dostat, takže… vážím si jí! A to doslova, je totiž opravdu těžká! Nesla jsem si ji domů a málem mi upadly ruce. (smích)
Jiří: Já jsem jí 10 let nosil na předávání, takže to můžu potvrdit! A nikdy by mě nenapadlo, že jí takhle spoludostanu…
Pojďme k jdidoklubu.cz. Kdo to všechno vymyslel a jaký byl prvotní impuls a motivace k vytvoření tohoto projektu?
Eliáš: Sešlo se to z více proudů. V YMCE jsme si Denisou Dohányosovou mysleli na nějaký chat. Terénní práce s mládeží je služba, která je v zimě trochu problémová, těch děcek tolik na ulici není a poskytovat služby v nějakém supermarketu a takhle, to s sebou nese různá právní rizika, apod. Přemýšleli jsme o těch formách a jedna z nich byla právě možnost chatu s klienty, která nás přes tu zimu napadala. Ale nějak jsme to tehdy nedotáhli a vlastně až asi rok potom se to vytáhlo v ČAS…
Jiří: Byla o tom diskuze na Fóru terénní práce. Každý rok se hledají nějaké nápady na nové projekty a tohle bylo zajímavý. Líbilo se mi to a říkal jsem si, že je to zajímavý v tom, že vlastně internet se využívá dneska jenom jako propagace, ne jako prostředí, kde fakt můžeš něco konkrétního dělat. Když se dneska člověk podívá někde na zastávce, vidíš mlaďochy, jak jsou všichni zahledění v mobilech a v displejích a nebo sedí doma u monitoru… a tak spuštění projektu Streetwork online byla reakce právě na tenhle nový fenomén. Nechtěli jsme, aby nám v oboru ujel vlak v kontaktování právě těchto dětí. Dneska děcka skončí vyučování a spousta z nich zmizí ve virtuálním světě a jsou tam – třeba relativně „hodný“ – ale prostě tam žijí svým životem, o kterém my nic nevíme, a teréňák nemá jinak šanci ho poznat a nabídnout své služby.
No, a krátce po první diskusi proběhlo první setkání, kam byli pozvaní obecně lidé, kteří by na tom chtěli nějak participovat, přinést jakoukoliv myšlenku ve smyslu „pojďme kontaktovat lidi na internetu“ a hledalo se, jaká bude ta forma. Bylo nám jasné, že musíme mít nějaké „hnízdo“, kde bude něco jako „centrála“, že to asi bude nějaký chat. A Honza Vališ tam pak řekl: „Pojďme udělat virtuální klub!“ Což byl takový klíč, který odemkl cestu. Protože pak už to bylo vlastně hrozně jednoduché. Řekli jsme si: tak jaké jsou naše principy? – je to kontaktní práce, rozhovor, je to doprovázení – a to všechno jde na internetu dělat. Tak pojďme na to.
Přežili jste krušné časy, kdy klub fungoval i přesto, že nedostal žádnou finanční podporu a pracovníci pracovali zcela dobrovolně. To muselo být velmi náročné období a pracovníkům za to patří obdiv. Jak jste to vůbec zvládli a co vás motivovalo to nepoložit?
Jiří: No, byla by to hrozná škoda… Všichni, kdo na tom tehdy pracovali, do toho investovali hrozně moc energie, času – aby se napsal extra portál, všechno to bylo na klíč, na objednávku, i ten design… Začalo se to konečně rozjíždět, a pak došly peníze. Já osobně jsem byl v té době v podstatě úplně bez prostředků. Prostě se to nějak pár měsíců vydržet muselo, no.
Eliáš: To jo, byly to špatné časy…
Jiří: Věřil jsem tomu, že se prostě najde nějaký partner. My jsme zkoušeli veřejné finance, neuspěli jsme ve dvou grantových řízeních a jednou to dokonce bylo už téměř jisté, magistrát nám také nechtěl nic dát, no tak pak nezbývalo, než zkoušet soukromé zdroje. To období bez prostředků mohlo být mnohem delší, ale tím, že jsme grant od Nadačního fondu Avast vyšetřili a protáhli ho na rok a půl, tak ta doba nebyla zas tak dlouhá.
