Zpět do menu Hledat Česká asociace streetwork
Zavřít

Nebylo nic nalezeno.

Zpět na výpis

Fotbálek a jeho umístění v NZDM

Foto: Klub Vrtule
8. 2. 2019
Co se stane, když vytvoříme prostor kde mohou klienti NZDM stolní fotbal aktivně trénovat? Čtěte rozhovor s Honzou Vališem, vedoucí nízkoprahového klubu Vrtule a Oliverem Ladrou, klientem služby a juniorským vicemistrem světa v soutěži národů 2018.

Stolní fotbal, fotbálek, kalčo, fus, je jednou z nejikoničtějších her nízkoprahových služeb. Kdo neslyšel větu „Ty tam s něma celej den jenom hraješ fotbálek.”, jako by ani nebyl sociálním pracovníkem v NZDM. Je zajímavé, že zrovna tento nástroj bývá často používán k určité dehonestaci nízkoprahových služeb – „jenom hraješ“, „jenom fotbálek“. Obecně je způsob trávení volného času sportovními aktivitami hodnocen velmi pozitivně, stolní fotbálek to ale v povědomí lidí nikdy nedotáhl tak vysoko. I samotní pracovníci mají někdy k tomuto nástroji ambivalentní vztah, což je možné pozorovat na tom, jak se v průběhu času mění přístup služby ke stolnímu fotbálku - od nakupování většího množství fotbálkových stolů, nastavování různých pravidel nebo hracích časů, až po úplné omezení této aktivity pro určitou část cílové skupiny. V nízkoprahových službách je stolní fotbálek ceněn především jako prostředek pro navázání prvního a relativně přirozeného kontaktu se zájemcem o službu. Je to bezpečná aktivita, kdy klient nemusí být s pracovníkem sám, ale zároveň hrací stůl vytváří komorní prostor vhodný k předávání informací o službě, vzájemnému oťukávání, i k rozhovorům na poradenské úrovni. Kdybychom se vrátili k jeho původnímu účelu stolní sportovní aktivity, tak nabízí další možnosti, které si často vůbec neuvědomujeme. Jde o činnost, která vyžaduje sebekázeň, dodržování pravidelného režimu, práci s emocemi, schopnost týmové spolupráce, zároveň klade i důraz na zlepšování individuálních vlastností a dovedností jako je technická zručnost, fyzická kondice, strategické myšlení, vyrovnávání se s náročnými až stresovými situacemi a schopnost fungovat pod tlakem. Na oplátku nabízí pocit uspokojení z dosažení úspěchu, vědomí vlastních schopností a dovedností, pocit sounáležitosti, nové vazby a přátelství.

V nízkoprahovém klubu Vrtule, fungujícím pod Salesiánským střediskem v Praze Kobylisích, se nebáli inovativního přístupu k základnímu icebreakerovému nástroji a podařilo se jim vytvořit  prostor, kde klienti začali stolní fotbal aktivně trénovat. Po významném úspěchu na soutěži národů se objevovaly rozhovory s hráči, a zároveň klienty služby, kteří mimo jiné popisovali svůj vztah k fotbálku. Slovy Olivera: „Fotbálek je pro mě nástroj, díky kterému jsem se vyvíjel a dosud vyvíjím. Hodně mě toho naučil. Např. přístup k životu, dodržování pravidel, respektu, pokoře, úctě k tomu co děláme. Díky němu jsem se naučil zvládat překážky v životě. Je to pro mě sport, který se stal mojí součástí.“ Podobně ho popisuje i jeho spoluhráč Jordy: „Pro mě to znamená sport, který se moc tady v České republice nebere vážně. A to si myslím, že je chyba. U kalča se zjišťuje, jakou máš techniku, zručnost a psychiku, která je v tomhle sportu velmi důležitá. Nebýt kalča, nepoznám tolik lidí a hlavně kamarády, které jsem díky fotbálku získal a to nejen z Prahy, ale i kluky z Moravy, se kterými jsem se více seznámil na WCS Leonhart. Myslím si, že fotbálek mi změnil styl chování, ale i život. Nevím, jaký bych byl, kdybych tohle neznal. Takže pro mě to znamená hodně.“ I my jsme se rozhodli oslovit aktéry této úspěšné spolupráce. Na otázky nám odpovídal Honza Vališ, vedoucí nízkoprahového klubu Vrtule a Oliver Ladra, klient služby a juniorský vicemistr světa v soutěži národů 2018.

