Zpět do menu Hledat
Zavřít

Nebylo nic nalezeno.

Zpět na výpis
Ilustrační foto

Předsudky aneb Přeludy dospělých

25.05.2018 14:02
Nesuďte nás prosím, vždyť pracujeme i s vaší budoucností!“ Vzkazuje "dospělákům" terénní pracovník Lukáš.

Už delší dobu se setkávám jako pracovník terénní soc. služby STREETWORK a pracovník nízkoprahového klubu BARÁK s předsudky o dětech, s kterými pracujeme. Tyto předsudky kolují hlavně ze strany „dospěláků“, kteří asi už zapomněli, že taky byli jednou mladí a dělali všelijaké koniny. Pojďme se podívat na ty nejčastější.

„Dnešní mládež je extrémně drzá, nemá úctu ke starším a neuznává autority.“

Pravda je, že mladí se dnes mezi sebou baví v různých vulgarizmech a hodně často používají různá pejorativa. Z mé vlastní zkušenosti z terénní práce však vím, že minimálně 80% mladých lidí nemělo potřebu být na mě drzí nebo agresivní, pokud jsem byl pro ně rovnocenným partnerem a respektoval jsem jejich osobnost. Chci tím říct, že dokud mám já úctu k mládí a respektuji jejich hodnoty, mládí bude mít úctu vůči mně a můžeme pak společně pracovat, a to i když společně mluvíme o porušování pravidel nebo nedodržování dohodnutých věcí.

Víte, jde o to, že my dospělí máme tendence brát teenagery jako ty, kteří musí poslouchat, jako děti, které nemají názor nebo nesmí s dospělými diskutovat. („To se přece nedělá… a hlavně neodmlouvat!“) Mnohdy si pak, možná nevědomky, zavíráme dveře k tomu, aby s námi tito puberťáci mluvili, a neuvědomujeme si, že teenageři si názory na okolní svět, rodiče, přátele, víru nebo drogy utváří v tomto období a je bytostně důležité jim naslouchat a mít možnost otevřeně diskutovat – s respektem i vědomím toho, že náš pohled nepřijmou na „první dobrou“, ale může to být impuls ke změně, kterou uvidíme třeba za několik let. Tedy pokud čekáme úctu a respekt od svých dětí nebo žáků ve škole, nebojme se investovat jako první úctu a respekt my k nim, nepoučujme, ale učme, buďme příkladem.

„Image, styl oblékání a celkově to, jak teenageři vypadají“

Tím, že sám nejsem úplně nenápadný typ, i já mám zkušenosti s předsudky ohledně image. Nosím vousy, kšiltovku, volné mikiny, někdy i děravé kalhoty. Ten, kdo mě nezná, si často myslí, že jsem drogový dealer nebo minimálně „hulím trávu“ nebo ji pěstuji. Jednou se mi stalo přímo v práci, že jsme stáli s klienty na skateparku, bavili jsme se a kolem procházející hlídka městské policie nás začala kontrolovat, jestli nemáme u sebe drogy a s klienty kontrolovali také mě. Dokud jsem jim neukázal občanský průkaz a průkaz pracovníka, tak si mysleli to samé, že jsem „hulič…zlý chlapec“.

Chci tím říct, že v dnešní době individualizmu soudit teenagery nebo lidi celkově na základě vzhledu je dosti mylné. Sami si vzpomeňte, když jste byli mladí a chtěli jste mít za bývalého režimu dlouhé vlasy, nechtěli jste zapadnout a každý vám říkal „ty máničko“. Věřím, že je to i dnes tak, že mladí chtějí prostě jen zapadnout do své sociální skupiny, někdo má dredy a roztahováky v uších někdo nosí upnuté kalhoty, někdo má růžové vlasy - je to projev jeho osobnosti a individuality. Nás, a určitě i vás, dříve učili mít myšlení „hlavně nevyčnívej nebo bude zle“, dnes je to úplně jinak. Věřím, že je nutné, abychom podporovali mladé k individualitě a vlastnímu názoru.

„Pracujeme jen s „huliči“, drogově závislými lidmi, nebo jen s teenagery, kteří kradou, rvou se na každém rohu a podobně.“  

Pravdou je, že pracujeme také s teenagery, kteří možná zkoušejí nebo experimentují s „lehkými drogami“, ale je to spíše důsledek nějaké nepříznivé situace.  Většina našich klientů od 11 do 26 let jsou milé a citlivé osobnosti, kteří často nemají jednoduché situace v rodinném prostředí nebo bojují se šikanou ve škole nebo mezi vrstevníky. Mnohdy se naši klienti nacházejí v krizových situacích, kdy se rodiče rozvádějí nebo nemají dostatečnou podporu z jejich strany, trpí depresí nebo pocity, že za nic nestojí, že nejsou pro rodiče, anebo pro kamarády dost dobří.

Mnoho lidí si myslí, že pracujeme jen s dětmi ze sociálně slabších rodin a že tyto problémy se týkají dětí pouze z těchto rodin, ale to také není pravda, sám jsem zažil mnoho dětí, které byly i z movitějších rodin a měly stejné problémy. Nic není jen černé nebo bílé, stejně jako tato problematika. Jako pracovníci nízkoprahových služeb nepracujeme jen s důsledky situací, které jsem výše popsal, ale hledáme také příčiny, proč to došlo tak daleko, že dítě používá určitý obranný mechanismus, např. začne se sebepoškozovat nebo začne „hulit“.

Názor si jistě uděláte sami, já vás chci jen poprosit, zamyslete se, až příště uvidíte streeťáka pracovat venku s teenagerem, který kouří někde na lavičce a mluví spolu…Nesuďte nás prosím, vždyť pracujeme i s vaší budoucností - naší budoucí generací.

autor: Luke, pracovník v soc. službách