Tím se dostáváme k další otázce – projekt Streetwork online úplně nezapadá do grantových témat a škatulek sociálních služeb, jak se vám daří získávat finance?
Jiří: Je to těžké. Na úplný začátek, na plány na “zelené louce”, nám dala peníze Nadace Vodafone. Na to, abychom si mohli vše vytvořit, nám dal peníze Nadační fond Avast. A potom byla ta přestávka. Zkoušeli jsme, jak jsem říkal, veřejné zdroje, ale nic nevyšlo, takže jsme se dál obrátil na soukromý sektor. Seděl jsem u počítače a přemýšlel, jestli mám do jedné firmy poslat životopis anebo žádost o sponzorský dar. Poslal jsem to druhé a dostali jsme velké peníze od Bohemia Energy, kterým to prostě přišlo fakt dobrý. Nebylo za tím nic jiného, než že si přečetli e-mail a hned na něj zareagovali, že jim to dává smysl, že je to moc zajímavé a vlastně jsme se dohodli hned na první schůzce. Dali nám finance na jeden rok. K Bohemia Energy se brzy ještě přidal Nadační fond pomoci Karla Janečka, který nás také finančně podpořil. Menší grant jsme dostali od ČSOB... Takže všechny finance pochází od soukromých nadací a společností, kde asi jsou ti lidé trošku víc vizionářsky naladění. Nebojí se trošičku zariskovat. Zkrátka, jako my :-) Státní správa, nebo samospráva – tam mají prostě své škatulky, do kterých když se nevejdete… tak prostě máte smolíka. Ale jinak si myslím, že ten projekt je tak zajímavý, a tak pestrý, že se dá pořád ještě rozvíjet. My jsme začali s nějakým základem aktivit a postupně jsme nabalovali další a další aktivity. Je to atraktivní projekt, který může být zajímavý pro donátora i z hlediska jeho vlastní prezentace.
Jaký prodělala služba vývoj od roku 2012, kdy jste začínali, po dnešní dobu?
Jiří: Nejdříve to byla jen, jak už jsme někde uváděli, jenom taková myšlenka. Pojďme něco dělat na internetu…
Ano, to jsi psal v publikaci Streetwork! Dobrá praxe 2015…
Jiří: Minimálně půl roku jsme se scházeli a jenom jsme o tom přemýšleli, vymýšleli jsme, jak bude streetworker poskytovat službu po internetu. Dumali jsme nad tím, jak bude jako chodit po internetu, jako chodí po parku a po sídlišti, a oslovovat klienty? Jak to na tom internetu sakra udělat?
Roman: To bylo ještě v tom zkušebním redakčním systému, že? Já si to moc nepamatuji…
Jiří: Né, to bylo… to jsme jenom fakt seděli takhle u stolu a neměli jsme nic. Jenom jsme o tom přemýšleli, jak to jako udělat. Jestli si jako ve filmu Avatar sedneš do nějaké „rakve“, mysl opustí tvé tělo a napojíš se na jinou planetu jménem internet…
Eliáš: To vlastně děláme!
Jiří: Přesně. A pak se začala psát metodika a etický kodex a vymýšlely se už konkrétní způsoby, jak by to mohlo fungovat – že budeme mít tu základnu, Jdidoklubu.cz, že tam bude chat, že si tam ta děcka budeme zvát, že budeme muset mít nějakou identitu, aby si nás nezaměnila s někým jiným… Pak jsme k tomu vymysleli, že by tam měla být nějaká knihovna s články, galerie a postupně se to takhle rozvíjelo. Potom jsme si to nechali na klíč napsat, vždycky jsme to akorát jednou za čas „updateli“, pak k tomu přibylo, když jsme dostali peníze od Bohemia Energy, Co tě sejří, pět dní na chatu, pak jsme si mohli dovolit kromě online streetworkerů i redaktora, nejdřív jednoho, pak druhého…
Teď už jsme v současnosti…
Jiří: A teď jsme dokonce měli výjezd s klienty, což je prostě úplně neuvěřitelný!