Honza Vališ

"Ve Vrtuli jsem od roku 2007, nejdříve jako kontaktní pracovník, později také jako vedoucí služby. Když už si budeme povídat o fotbálku, tak s ním jsem se poprvé setkal asi před dvaceti lety a od té doby ho hrával s kamarády po hospodách a s klienty v klubu." 

Fotbálek je v podstatě všudypřítomným nástrojem nízkoprahových služeb. Jak si vysvětluješ, že u vás se nakonec podařilo vytvořit „líheň českých reprezentantů“? Byl tam enormní zájem ze strany klientů nebo naopak pracovníků?

Roli hrálo několik věcí. První z nich byla, že se sešel zájem klientů a zájem pracovníků. Ve správný čas jsme byli na klubu dva, které fotbálek bavil a z tehdejšího pohledu klientů nám i dost šel. Když nás začali klienti dohánět, přišla druhá podstatná věc a to kontakt s Matějem Volkem z České foosballové organizace. Matěj nám nabídl, jestli bychom nechtěli začít chodit na oficiální turnaje, protože viděl v NZDM velkou možnost, jak posílit juniorskou základnu v ČR. Pro klienty domluvil bezplatné starty, a tak je stačilo jen trochu popíchnout, aby se s námi vypravili na první velký turnaj – Mistrovství ČR. No a v neposlední řadě jsme se vždy snažili vidět ve fotbálku nástroj kontaktu s klienty, no a najednou nám došlo, že ho nemusíme používat jen jako icebraker, ale že je možné přes fotbálek začleňovat outsidery do skupiny, rozvíjet jejich hodnoty, pracovat se sebereflexí a dalšími věcmi.

V příspěvku jste také zmiňovali podporu ze strany vaší domovské organizace, ČAS, trenérů fotbálku, ŽUPANu a České foosballové organizace. Jak jste se dostali do komunikace s ČFO? Podle čeho dochází k výběru, kdo pojede reprezentovat?

Matěje jsme potkali přes pražskou pracovní skupinu ŽUPAN. Pak už to šlo docela samo, protože Matěj je hodně nadšený pro spolupráci s NZDM a my zase byli nadšení pro fotbálek. Fotbálek má, stejně jako jiné sporty, různé soutěže a žebříčky. Jeden z žebříčků je reprezentační. Počítají se do něj body z oficiálních turnajů, které jsou odstupňované podle prestiže. Nejvíce bodů získáte za úspěchy na MS, nejméně za krajské poháry.

Kolik klientů/zájemců chodí do Fotbálkového centra, které jste zřídili? Jakou má kapacitu a je přístupné pouze klientům klubu nebo tam může kdokoliv z vnějšku?

Návštěvnost je různá. Běžný otvírací den se u nás ukáže 5 lidí. Když je ale před větším turnajem, přijde lidí mnohem víc. Počítáme s tím, že se počty časem zvýší. Zatím nebylo moc času na propagaci. Do fotbálkového centra může přijít kdokoliv, kdo si chce zahrát. Nejvíce ho samozřejmě využívají klienti Vrtule, ale pomalu už o nás vědí i ostatní hráči. A protože chceme podporovat zejména juniory, mají u nás poloviční vstupné oproti dospělým.

Sportovní stolní fotbálek má pravidla, která se při běžné hře v klubu nebo v hospodě nevyužívají. A pravděpodobně o nich většina lidí nemá potuchy. Co tebe nejvíc překvapilo?

