Nebylo nic nalezeno.

Ilustrační foto

Systém sociálních služeb ve stínu obřích slunečnic

Série investigativních reportáží TV Seznam v minulých dnech otevřela debatu o kvalitě rezidenčních služeb pro seniory v České republice. Následující text Honzy Kostečky reaguje na tuto kauzu nikoliv ve smyslu analýzy konkrétních pochybení, ale upozorňuje na chronické systémové problémy, které mají dlouhodobě negativní vliv na kvalitu poskytovaných sociálních služeb v ČR.

Autor pojmenovává zásadní nedostatky – jsou jimi nedostatečná systematická podpora (case management a poradenství) a nedostatečné kapacity terénních a ambulantních služeb, které by klientům a jejich rodinným příslušníkům pomáhaly řešit nepříznivé situace v jejich domácím prostředí. Zároveň zdůrazňuje klíčovou roli managementu a nutnost kvalitního a kompetentního vedení.

Česká asociace Streetwork se připojuje k tomuto prohlášení a podporuje jej.

Text je převzatý z webu TUDYTAM, najdete jej ZDE.

Domníváme se, že není vhodné komentovat konkrétní fakta a detaily reportáží zpracované s investigativní naléhavostí. Domníváme se, že v systému sociálních služeb pracuje řada skvělých profesionálů, kterým hluboce záleží na jejich klientech a podle toho i pracují.

Jako každému oboru se ani sociálním službám nevyhnou chyby i lidská selhání, která bohužel dopadají na zranitelné klienty. Uvedené reportáže však odkazují k několika palčivým (a chronickým) problémům systému sociálních služeb v ČR, které dle našeho názoru a dlouholeté zkušenosti v oboru zasluhují mimořádnou pozornost.

Hodně pobytu, málo terénu

V České republice je stále velmi mnoho velkokapacitních rezidenčních služeb – domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem a domovů pro osoby se zdravotním postižením. Řada těchto zařízení má dlouhé pořadníky zájemců a vzniká mylný dojem, že jejich kapacity jsou nedostatečné. Pravým problémem je však nedostatečná kapacita služeb terénních (osobní asistence aj.) a ambulantních (denní stacionáře aj.) a neexistence systematické podpory (case managementu a poradenství), která by klientům a jejich rodinným příslušníkům pomáhala hledat a realizovat takové řešení jejich nepříznivé situace, jež jim umožní za podpory terénních a ambulantních služeb fungovat v jejich domácím prostředí. Vznikají tak impozantní řady čekatelů pobytových služeb a tím se odůvodňují alokace financí do velkokapacitních zařízení. Kruh se uzavírá a všichni směřujeme do domovů důchodců.

Pobytové služby však oproti terénním nabízí jednu klíčovou výhodu – mají domy. Ty mohou být krásné, dobře se u nich stříhají pásky při otevření, rozšíření či rekonstrukci a voličům se pěkně prezentují jako důkazy péče o ně a jejich blízké. Stavět dálnice a chodníky je pro lidi, takže stavět domovy pro seniory přece také…

Pobytová služba jako „nejlepší“ řešení

U laické (a částečně i odborné) veřejnosti převládá dojem, že pobytová služba dovede zajistit komplexnější a kvalitnější péči, než služba terénní. Přitom víme, že (už i v ČR) existují terénní služby, které dokáží podporovat v životě doma i lidi ve velmi obtížných situacích. Nejvýraznějším příkladem jsou domácí hospice, které dokáží poskytovat vysoce specializovanou a komplexní péči doma i lidem, jejichž aktuální stav vyžaduje vysokou míru podpory. Když je toto možné, nemůžeme se tvářit, že lidé v jakémkoli stavu musí využívat rezidenční sociální službu.

V rámci finanční efektivity péče (rozumějte „aby služba byla co nejlevnější pro stát“) je většina pobytových služeb pro seniory velkokapacitních, kdy domov s 80 klienty je brán jako „malý“. Tyto domovy jsou pod tíhou tlaku na zefektivnění služeb (často ze strany zřizovatelů) nuceny k redukci personálu a díky tomu se v kombinaci s krizí na trhu práce vytváří ideální podmínky pro absenci individuálního přístupu ke klientům.

Tyto velké instituce už ze své podstaty inklinují k institucionálnímu pojetí péče, a přes veškerou snahu některých osvícených pracovníků, je v nich klient často brán pouze jako objekt péče a jeho unikátní životní příběh a potřeby zůstávají stranou zájmu.

Ryba zapáchá od hlavy

Kvalitní služby nemohou být bez kvalitního personálu a ten nemůže být bez kvalitních manažerů. Manažeři v sociálních službách by měli být specialisty na práci se svými podřízenými. Měli by umět vychovávat a vést své podřízené tak, aby v nich kultivovali etické jednání, zasahovali v problematických chvílích a uměli rozhodovat v zájmu klienta, aby nebyl poškozován, někdy i za cenu nepopulárních personálních rozhodnutí. Proto však musí samotní manažeři intenzivně pracovat na rozvoji svých dovedností v oblasti vedení lidí a měli by tomu věnovat desítky hodin ročně v pečlivě vytvořených programech. Je smutnou realitou, že tomuto požadavku dostojí jen velmi málo z nich. Dokonce někteří manažeři samotní nevnímají vedení lidí jako řemeslo, ve kterém je nutné se neustále zdokonalovat.

Stranou zájmu zůstává i nastavování procesů podporujících zdravou organizační kulturu, funkční personální práci a kvalitní péči. Není pak divu, že ani formování postojů a dovedností pracovníků není v našich sociálních službách stále věnována dostatečná pozornost. Mnoho poskytovatelů (hlavně těch, které zřizují kraje a města) nakupuje pro své zaměstnance vzdělávání a další podporu především na základě ceny, nikoli kvality. Zejména tam, kde do práce nastupují nízko kvalifikovaní uchazeči, je však klíčové věnovat jim velkou a kvalitní péči, aby z nich vyrostli dobří profesionálové.

Řešení jsou jednoduchá, ale vyžadují odvahu

1. Stát (MPSV a kraje) by měl vyhlásit politiku radikální podpory terénních a ambulantních služeb pro všechny cílové skupiny. Ta by měla zahrnovat masivní podporu vzniku nových kapacit těchto služeb a podporu jejich místní a časové dostupnosti, kombinovanou s řízeným útlumem kapacit služeb pobytových.

2. Stát (MPSV) by měl realizovat dlouhodobou osvětovou kampaň s dopadem na širokou veřejnost, která bude informovat o možnostech a výhodách služeb v domácím prostředí („Doma je nejlíp“).

3. Stát (MPSV) by měl zajistit, aby každý, kdo to potřebuje, dostal kvalifikovanou podporu case managera, který podpoří nalezení a realizaci řešení, spočívajícího v setrvání v domácím prostředí, a nikoli v přestěhování do velkokapacitního pobytového zařízení.

4. Manažeři sociálních služeb by měli jako svoji klíčovou odpovědnost vnímat vlastní zdokonalování ve vedení lidí a měli by si vytvořit dostatek času pro to, aby pečovali o rozvoj podřízených, kteří pracují přímo s klienty a formování organizační kultury.

Autor: Honza Kostečka

Tagy