Eliáš: A do budoucna už to bude manager kvality, manager vývoje…
(Smích)
Zmiňujete výjezd s klienty, který jste realizovali koncem září 2016. Jde o historicky první výjezd s klienty Jdidoklubu.cz, kdy se z víceméně anonymních nicků stali reální dospívající z masa a kostí a ti s vámi strávili víkend v Praze. Na co byl výjezd zaměřený a jaký z něj máte pocit? Jaké jsou ohlasy účastníků?
Eliáš: Víkend byl zaměřený na práci s videem, lidi jsme hodně lákali na to, že to bude víkend pro youtubery, ale nakonec to byl hodně víkend celkově o práci s videem, nejenom o youtuberingu. Ohlasy jsou lepší, než jsme čekali, a pokud se to podaří, tak bychom to rádi ještě někdy zopakovali.
V čem spatřujete pozitiva terénní práce online, ať už z pohledu klientů, nebo pro vás, jako pracovníky?
Eliáš: Klienti nám tam můžou říct i to, co by neřekli nikomu na klubu, prostě ta anonymita je tam…
Roman: Anonymita je tam výrazná věc. Možnost.
Eliáš: Pro lidi, pro které je prostředí internetu daleko více vyjadřovací médium, než mluvení s lidmi, je ta anonymita zásadní.
Roman: Pro mě je určitě pozitivem i dostupnost, že ti mladí lidé nemusí nikam chodit a mají službu vždy v provozních hodinách po ruce, z tabletu, z mobilu… Když chtějí jít na portál, tak vlastně nejsou ničím omezeni, pokud jsou online.
Jasně…
Jiří: Mně přijde, že je to zajímavé i z pohledu způsobu oslovování klientů. Internet nabízí takové možnosti, jako třeba Twitter. Tam stačí chvilku sledovat, o čem si ti lidé píšou, a prostě poznáš, jestli je mezi nimi nějaký potenciální klient, kterého můžeš oslovit.
A jakým dalším způsobem, kromě Twitteru, oslovujete klienty?
Eliáš: Skrze soutěže, Facebook, videa…
Jiří: Je to třeba placená reklama… snažíme se fungovat jako specialisti na digitální marketing, i když to nepřeháníme, nehoníme je nějakým chytrým pixelem po celém internetu, protože nechceme být vyloženě vlezlí, ale ten princip je, jako kdybychom něco prodávali. Nabízíme službu a oslovujeme klienty. Dobré na tom je to, že je to strukturované, že třeba když je téma bezpečnosti na internetu, tak se tam snadno najdou děcka, která zrovna mají třeba nový chytrý mobil. Zadám reklamu na ně a už jim nabízíme článek o tom, jak si zabezpečit mobil. Zobrazí se to jenom těmto a to je na tom úplně skvělé.
Dušan: Soutěže jsou velkým lákadlem. Máme k dispozici krásné ceny od firmy BaSys CZ - sluchátka, ladičky, mixážní pulty, repráky a další...
Měly by tedy služby více pronikat do kyberprostoru? Nastane doba, kdy práce online nahradí práci v ulicích?
Eliáš: Ne, a to ani není náš cíl. Náš cíl je vlastně lidi zvedat od těch počítačů. Chceme, když už na internetu jsou, aby zabloudili i k nám. A tam se je snažíme nějak aktivizovat a to, co s nimi řešíme, jsou přesahy do reálného života, ne ten jejich virtuální život. No a to, jestli taková doba nastane, to nevíme.
Jiří: Doufejme, že ne.
Eliáš: Doufejme, že ne, přesně tak.