Dost mě překvapilo, že se u hry (až na jednu disciplínu) nesmí mluvit. Bylo hodně zajímavé, když jsme tohle pravidlo trénovali s klienty. Umožňuje totiž člověku se daleko víc soustředit na hru a i „divočáci“ se tím dokáží koncentrovat.

Která pravidla byla nejnáročnější na dodržování pro klienty?

Přijde mi, že klienti pravidla zvládali a zvládají dobře. Mezi ty obtížnější bych zařadil nemluvení u hry a žádné vulgarismy. Přeci jen je ve hře často dost emocí a nějaké to ostřejší slovíčko při hře jen tak zazní.

Ve vašem příspěvku mě také zaujalo, že plánujete předání Fotbálkového centra do samosprávy klientům. Podařilo se to už nějak posunout? Případně jaká je vaše vize?

Momentálně jsme ve fázi, kdy předáváme centrum pomalu do rukou jednomu z klientů. Zaučujeme ho s pokladnou (EET rules), domlouváme se na tom, jakým způsobem bude spravovat Instagromový a FB profil. V současnosti je během otvíračky centra „ten člověk za barem“, takže přijímá platby, půjčuje vybavení, pomáhá případným nováčkům. Zatím působí jako dobrovolník, ale pokud vše dobře dopadne a vyjde nám kraj vstříc, rádi bychom ho zaměstnali na dohodu, aby za své úsilí dostával zaplaceno.

Na co se tě nikdo neptá a přitom bys na to rád odpověděl?  

Vlastně by se mi docela líbila otázka: „Co to přináší tobě?“. Je to totiž hodně nabíjející a motivační. Fotbálku se u nás věnují klienti, které znám už docela dlouho, a když přišli do Vrtule, byli často mimo kolektiv. Díky fotbálku se nám podařilo najít stejnou řeč a udělat společně obrovský kus práce. Pokud by vás kohokoli zajímalo, jak to u nás chodí, stačí se ozvat a rádi vás u nás provedem

Oliver Ladra

"Jmenuji se Oliver Ladra. Je mi 17 let. A jsem studentem SPŠ - stavební Josefa Gočára. Stolní fotbálek hraji přes dva roky a jsem hrdým reprezentantem teamu a klubu Vrtule Foosball. 

Na začátek bych rád řekl, jak moc si vážím toho, že něco takového děláte. Je super vědět, že věci, co děláme, mají dopad na okolí (pozitivní), a že to v lidech budí zájem." 

Pamatuješ si na své začátky u fotbálku? Šlo ti to nadstandardně oproti ostatním?

Ze začátku šlo pouze o to, že mi to pomohlo zapadnout mezi ostatní klienty nízkoprahového klubu. Neřekl bych, že mi fotbálek šel nadstandardně, ale měl jsem vytvořené vhodné podmínky a dostal jsem příležitost. Oproti ostatním jsem měl chuť a touhu se zlepšovat…. což doufám vždy mít budu.

Kdy jsi začal vlastně uvažovat o tom, že hrát kalčo „jen tak pro zábavu“ ti nestačí?

Vlastně jsem nad tím ani nikdy neuvažoval. Fotbálek hraji především proto, že mě baví, a když jsem zjistil, že mi to i celkem jde, tak jsem neviděl důvod, proč to trochu neprohloubit a nezačít to brát více jako sport. Stejně jsem u fotbálku strávil pomalu celý den.

Jak dlouho trvá, než se člověk dostane na reprezentační úroveň a jak často trénuješ?