Jiří: Naše cílovka, když to tak řeknu, jsou děcka, která ten internet trošku nadužívají. Smyslem naší práce je samozřejmě tyto mladé lidi na internetu oslovit, ale taky je trošku odsud dostat někam jinam, jak říkal Eliáš. Například, když někdo vyhraje v soutěži, chceme, aby si pro cenu došel do klubu v místě bydliště, školy. Další věc, která má lidi dostat od těch blikajících obrazovek, je Co tě sejří… a jestli lidé internet „ošéfují“ tak, že jim bude pomáhat, tak jim bude pomáhat i v sociálních službách, ale určitě to nebude plnohodnotná a jediná náhražka kontaktu tváří v tvář.
Kdo je váš typický klient? A obrací se na vás také rodiče?
Roman: Já myslím, že přímo typický klient není, možná je více druhů, není jeden jediný, protože někdo využije chat pro obyčejné popovídání, pokec, a jiný řeší závažné životní situace.
Jiří: V nízkoprahu je typický outsider nebo sígr…
Eliáš: To jsou ty dva typy, co potřebují nejčastěji pomoct.
Roman: Tady to moc nepoznáme.
Jiří: Na jdidoklubu.cz bych klienty spíš odstupňoval podle toho, co využívají – někdo si jenom vyzobne sem tam nějaký článek, někdo zareaguje anonymně na chatu, někdo se zaregistruje, a potom už je ten klub pro něj něco dlouhodobějšího. A někdo se dostane ještě dál, soutěží… někdo…
Dušan: Někdo si tam píše blog, nějaké tipy na články, nebo návrhy vlastních článků.
Jiří: A pak jsou jednotlivci, kteří třeba mají chuť jít do projektu Co tě sejří, nebo do výjezdu s klienty, to už je jako úplná třešnička na dortu. Ale většinou jsou to normální teenageři, kteří mají svoje „malé-velké“ problémy, řekl bych.
Roman: A k těm rodičům, když to řeknu za sebe – s několika rodiči jsem si psal a je to tak, že někteří rodiče jen „zasondují“ a chtějí vědět, co jsme zač, protože ví, že jejich dítě si s námi píše. Tak vlastně chtějí vědět, na kolik je to bezpečné. A potom jsou rodiče, kteří s námi spolupracují při řešení situace svého dítěte. Ví o tom, že si s námi jejich dítě píše, a někdy si s námi také napíšou.
Jaká témata na chatu řešíte?
Roman: Jsou to témata, která řeší mladí lidé v době dospívání, řekněme té puberty, je to například šikana, vztahy, první sexuální zkušenosti, nechtěné otěhotnění… Někdy sdílejí nějaké věci, svěří se a chtějí zpětnou vazbu, nebo nějakou radu.
Dušan: Častým tématem, respektive důvodem, proč nás klienti oslovují, je i to, že si chtějí službu vyzkoušet, nebo si vyzkoušet nás. Myslím, že to je také v pořádku, i když třeba plácnou něco, co není pravda, nebo se nás snaží k něčemu vyprovokovat. Důležité ale je, že si tak ověří, že ta služba fakt funguje, že ať nám napíšou cokoliv, tak je s tím nepošleme do háje, a že se na nás fakt můžou kdykoliv obrátit už vážně, když budou něco potřebovat.
Jiří: Myslím si, že témata na chatu hodně ovlivňuje tematické zaměření měsíce Jdidoklubu. Třeba když je tématem měsíce bezpečnost na internetu, a většina článků je na toto téma, tak dotazy směřují právě k tomuto tématu. Nebo když byla tématem na podzim škola, tak se zvýšil počet chatů na toto téma.
Dušan: Jo, to je pravda. To můžu potvrdit.
Jiří: Ty tematické měsíce vybíráme tedy cíleně, aby to bylo malinko „trendy“, ale zároveň tím ovlivňujeme zaměření chatů, protože je vždycky ideální, když si někdo přečte článek, a potom se chce o tom bavit, nebo se v tom najde, nebo to doporučí nějakému svému kámošovi…
Roman: Klienty rovněž podporujeme v seberealizaci a také je hodně přeposíláme, doporučíme třeba jinou službu – může to být nízkoprahový klub v okolí bydliště uživatele, anebo třeba nějaká poradna, nebo jiný subjekt, kde mu mohou lépe pomoci. Někteří uživatelé mají založený svůj profil, ale nejčastější využití chatu je především pod anonymním přístupem, takže ho využívají i ti, kteří nejsou na portálu registrováni.
Co dalšího mladým lidem portál jdidoklubu.cz nabízí?
Eliáš: Už to tady docela zaznělo, jsou to články, Co tě sejří…
Dušan: Mě přijde důležitá součinnost článků a chatu. Ty články, jakožto pasivní poradenství, tak ty se dají najít třeba i někde jinde, ale už tam čtenáři nemají možnost, když se jim díky tomu článku podaří otevřít nějaké téma, nebo je nějaké téma zaujme, přinést to do aktivního poradenství, nebo do toho chatu. To mi přijde jako šikovné propojení pasivního a aktivního poradenství na jdidoklubu.cz.
Roman: Zároveň propagujeme i kamenné nízkoprahové kluby, o kterých někteří mladí lidé ještě nevědí. Tím, že tam je sekce nízkoprahy s mapou a kontakty klubů v České republice, mohou si je vyhledat.
Dušan: A kamenné nízkoprahy se tam samozřejmě mohou propagovat samy. Kdykoli nám pošlou něco, co oni pořádají, nebo když sami pro své klienty něco vytvoří, napíšou článek, tak ho samozřejmě můžeme nasdílet, ať se to dostane, když už je to dobrá věc, k co nejvíce lidem.
Nízkoprahové kluby mohou tedy na jdidoklubu.cz propagovat svoje akce, nebo sdílet články, je ještě nějaký jiný způsob, jak můžou služby využívat portál?
Jiří: Tím, že projekt Streetwork online dělá ČAS, tak je vlastně zasazený tak, aby pomáhal celému oboru, rozvíjel ho, ať už propagací, nebo všemi těmi věcmi, které my produkujeme. Ať už jsou to články, videa, komiksy, mohou je využívat především ostatní nízkoprahy, i nečlenská zařízení. Fungujeme na Facebooku, máme docela dobrou stránku Nízkoprahy, která si myslím pomáhá živit facebookové stránky ostatních klubů – ty zde mohou sdílet spoustu zajímavých příspěvků z našeho portálu, nebo z facebookové stránky. Možná se to málo ví a tohle by asi mohla být taková výzva pro pracovníky nízkopraháčů, kteří si tento článek přečtou, že i oni se můžou zapojit, když nám nabídnou nějaké téma, nebo vlastní článek. Nebo si také můžou založit blog a psát a podílet se tak na rozvoji portálu a jeho budoucnosti. Stačí se zaregistrovat, nebo nám napsat.
Děláte toho opravdu hodně, v létě jsme vás mohli potkat na festivalech, nebo na roadshow Prima jede za Vámi, kdy jste společně se zpravodajským kamionem FTV Prima cestovali po regionech a oslovovali veřejnost. Co jste tam návštěvníkům nabízeli a jaká to byla zkušenost?
Eliáš: Tohle byla vyloženě propagační činnost. Měli jsme tam fotokoutek, vyhlásili jsme soutěž o ceny, které jsme dostali od sponzorů.
Roman: Také to ale byla možnost setkat se i s těmi dospělými lidmi a říct jim, že něco takového existuje a myslím si, že někteří byli hodně překvapení a viděli, že jdeme s dobou, protože ví, kde jejich děti tráví volný čas.
Jiří: Byla to zajímavá zkušenost, tam být, někde na konkrétním místě, a zároveň být online, protože ty fotky z fotokoutku jsme sdíleli. Propojovali jsme tak tu reálnou zkušenost s tou virtuální realitou. Zároveň to byla příležitost představit se spoustě lidí, návštěvnost byla docela velká, i propagace roadshow byla veliká.