Myslím, že je to dosti individuální. Na fotbálku je super, že jsou rychle vidět pokroky. Nicméně časem člověk musí zvládat víc, než jenom „tahat za tyče“. Musí se naučit pracovat sám se sebou. Dokázat překonat stres a kontrolovat sám sebe i to, co dělá. K tomu všemu tu hrají velkou roli zkušenosti, které značně pomohou člověku při zvládání stresu a jiných věcí, co se dějí při hře. Všechno je to ve velké „symbióze“, jestli to takto můžu říct. Já osobně trénuji cca 6 hodin týdně, ale když mám před turnajem, tak zvládám i 16 hodin za týden. Dříve jsem trénoval mnohem víc, ale dnes již musím řešit školu a i jiné věci ohledně fotbálku.

Vzpomeneš si na začátky, když jsi začal trénovat, co tě na fotbálku hraném na profesionální úrovni nejvíc překvapilo?

Naší první velkou zkušeností bylo MČR, které nám ukázalo nový pohled na fotbálek. Od té doby jsme hráli den co den a objížděli různé nízkoprahové kluby. Časem jsme pomalu hledali konkurenci i jinde a začali jsme jezdit na větší turnaje. 
Nejvíce mě osobně překvapilo chování ostatních hráčů. Ta rozmanitost přístupů k fotbálku, ale přitom jedna komunita.

Jakých soutěží jste se už zúčastnili? Hraješ pouze s Markem, se kterým jsi vyhrál druhé místo na soutěži národů, nebo máš víc sparingů?  

Kdybych mluvil za mě, tak jsem se zúčastnil už mnoha turnajů. Od mistrovství České republiky po celosvětové turnaje v zahraničí. Také jsem měl tu čest se zúčastnit jedné z nejuznávanějších soutěží v tomto sportu a  to byl World Cup v Hamburku. Dříve jsme hrávali převážně spolu, ale dnes je již velká základna juniorů, která se stala naším týmem. Každý z nízkoprahového klubu Vrtule nám byl sparing partnerem. Všichni se posouváme společně, jako tým.

Co je při hře důležitější - technika nebo psychika? A jak se dá trénovat psychika?

Podle mého je ze začátku důležitá technika, ale velmi rychle člověku dojde, že pouze ta nestačí. Když se člověk nedokáže zbavit stresu, tak nemůže nikdy podat 100% výkon. Samozřejmě někomu jednání pod tlakem pomáhá, ale málo komu pomáhají roztřesené ruce a sevřený žaludek.
Je  velmi zvláštní co s člověkem dokáže udělat špatná psychika. Jsem jedním z lidí, kteří mají (měli) neustálé nervy a jsou ve stresu. Neuměl jsem se ovládnout a před každým důležitým jednáním jsem byl ve stresu. Proto mě jeden z mých trenérů naučil meditace. Což je podle mého velmi účinná metoda na to, jak zvládat onen stres a kontrolovat svoji mysl. Naučit se to není až zas tak složité, tedy pokud nemyslíme vyšší formu meditace. Ale k našim účelům jsme cvičili tak, že jsme prováděli dechová cvičení na tréninku i na zápase. Meditovali jsme formou procházení určitého příběhu, na jehož konci byla nalezena rovnováha mezi věcmi, které se v našem životě děly, dějí a dít budou. Opravdu účinné je zhluboka dýchat a soustředit se na tlukot srdce.

Kam by ses rád v budoucnu dostal?

Rád bych pokračoval ve svém studiu, našel si dobrou práci, usadil se a vynalezl lék proti smrti…., ale otázka byla asi směřována k fotbálku. Rád bych se dostal na takovou úroveň, abych mohl říct, že jsem něco dokázal a že jsem něco dobrého udělal. Že je za mnou kus práce, na kterou budu moct být pyšný. Práce, za kterou na mě bude pyšná moje rodina a mí přátelé.

Na co byste chtěli, aby se vás lidi při rozhovorech ptali a oni to zatím neudělali?

Myslím, že zde padlo mnoho skvělých dotazů a tak nevidím důvod nějaké přidávat.

Pro streetwork.cz připravila: Lenka Čuprová

Tagy: #inovace #NZDM