Pojďme se věnovat projektu Co tě sejří, který pod křídly jdidoklubu.cz běžel již druhým rokem. Výstupy prvního běhu jsme měli možnosti vidět v dokumentárním filmu Co tě sejří, jehož premiéra proběhla 4. listopadu 2015 v kině MAT. Jak to vypadá s druhým ročníkem?
Roman: Další mladí lidé realizovali svoje nápady na proměnu míst a to na několika místech v České republice, je to třeba Ostrava…
Dušan: Poběžovice v západních Čechách, Prachatice – jihozápad Čech, Rumburk – sever Čech… různé kouty republiky. Letos si zase týmy lidí, co se do projektu Co tě sejří zapojily a něco v tom svém okolí vytvářely, měly dokumentovat to, co tvoří, točily videa, posílaly fotky. Tentokrát nebude výsledek daný veřejnosti formou jednoho filmu, ale na stránkách jdidoklubu.cz jsou nasdílena všechna videa, která jsme z těch jednotlivých projektů dostali. Zároveň jsou všechna ta videa ke zhlédnutí na youtube kanálu jdidoklubu.cz.
V čem spatřujete význam takového projektu?
Jiří: Myslím, že to je odpověď na to, když občas člověk zaslechne, že „ta dnešní mládež, ta se o nic nezajímá, je to čím dál horší, to za nás nebývalo…“ – tak tohle je důkaz, že ti mlaďoši jsou úplně normální a mají chuť něco měnit. Nenadávají jenom na něco, co je sejří, ale mají nápady a chuť s tím něco dělat. A ten projekt je dle mého názoru skvělý v tom, že opravdu třeba šestnáctiletý, dvanáctiletý kluk, nebo holka, dokážou změnit ve svém okolí něco k lepšímu a stačí se nad tím jenom zamyslet a prostě do toho jít. V tom je ten projekt hrozně hezký, dává mladým lidem sebevědomí a povědomí o tom, že tu možnost mají, a že to takhle může zkusit každý.
S tím úplně souzním a myslím, že je hrozně důležité, že je to vidět v mediálním prostoru. Že to tomu projektu přidává na síle a může to opravdu sloužit jako nástroj, jak pozitivně ovlivňovat veřejné mínění, nebo jak mladé lidi motivovat k vlastní aktivitě.
Roman: Mladí lidé mohou měnit svět k lepšímu, ale potřebují nějakou tu podporu a vědět, že dospělí lidé mají zájem o jejich nápady.
Co plánujete do budoucna, jak chcete službu dál rozvíjet, kam ji chcete posunout?
Jiří: Myslím, že bude důležité projekt finančně stabilizovat. Díky partnerovi Bohemia Energy jsme dostali finance na dva roky, teď nám běží druhý rok… Chceme, aby už to byla stabilní služba v nabídce. A také je třeba pracovat na metodice práce s klienty, chatů stále přibývá, takže na tomhle poli je neustále co vylepšovat, zkvalitňovat.
Roman: Mně by se líbilo, kdyby se fakt podařilo spolupracovat s nízkoprahy v České Republice. To by bylo dobré do budoucna.
Jiří: A mně by se zase líbilo, kdybychom do budoucna získali nějaký grant a mohli zapojit někoho se zdravotním handicapem, třeba mít v týmu streetworkera na vozíčku. Tak to by bylo docela fajn.
Eliáš: Nápadů máme spoustu.
Přeji vám, ať se podaří na ně sehnat peníze a zrealizovat je! Díky za inspirativní rozhovor!
Opovídali:
Tým Jdidoklubu.cz ve složení Dušan Vaněk, Eliáš Molnár, Jiří Kocourek a Roman Želonka. V týmu je samozřejmě ještě Honza Vališ, ale ten musel zrovna držet ve svém domovském Klubu Vrtule požární hlídku :-)
Rozhovor pro streetwork.cz připravila Michaela Burdová